středa 16. srpna 2017

Všemi dary obdarovaná

Ne, nebudu znovu psát o Careyho kouzelné zombie dystopii, ale na nějaké knížky (jak už jinak?) samozřejmě taky dojde.
Tentokrát to bude o Běžíškovi, který chodí v srpnu.
Minulý týden totiž postupně přišlo:

Recenzní výtisk - 1 ks

Velice, velice zajímavý testovací pár bot - 1 ks
S nimiž je to zatím láska na první obutí.

A pak malá krabička.
Tak trochu jsem ji čekala.
A stejně...
...stejně jsem byla dojatá jak stará bába poté, co se ve třem tisícím osmistém padesátém šestém díle její oblíbené telenovely pravnoučata původních ústředních hrdinů konečně setkala a vzala.
Bylo v ní totiž tohle:
(A ne, moje děti mi nikdo poštou neposlal.)
No jo, vidíte dobře.
Po závodu jsem totiž psala organizátorům děkovný e-mail o tom, jak to všechno bylo nádherný, jak krásný den v horách nám nachystali, a jak se mi to navzdory všem protivenstvím a DNF líbilo. Jako doušku jsem ze srandy připojila do PS lehký stesk nad tím, že jediný, co mě mrzí, je to, že nemám tu nádhernou medaili, kvůli který mě děti nepřestávají otravovat ("A jak to, že nemáš medaili, mami? Jak to, že jsi nevyhrála? To ses málo snažila?!").
Tak už ji mám.
Někdo si dal tu práci, že ji zabalil, odnesl na poštu a poslal.
A já ji beru jako závazek, že se tam vrátím a skutečně si ji zasloužím.

Taky jsem objevila úžasnou libanonskou kapelu, o kterou se musím podělit:

#-3 (43)
Chaim Potok4
SLIB
Tohle je obrovské překvapení. Podle všeho jsem jedna z mála, kdo o Chaimu Potokovi ještě donedávna ani neslyšela, natož abych od něj něco četla a musím rovnou přiznat, že je to veliká škoda (moje). Při svém posledním knihovním relapsu jsem kromě M. Fabera ukořistila i Potokův Slib. Měla jsem zafixováno, že jsem na něj četla nedávno na iLiteratuře recenzi, a tak mě dost překvapilo, když jsem zjistila, že kniha vyšla už před patnácti lety. Až doma jsem přišla na to, že je to volně navazující druhý díl, nicméně ono "volně" je zde natolik namístě, že není třeba se obávat, že by čtenář byl vržen do rozbouřený vod přetrženého děje. Vůbec ne. (Navíc jsem teď ke svému překvapení přišla na to, že Potok na iLit. vůbec zrecenzovaný není, spooky!).
Slib je neuvěřitelná kniha o neuvěřitelném, možná už neexistujícím, možná stále kdesi za hranicí a zároveň v samotném nitru společnosti existujícím, světě. Rovnou říkám, že o světě chasidských expatů nevím vůbec nic, snad i proto nebo možná právě proto byl pro mě Potok takový čtenářský zážitek. Nevzpomínám si totiž, kdy jsem naposledy četla knihu, která by mě dokázala vtáhnout snad ani ne od první strany ale od první věty. A přitom se nejedná o žádné drama nebo thriller. Autorův styl je natolik podmanivý, že jsem Slib v podstatě nedokázala odložit a pár hodin tak prožila v poválečném New Yorku mezi chasidskými židy, prostředí a postavy mě natolik fascinovali, že do reality jsem se vracela jen velmi nerada a přišla si ní v zásadě jak na návštěvě. 
Slib je kniha o střetu starého s novým, o otázce postavení náboženství ve století vědy, o přehodnocování a o tom, že se i samotná židovská komunita těžko vyrovnávala s přílivem přeživších koncentrační tábory. Toliko na vyšší, obecnější úrovni. Na té osobní, je to niterný příběh o lásce, přátelství, obětech, nenávisti, bolesti a smíření. Je to příběh o emocích, které jsou pro nás v dnešní, často nejen navenek, vyprázdněné době až neuvěřitelné, o jejich síle a vlivu na psychiku. 
Postavy jsou bez výjimky půvabné a krásné, jsou to živí lidé z masa a kostí a i ti, kdo jednají na první pohled nelítostně, mají ke svým činům jasně definované, pochopitelné motivy, navíc to vůbec neznamená, že jsou to zlí lidé. 
A ten jazyk. Ach, ten jazyk!

#-4 (44)
Stephen Chbosky
THE PERKS OF BEING A WALLFLOWER
Už při čtení jsem si říkala, že tahle knížka, to nebude při hodnocení oříšek, to bude ořech. Para ořech. 
Ona je totiž stejnou měrou dobrá jako slabá. Proč? Protože na jednu stranu to máme velice čtivý text, který nás svou formou (román v dopisech adresovaný neznámé osobě) i stylem (krátké věty), nutí neustále pokračovat (tak už jen jeden dopis a jdu spát/pracovat/dělat_to_co_dělat_musím), na druhou se tu vrší závažná témata způsobem, jenž ve čtenáři nevyhnutelně vzbudí pocit, že je tam autor naházel vidlemi, nebo si napsal seznam "všeho zlého" a postupně ho odškrtával. A právě to nakonec knize podtrhává nohy. 
Chbosky nacpal do svého románu snad všechny tíživé situace, které mohou v lidském životě nastat a aby toho nebylo málo, nechává jej vyprávět ústy 15letého, psychicky narušeného hrdiny, který nejspíš trpí nějakou formou PAS, možná i PTSD, což ovšem, ke škodě knihy, nikde nezazní. 
Dál už budu konkrétnější, takže bacha, přijdou *SPOILERY*, kdo knihu nečetl a číst chce, dál nečte, protože riskuje, že mu vykecám pointu, a pak na mě bude naštvaný (což je, jak známo, blbý pro karmu, Ježíška i Aštara Šerana). 
Na dvou stech stránkách stránkách se tu stihne semlít sexuální zneužívání, nepřiznaná homosexualita, přiznaná homosexualita, tragické úmrtí v rodině, znásilnění, agresivita, sex mladistvých, narušené rodinné vztahy, sebevražda, šikana, potrat, násilí na ženách, násilí na dětech, zneužívání drog a alkoholu mladistvými, a pak i takové ty normální věci jako osamocení, odcizení, nejistota, prázdnota, nepochopení, nesaturované základní emoční a fyzické potřeby etc. Přijde vám ten výčet brutální? On taky je. Navíc volba postavy, osoby, která vše pouze sleduje, umožňuje autorovi témata jen nadhazovat, ale vůbec nijak se jimi dál nezabývá. Což ale znamená, že vlastně vyznívají do ztracena. V plejádě tragédií pak pointa úplně zapadá, protože je z ní, no, jen další, jen tak mimochodem, konstatovaná tragédie. 
Pak je tu propastný rozdíl mezi tím, jak mluví a uvažuje ústřední hrdina, který vám nejspíš mnohdy připomene trochu ukecanějšího Rainmana a jak se vyjadřují a chovají jeho o tři roky starší přátelé. On má uvažování a vyjadřování desetiletého děcka (byť s libidem toho patnáctiletého), oni působí, jako kdyby se chystali odevzdávat diplomku na filosofii. 
Schizofrenní postoj ke knize mi zůstává, líbila se mi a nelíbila, těšila jsem se, až se k ní zase dostanu a nespokojeně jsem mlaskala při každém dalším klišé, v něž se ona těžká témata nevyhnutelně měnila. Možná jsem na to už moc stará, před patnácti, dvaceti lety by mě The Perks určitě naprosto dostaly, teď už ale ne. Takhle mi nezbývá, než hodnocení zprůměrovat. Přes to přese všechno je to zajímavá kniha, které mimo jiné ukazuje, jak moc a kam jsme se za těch téměř třicet let posunuli - dneska si patnáctiletý kluk na lavičce ve školním areálu asi jen tak nezapálí. Aspoň v Americe ne. 

sobota 5. srpna 2017

Švadlenka Madlenka aneb nebojte se píchnout (a taky nějaký ty knížky)

Prožívám silnou pozávodní kocovinu. Opravdu silnou. Po každým velkým závodě, na který jsem se dlouho chystala, o kterém jsem dlouho snila, převracela ho v hlavě, představovala si ho celý hodiny a hodiny během tréninku (a upřímně - i mimo něj, ano, běžci jsou paka a Oldové a na běhání myslíme často. Hodně často), se nevyhnutelně dostaví prázdno. A otázka: a co teď? Co dál? Kam teď? Zatím to bylo jednoduchý - kam dál? No ke stovce. Do hor. Do vysokých hor. Na Grossglockner. Kam jinam? Jenže co teď? Co dál? Kam teď?
Jsou to tři týdny a mně se o těch horách pořád ještě zdá. A nejsou to vůbec ošklivý sny. Vůbec. Všechny pocity spojený s tím dnem v horách jsou úžasný a všechno zlý je zapomenutý a já si jen říkám, proč jsem trochu nepřidala? Proč jsem to nezkusila urvat? Proč...? (No, prostě proto, dělala jsem, co jsem v danou chvíli mohla a uměla, už jen to, že jsem zvládla z kopce podél lan běžet a ne jen jít je v mým běžeckým CV ku*va skok vzhůru (ta hvězdička je pro tebe, MM :-).)
Před třemi dny zveřejnil na svým blogu zážitky a video Pavel, se kterým jsme běželi B7. Snad se nebude zlobit, když sem to jeho nádherný video především z první části trati dám:
Připadám si jak po dechberoucím one night standu, kdy víte, že toho druhýho už nikdy neuvidíte a ani to nečekáte a stejně na to nedokážete přestat myslet (ne že bych s tím měla nějaký velký zkušenosti, ale tak hodně čtu, no...).
Ale nenadělám nic, čas letí jako splašený, čekají mě další bitvy, do nichž je třeba se vyzbrojit a vyjet se standartou a bradou vysoko zdviženou. Snad vám o nich budu moct brzy napsat víc.

Závod mi kromě spoustu zážitků a zkušeností pomohl prolomit jedno zásadní tabu: na výstroj a výzbroj se nesahá, neb co nezvládli borci v daných sportovních firmách udělat dokonale, to já bych mohla leda dokurvit. Jenže pak Honza píše o tom, jak si přešívá batoh a kluci v hospodě dávají k dobru celou řadu historek, kterak si na horolezení ušili snad všechno spodním prádlem počínaje a mačkami konče, a já tváří v tvář faktu, že budu bojovat o limit, a když půjde všechno ideálně, strávím v horách cca 28 hodin, ustupuji ze svého přesvědčení a začínám řešit, JAK proboha sbalím všechno, co bych mohla potřebovat? Anebo spíš DO ČEHO?
Po jedné z hospod zakupuji přes ebay extrémně výhodně starší 20litrový model od Salomonu, kterýžto měl Veverka Pražský ve stravovacím zařízení s sebou a já si ho tím pádem mohla vyzkoušet. Tam se jevil jako boží. Když přijde, je boží do chvíle, než s ním vyběhnu. Zděšeně zjišťuju, že i pro jedince s mojí ne dvakrát subtilní konstitucí je moc velký. I když všechno utáhnu na doraz, pořád mi hopsá na zádech, nepříjemně se mi zařezává do krku, prostě na výlet super, na třicetihodinový boj o život už méně.
Ale protože jsem geneticky spřízněný s lakomou Barkou, odmítám investovat do čehokoliv jinýho a rozhodnu se jít do rizika jako Nohavica v Milionáři. Má teorie pracuje s přesvědčením, že téměř prázdný batoh sedí na zádech podstatně hůř než batoh nacpaný. Naštěstí se ukáže, že tahle hypotéza byla správná a jakmile je sklenice (či v tomto případě batožina) zpola plná, sedí podstatně lépe. Při neplánovaný celodenní túře s dětma na Weissee mám dostatečný prostor si to ozkoušet v praxi.
Další potíží u batůžku jsou láhve. Neumím pít z camelbaku. Na tom se nic nezměnilo. Furt zoufale saju jako vzteklý novorozenec dožadující se mlíka a ono prd. Takže základním požadavkem na batoh byly kapsy na láhve dosažitelný z venku. Což sice jsou, ale to byste ho nesměli mít utažený na maximum... atd. Prostě ač hypermobilní, nedosáhnu na ně. A co s tím? Inu, když se v rodině rozdávaly talenty, trocha toho šicího od mé sestry odpadla, a když jde do tuhýho, jsem schopná si jehlou i nevypíchnout oko.
Padly na to elasťáky na podoma z lidlu, trocha barevný nitě, jedna výprava o nervy ("Nesahej na to! Polož to! Co to děláš? Ne-sa-hej na to! Co to děláš?!?...") s holčičkama do Stoklasy a o zábavu na cestu jsem měla postaráno:
Kdesi na rakouské dálnici
Z horní strany elasťáků, tam kde je guma, jsem vystřihla obdélníky a ušila z nich ponožky odpovídající velikosti půllitrových softflasků. Přidala jsem gumičku a ten plastový hajzlík, jehož název jsem už zase stihla zapomenout, a pak jsem to celý přišila na batoh. Překvapivě to drží a ještě větším překvapením je, že to a) funguje b) se z toho dá pít, aniž byste tu flašku museli vyndávat, což je tím pádem ještě lepší, než můj velmur a to už je co říct.
A tady jsou v akci. 

Závěr?
Nebojte se do toho píchnout. Já už si plánuju, jak by se mi šiklo batůžek přepažit a udělat si dvě 10litrový komůrky, abych nemusela vždycky, když něco chci, vyhrabat celý batoh (protože je to v souladu s Murphyho zákony vždycky na samým dně).

V mezidobí samozřejmě kromě spousty piv padly i nějaký ty knihy, tak jen pár, ať vás (opět) nezahltím.

#0 (40)
Michel Faber
FAHRENHEITOVA DVOJČATA
Michel Faber, v Holandsku narozený britský spisovatel, vešel do širšího povědomí českého čtenářstva svým historickým opusem Kvítek karmínový a bílý z viktoriánské Anglie, kterému navíc pomohlo promo v podobě předního českého překladatele, kterému trvala práce tak dlouho, že mu vydavatel hrozil odebráním rukopisu. Inu, překladatel nelenil, a protože mu na tomto díle natolik záleželo, práva na vydání českého překladu odkoupil. Tolik praví legenda. 
Kniha je to údajně velmi dobrá, já se k ní z nějakého vnitřního odporu, kterýžto mám tendence k téměř jakékoliv v dané době extrémně populární a zmedializované knize a priori cítit, nedostala. A pak jsem si při svém knihovním relapsu, odnesla domů Fabery hned dva, aniž bych tušila, jaký zajíc se v pytli nachází. A jelikož se o zajících ví, že mají sklony k rychlému množení, nikoho nepřekvapí, že se posléze ukázalo, že to není co kniha, to jeden příběh, ale že jsou to hned dvě sbírky povídek. 
A protože mám šťastnou ruku, sáhla jsem nejprve po té, která vyšla jako druhá a... A... Ano, pane Fabere, ano. Kdo umí, umí. 
Nutno zároveň říct, že tyhle povídky nejsou pro každého a finské podivno se tváří v tvář podivnu Michela Fabera může jít stydět do kouta. Všechna jeho vyprávění jsou do jisté míry znepokojivá a vzbuzují ve čtenáři celou škálu, obvykle ne zrovna příjemných pocitů. Autor dokazuje, že zvládá pracovat s takřka jakoukoliv kulisou - ať už místní, či dobovou a svá na výsost originální vyprávění bez začátků a konců zalidňuje tak rozmanitými charaktery, že by každý vydal na samostatný román. 
A je jedno, jestli zrovna vykresluje tíživou dystopii, sociální drama bývalé feťačky snažící se znovu sblížit s malým synem, partnerské vztahy - ty rodící se, fungující, zanikající nebo už dávno zaniklé nebo vztahy sourozenecké.
Suma sumárum se jedná o výborně přeložený výjimečný povídkový soubor pro každého, kdo se vyprávěním nechá rád vyvést z rovnováhy.

#-1 (41)
Michel Faber
NĚKDY PROSTĚ PRŠÍ
Koukám, že už jsem zase v mínusu... No, co nadělám.

I druhý, chronologicky první, povídkový soubor M. Fabera stojí rozhodně za přečtení. Po přečtení Fahrenheitových dvojčat jsem věděla, že Někdy prostě prší nebude krokem vedle. Autor se ve své tvorbě pohybuje na rozdíl od mnohých jiných směrem vzhůru a lituji jen toho, že jsem knihy nečetla tak, jak vznikly. V "Někdy..." se totiž teprve objevují náznaky toho, co mě ve "dvojčatech" naprosto uchvátilo - úsporně vykreslené emoce, mohutný tematický rozsah od enviromentální témat přes sociální kritiku, rodinné vztahy až po téma emigrace a úchvatná práce s jazykem. Povídky na malém prostoru opět dokáží ve čtenáři vyvolat celou škálu emocí, tíseň z očekávaného, neklid z nevyhnutelného, naději z možného. Pokud potřebujete, aby bylo řečeno A, B i C, aby měl příběh úvod - zápletku - rozuzlení a závěr, budete nevyhnutelně zklamáni. Faberovy povídky nejsou jako maso+příloha+obloha, jsou spíš jako položka na degustačním menu - rozhodně se nepřecpete, ale ono mísení chutí, ono testování palety, vás sice nezasytí, ale rozhodně vás může uspokojit výrazně více, než kačena se šesti (byť na ní také není nutně něco špatného). Navíc překladatelsko-redaktorské duo Janiš+Podaný se jako jako vždy starají o nejvyšší kvalitativní standard a i díky nim se kniha čte lehce a plynule. (Jen jedna hnidopišská poznámka - i ve "dvojčatech" se objevoval slovo miasma, kteréžto jsem neznala a musela se tudíž poradit se slovníkem cizích slov. A ten můj tvrdí, že toto slovo označuje nepříjemný pocit, nákazu či znečištění - a v obou sbírkách se objevuje spíše ve významu "směsi", tak nevím, zda je chyba na přijímači či na vysílači...)


#-2 (42)
Cheryl Strayed
WILD
Komu vadí, když jsem na knížky ošklivá, přestane číst.
Komu se Wild líbilo, přestane číst (nechci se hádat, na to je moc vedro).

Tahle kniha mě dlouhou dobu stejnou měrou odpuzovala jako přitahovala, a když jsem potřebovala novou knihu do čtečky, abych si ukrátila čas při uspávání harpyjí, byla volba nakonec jasná. Vždycky mám totiž rozečtenou minimálně jednu e-knihu a tu si šetřím skutečně jen na chvíle, kdy potřebuju číst potmě. Takže jsem se Cheryl strávila nakonec poměrně dost času. A celou tu dobu jsem se nedokázala rozhodnout, jestli mi přijde drsná a skvělá nebo debilní a sobecká. Nakonec musím říct, že jsem se nevyhnutelně přiklonila k druhé variantě. Ono totiž postavit si pseudoliterární kariéru na tom, že se veřejně přiznáte k tomu, že jste sebestředná, omezená, labilní a bezohledná slepice se sklony k závislosti, to může fakt jenom blbá blondýna (nic proti blondýnkám).
Wild má být kniha o mladé ženě, která se vyrovnává s traumaty (jež si většinou způsobila sama) tím, že projde část Pacific Crest Trail.
Cheryl se usilovně pokouší z knihy vyjít jako upřímná drsňačka (a mně je fakt fuk, kolikrát a jestli si na trailu klikala myšku...), ale pokud si někdo na podobnou cestu není schopný ani pořádně sbalit nebo se naučit používat kompas (!), nemá tam co dělat - představuje totiž riziko nejen pro sebe, ale i pro případné osoby podílející se na záchranné akci. Jenže to by drahoušek Cheryl nesměla být takový stupidní sobeček, aby si tohle dokázala uvědomit.
Co jinýho taky je, když o*uká všechno, co se hýbe, přestože má milujícího, chápající a podporujícího manžela? To je ale děvče charakter - co se třeba rozejít, než se nechám zbouchnout od feťáka? A kolik z nás ztratilo (nečekaně) rodiče a muselo se s tou situací nějak smířit a jít dál? Řešením asi nebude začít si píchat heroin, že jo - maminka totiž Cheryl sice vychovala tak, že by nikdy u nikoho cizího nevyryla nic do nábytku, ale že by ji naučila, že zahánět smutek buchnou není zrovna top nápad, na to už asi nedošlo...
Autorka se navíc považuje a krásku (ne, fakt nevypadá jako Reese Whiterspoon z přebalu), o čemž ji bez ustání ujišťují všichni, koho na své cestě potká. Kromě toho jsou z ní všichni úplně auf, protože, ó můj ty Tondo kolenatej, ona jde SAMA! Opakuje se to v knize tolikrát, že už jsem na božskou podstatu Cheryl měla dost velkou alergii. Protože - a co jako? Tak jde sama, no. Osobně spíš obdivuju všechny, kdo tohle dají s někým, aniž by se vzájemně nepozabíjeli - to musí být panečku ponorky... Kromě toho při každý příležitosti stezku opouští, nechává se hostit od cizích lidí, vozit autem a ulehčuje a zkracuje si to, jak jen může. Ve snaze se změnit a přestat chrápat s každým se téměř v samém závěru trailu zase vyspí s naprosto cizím chlapem, aby dospěla k závěru že: je v pohodě být tím, kým jsme!
Kniha navíc není ani tak o cestě jako takové nebo o tom, jaké to je, podniknout takhle dlouhý trek, je to spíš o tom, kterak autorka zvorala všechno, na co sáhla (ať už dřív nebo i během cesty samotný) a o jejím dost chudičkým vnitřním životě, kde se střídají akorát vzpomínky na rodinu, vzpomínky na chlapy, který vojela, vzpomínky na herák, myšlenky na chlapy, který by vojela a tak pořád dokola. Jo a taky přesvědčení, že je velká spisovatelka. Není.
Knížka není vyloženě špatná. Jsou to prostě zápisky bývalý trosky, která už nevěděla, co by a místo, aby si to dál proháněla žílou, se začala prohánět po lesích. Tak jako jo, no. Bestseller hodný zfilmování? Tak to fakt ne.

neděle 23. července 2017

GGUT 2017 - pohádka s (ne)šťastným koncem

Natáhla jsem ruce k nebi a dotkla se mraků. Sevřela jsem je v hrsti. A trhla. 
Cpala jsem si mraky do pusy, hltala je, polykala. Srdce mi bilo jako splašené. 
Slunce se vyhouplo nad obzor. 
A já se s nohama víc na zemi než kdy v životě dotýkala nebe. Jako bůh An jsem v sobě pohltila celý svět v okamžiku, kdy on spolkl mě.

Jestli si někdo myslí, že heroin je návykový, měl by zkusit tohle.


GROSSGLOCKNER ULTRATRAIL 2017
110 k - 6500 m

O tom, jak o GGUT sním, jsem psala. Psala jsem i o tom, jak jsem se narychlo vloni přihlásila na zkrácenou, 50 km dlouhou trasu. Psala jsem o tom, jaké to bylo tu padesátku běžet. Psala jsem o tom, jak jsem se na celý GGUT přihlásila, o tom, jak se bojím a těším. A taky o tom, jak doufám. A protože je neděle po závodě, je načase napsat, jaký to celý bylo. A že to byl panečku den.
Do Niedernsillu jsme tentokrát přijeli o celý týden dřív. Hned v neděli jsme zvládli sebe i děti zlikvidovat na túře na Weissee, která se nejdřív zvrhla v lezení po žebřících a lanech s Madlenkou a pak ve snášení na střídačku jedný a druhý na parkoviště, neb jsme nestihli lanovku a museli dát těch 6,7 km na 1000 výškových metrech po svých. Rodiče roku. Párhodinový táhnutí skoro 16kilový Katky na ruce se na mně dost nepříjemně podepsalo a běhat jsem proto pak byla už jen jednou a jen na chviličku.
Máša čeká, až se k ní s Káťou dohrabeme


A pak tu byl pátek. Přiznávám se bez mučení, že jsem v poslední dny byla krajně nesnesitelná. Měla jsem takový nervy, že jsem nedokázala pořádně ani číst, spát nebo pracovat - zadělala jsem si tím pádem na krušný srpen, ale co se dá dělat. First things first - život je holt otázkou priorit, jak nás naučila kdysi jedna z reklam na jakési španělské auto.
Dopoledne jsme vyrazili hromadně do Kaprunu vyzvednout číslo, nechat zkontrolovat povinnou výbavu a vyfotit se u cílový brány, to kdybych se k ní náhodou už nedostala. 
Klepou se mi kolena... Mimochodem - povšimněte si mýho vytuněnýho dvacetilitráčku - fusekle na popruhy na silikonový láhve jsem přišívala cestou do Rakouska v autě - a fungujou skvěle!
 Ve frontě na startovní číslo prožiju malý infarkt, když chtějí po chlapíkovi přede mnou občanku nebo pas. Já s sebou, jak jinak, žádný doklad totožnosti nemám (to by fakt chtěl někdo dobrovolně běžet pod cizím jménem?) a jak se mi najednou hodí, že mě má T. zapsanou v občance. Mé zpanikařené vysvětlování, co moje jméno na rubu jeho zelený kartičky znamená, asi slečnu přesvědčí, že nefabuluju a tašku s číslem a tričkem mi dá. Chlapík mě posléze odchytává a já zažívám krátký okamžik slávy, kdy ve mně někdo pozná autorku mýho blogu. Takže Michale, moc mě těšilo a doufám, že jsme se neviděli naposledy!

Odpoledne balím. Je mi zle. Bolí mě žaludek, přijdu si strašně unavená a neumím si představit, že se postavím na start. Neumím si představit, že uběhnu byť jen kilometr. Posedne mě obsedantní představa, že se tam zabiju. Že někam spadnu. Že se nevrátím. Úzkostí nemůžu ani pít a jíst.
Ale poctivě si napytlíkuju oblečení, jídlo, supplementy, dvě čelovky, externí zdroje (dva! To abych neopakovala chyby z loňska), kabely ke všemu, co je třeba nabíjet, dva litry vody... A furt je v batohu místo!
 Už předem pobaveně pakuju svůj oblíbený token - buff z WS100, který mi dal HH poté, co se nám narodila Káťa. To aby mi připomínal, proč to dělám. A já ho pořád nosím a pořád mi připomíná, proč to vlastně všechno dělám. Bylo mi jasný, že mě čekají nevěřícné dotazy, zda jsem skutečně JÁ běžela Western States a že zase uvidím ve tvářích tazatelů znatelnou úlevu po ujištění, že kdepak, že to kamarád a že tohle byl dárek. Dočkala jsem se. Lidi prostě nezklamou.
Poprvý v životě chystám drop-bag. Dávám si do něj i věci na převlečení. Koneckonců vidět Kals a zemřít. To, že se chci dostat aspoň tam a že mi to bude i stačit, jsem totiž myslela naprosto vážně. Netušila jsem ještě, že všechny ty perfektně nachystaný věcí, který mi měly pomoct dostat se do cíle, ani nevytáhnu, že nakonec nevytáhnu ani ten pytel.
Večer je nečekaně teplo - přes 15°. Tom mě nakonec veze na start, Eva s Milanem, kteří s námi s jejich dětmi letos na dovolenou jeli, nám pohlídali holky, takže jsem nemusela složitě řešit, jak se dostanu na start. 
Tom mi odnese drop bag a rozloučíme se. Zmizí a já si najednou připadám jako na přehlídce Victoria's Secret. Všichni na mě čumí a podle figur ostatních kolem tu já fakticky nemám co dělat. Asi jako byste metráčka přihlásili na miss a oni ho omylem poslali do televizního finále. Téměř všichni kluci jsou hubení, svalnatí, šlachovití, ošlehaní (nejen vlastními) větry. Holky naprosto bez výjimky. A pak jsem tu já. Usedám na obrubník u parkoviště, drbu malýho pejska, kterýho má vedle mě rodina, která vypravuje maminku. "It's for a good luck!" směju se, když mě pejsek začne olizovat. Holku pak potkávám v závodě a "good luck charm" jejího psíka si se smíchem několikrát připomínáme. (Pro sichr pak na parkovišti podrbu všechny psy, co kdyby to fakt fungovalo!)
Po brífingu objevuju Pavla. Zdravíme se, rychle na něj cosi chrlím, nervy pracují. A pak už se odpočítává, výstřel, had se dává do pohybu a já s ním.

Běžíme Kaprunem, lovím dech i rytmus. Kolem fandí lidi, kteří si počkali na start v jedenáct, lidi běží i jdou, takže aspoň pro začátek nejsem na úplným chvostu. Měla jsem si to víc užít. Cesta se záhy stáčí do lesa a stoupá vzhůru v prudkých, krátkých serpentýnkách. Jsem kdesi za půlkou rozsvícenýho štrúdlu. Přede mnou vyrovnaným krokem kráčí hubená holka, já se opírám o hole a funím, abych udržela krok a nezdržovala lidi na za mnou. Ona má hůlky v batůžku a kráčí ležérně s rukama sepjatýma za zády. V tomhle výjevu se krásně zmaterializoval rozdíl mezi Jimi a Mnou. Stoupání mi připadá nekonečný, potím se, mám žízeň, spala bych. To brzo. Konečně se dodrápeme na cestu. Lidi kolem práskají do koní a mizí. Většina z nich jde - a to tak rychle, že i kdybych dokázala běžet, neutekla bych jim. Odmítám se nechat takhle záhy nasrat a jdu si svoje. Dopředu jsem věděla a moc dobře si uvědomovala, že největší výzvou budu já sama, trať, síly, chuť a odvaha. A cut-offy. Jejich nastavení mi dávalo na srozuměnou, že na flákání nebude rozhodně prostor a že budu mít sakra co dělat, abych je stíhala. A tak šlapu, co to jde, jakmile je cesta trochu z kopečka, běžím. Potkávám se s prvním Čechem, Michalem z Tanvaldu. Chvilku běžíme spolu, povídáme si o závodech, kilometry plynou, metry taky. Záhy je tu Fusch s fontánou. Piju, dolívám vodu, za Fuschem vyndavám sluchátka a s hudbou v uších a hvězdami nad hlavou mi to krásně utíká na první cut ve Ferleitenu. Tam jsme byli s holkama v místním Wildparku před pár dny. Stan je postavený hned vedle závor na kraji vyhlídkový silnice kolem Grossglockneru. Dorážím s necelými 50 minutami k dobru na cut. Rychle něco málo sním, vypiju hektolitr teplýho čaje a rychle vyrážím. Lidi kolem prořídli. Mezi mé oblíbence, který jsem pak už bohužel přestala potkávat, patřil hlavně šedivák v kostkatý košili s krátkým rukávem a tváří Clinta Eastwooda. Propadla jsem se na ocas, kam patřím. Těším se na první horu, je mi zima, tak se zahřeju. Míjím Michala, který jde s nějakou holkou a volám na něj, ať kouká taky běžet, čert ví, kdy si pak zaběháme? Netušila jsem, jak pravdivý moje slova budou...
Překvapeně kousek od úpatí hory potkávám Jonase, kamaráda R. a V., který kráčí s nepřítomným výrazem zpátky do Ferleitenu. Na zlomek vteřinu zvažuju, že se zeptám, jestli je v pohodě, ale pak tu myšlenku zavrhuju. Určitě se ho na to ptalo už dost lidí, a když vzdáváte takhle brzy, v pohodě 100% nejste.
Cesta se zvedá a my stoupám po serpentýnách. Snažím se držet tempo, vím, že je za mnou relativně dost lidí a jsem tím pádem v klidu. Terén se mění a my začínáme šplhat po stezičce na Untere Pfandlscharte (2663 m). Když zakloním hlavu, kdesi daleko nad sebou vidím malinkatý světýlka čelovek. Je to šílený, protože jsou opravdu neskutečně vysoko. Začíná svítat. Brzy můžu vypnout tu svoji a nechat se pohltit nádherou vycházejícího slunce.
 Hluboko pod námi se klikatí řeka, podél který jsme teprve před chvílí běželi. Jdu s holkou od malýho pejska. Vypadá utahaně. Mně je docela dobře. Jasně, funím a nohy dostávají zabrat, jsem pomalá, ale jinak mi je fajn. Jsem venku. Jsem v horách. Je teplo. Ujídám průběžně něco málo ze zásob, piju. Myslím na Veverkovic "tady a teď". Zatím to všechno ladí.
Kousek pod vrcholem - když si fotku zvětšíte, uvidíte nahoře malinký lidi a nad nimi ještě menší lidi... a ještě menší...
Pak konečně přelejzám vrcholek. Za ním se objevuje kamenný pole a další vrchol na jeho konci pokrytý sněhem. Slibuju si, že se někde najím, jen co najdu šutr, kde si budu moct sednout. Ale nic takovýho kolem není. Místo toho začíná fičet a já si uvědomuju, že vůbec necítím, že držím hůlky. Místo snídaně vyndávám rukavice, buff a bundu. Tu zapínám ve chvíli, kdy dopadají první kapky. Zvedá se ledový vítr, žene proti nám déšť. V mé suprdupr bundě, kterou jsem si kvůli GGUT kupovala vloni, mi je krásně. O poznání hůř mi je v mojí nový, úžasný sukýnce, kterou jsem si kvůli GGUT kupovala  teprve včera. Na převlíkání ale není prostor a tak mířím ke sněhovýmu svahu. Nade mnou se potácí kluk bez hůlek, nechápu, jak to bez nich zvládá, protože mně to přijde celý děsně strmý a nebezpečný i s nima. Po chvíli ho předcházím a po pár (desítkách?) minut jsem konečně u chlápků hlídkujících nahoře. Nohy mám fialový, asi mi je dost zima. Dozvídám se, že je závod kvůli počasí přerušený.
Odtamtud jsme přišli...
...tam jdeme...
...a tohle tam uvidíme.
A tak nerušeně fotím, dokonce si i vrcholek točím. Přelezu přes sněhový pole, přehopsám kamenitou plošinu a vesele se pustím o závod dolů. Když přerušeno, tak se na druhým cutu na Glocknerhausu v klídku převlíknu, dám si jídlo a zahřeju se. Těším se.
Jako bych už nebyla dostatečně poučena - jakmile se na něco moc těším, bývá to debakl.
Na Glocknerhaus dobíhám se 40 minutami na cut a dozvídám se, že závod pokračuje dál. No, tak super, no. Tehdy ještě netuším, že cut se počítá ne od chvíle, kdy pípnete při doběhu, ale od okamžiku, kdy občerstvovačku opouštíte. A tak jím a piju a jdu dovnitř se převlíct na záchody. Stahuju přes zabahněný kecky sukni, boty jsou jak kdybych běžela čerstvě zoraným, podmáčeným pole (což jsem vlastně skoro udělala), tak je musím zout - nejdřív návleky, pak boty. Trvá mi to sto let. Natahuju tříčtvrťáky, šněruju se do bot. Konečně můžu odejít. Beru hole a zdravím právě doběhnuvšího Michala. Sešněruju zbytek kopce. Je 8:50. Deset minut do cutu. Dole je přehrada, jezero a z druhý strany propast šutrů. Přestalo pršet, tak si to všechno fotím. Jsem v klídku, nahoře byla hromada lidí, spousta namakaných kluků, co bych se nervovala?
Vysoko nad Glocknerhausem
Dole u přehrady
Však já se ty selfíčka jednou naučím fotit! Aneb Byl jsem zde, Fantomas!
Jdu, kousek popoběhnu po hrázi a pak je čas začít znovu stoupat, tentokrát na Salmhütte a poté na vrcholek Pfortscharte (2828 m), nejvyšší bod závodu. Kopec se - naštěstí pro mě - topí v mraku. Šlapu vzhůru, vidím kdesi vysoko nad sebou další barevný postavičky, to zas bude něco. Kousek za mnou se vyloupne kluk v oranžovým, jde vyrovnaným, pevným a rychlým krokem. Vysmátá ho pouštím před sebe. Ve chvíli, kdy mi ukáže vlaječky a fáborky mi úsměv ztuhne na rtech. Je to organizátor, která odznačuje trať a já jsem oficiálně poslední účastník, kterýho pustili z Glocknerhausu. Tyvole. Tyvole!
Snažím se přidat do kroku, omlouvám se, že jdu pomalu, ujišťuju se, že mám do 16:00 čas, abych se dostala do Kalsu. On mě uklidňuje, že je to ok, že je to můj závod a že skončit v Kalsu není ostuda a co že jsem běžela zatím nejdelšího? Že by mě to dvakrát povzbudilo se říct nedá. Kopec je prudký, celou dobu je vidět do čím dál větší hlubiny pod námi. Resp. naštěstí není. Výšek se totiž bojím pořád stejně a pořád mám závratě a dělá se mi z nich zle. Co teda dělám v horách? Ve chvíli, kdy se porůznu přelejzají větší a menší skály cestou, fakt netuším.
Chlapík, moje běžecké rande, jak ho záhy v duchu (a pak i nahlas) překřtím, jde vytrvale za mnou. Motivuje mě natolik, že záhy docházím další dva kluky. Oba jsou v pohodě, posedávají, vydejchávají se, já se kolem nich protáhnu a vysmátě jim sdělím, že teď jsou poslední oni, chachá! No. Jsou. Asi tak jednu zatáčku. Pak se hecnou, statnější zmizí, hubený Francouz vyšplhá jako Spiderman skálu těsně pod vrcholkem, před kterou se mi chce hrůzou brečet a křičet zároveň. Jenže za mnou je borec v oranžovým a nade stojí další tři a strach z ostudy (a připomínka mnohokrát opakovaný větičky z propozic, že hlavně nemáme přecenit vlastní síly! Je to technický! Místy hodně technický (!!) terén - počítejte s tím!!) mi nedovolí nic jinýho, než popadnout hole, zatnout zuby a nějak se vydrápat nahoru.
Francouz testuje moji psychickou odolnost - popoběhne, sedne na šutr, zavře oči a jen co se přiblížím, zvedne se a zase odběhne. Obcházíme celou horu po jejím obvodu, mírně stoupáme, sem tam je potřeba přelízt nějaký ty špičatý šutry. Dolů padák jako kráva. Mraky se trhají, objevují se okolní štíty, pod námi nerušeně hlídkují na hromádkách nor sysli. Mé běžecké rande jde vytrvale za mnou, mám pocit, že musím furt jít, když ho mám v zádech. Nakonec aspoň tahám mobil a omlouvám se, že musím poslat smsku domů, T. psal, co se děje, že jsem podle dat furt na Glocknerhausu?
Konečně se dostáváme na Salmhütte. Překvapeně sleduju, kolik běžců se v hospůdce uprostřed hor vysoko v mracích rojí. Rychle dolejvám vodu, propojuju hodinky se zdrojem, abych je dobila a mizím, než si ostatní uvědomí, že teď mají babu oni. Loučím se se svým rande, říkám, že se asi ještě uvidíme. On se na mě usmívá a odpovídá, že až bude tohle u konce, já rozhodně poslední nebudu. Je to jako kdyby mi řekl, že jsem ten nejúžasnější běžec na světě a najednou mám sílu. Utéct se pokusil i posedávající Francouz. Moc mu to ale nejde, říká mi, že ho bolí žaludek. To ho lituju. Nevím, jak vám, ale já nohy a vlastně celý tělo dokážu přesvědčit. Bolíte? Nechce se vám? No, to máte blbý, tak šlapeme. Ale žaludek, to je pěknej bastard, jak se začne vzpjačovat, je zle. Mluví cizí řeči a odmítá poslouchat.
Daří se mi předejít dobrých deset lidí. Šplháme na vrcholek sutí a bahnem. Ujíždí to, od bot kluka nade mnou padají šutry. Na vrcholku zůstávám stát. Tři organizátoři mají obavy, jestli jsem v pohodě. Směju se, že naprosto, jen mám hlad a něco si u nich sním. Je mi krásně. Po dvou nebo možná třech hodinách nejsem poslední. Chlapík mi nabízí svůj batoh k posazení. Házíme fórky. Času ale není nazbyt, jen se pro zajímavost ptám, kdy tam byli první. Prý ve 4:30. My máme něco po jedenáctý hodině. Pěkný. A dolů je to stejná suť a bahno jako nahoru. Ujíždí mi to. Bojím se pekelně. Kolem se prožene další Francouz, mladej, brejlatej a věčně vysmátej kluk, se kterým se budu pár hodin předbíhat. Zavěšuju se za něj, koukám, jak se na lopatu sedá a pamětliva hlášky Honzy Bartase z jeho posledního zápisku - kdo se bojí moc, leží, kdo se bojí málo, leží taky, se snažím najít tu správnou rovnováhu.
Výborná je obzvlášť ta rovná stopa dolů, kterou to pralo čelo závodu...
Můj nedobrovolný francouzský učitel seběhu sutí a bahnem
Vzhledem k tomu, že jsem najednou na pevný zemi a stojím, se mi to zjevně povedlo.
Sbíhám kopec, běžím, kde to jde, něco jako lana už mě nemůže rozhodit, krize zažehnána, teď to jde. Je to super až do chvíle, kdy na sloupku uvidím cedulku "60 km to go". Au. Au! Dostáváme se do údolí, vylejzá sluníčko, je mi vedro a blbě se mi v najednou panujícím dusnu dejchá. Na Lucknerhausu svlíkám bundu, buff měním za kšiltovku a zapomenuvši na nadcházející vrchol, který nás cestou do Kalsu ještě čeká, vyrážím s Francouzem, kterýho přestal bolet žaludek a vstal z běžeckých mrtvých vstříc polovině závodu.
Kopec mě nepříjemně překvapí. Dupeme serpentýnky vzhůru, opírá se do nás slunce. Francouz mizí. Konečně jsme nahoře a tam nás čeká další stoupání loukou. Je to krásný, nádherný výhled, jen by mi nemuselo být to zatracený vedro. Míjím Michala, toho, co jsme se viděli při vyzvedávání čísel. Nahoře se vydejchávám, fotím, připravuju se na seběh. A pak se snažím běžet, mám hodinu a půl na to, dostat se do Kalsu. To bude v pohodě.
Není.
Vůbec to není v pohodě. Seběh je nekonečný. Peru to tam pod tlakem, co mi nohy dovolí. Vidět Kals a zemřít!
Jak blízko se tomu dostanu...

Nemůžu, nemůžu a nemůžu. Jsem kdesi v lese pořád děsně vysoko nad Kalsem. Čas letí jako splašený. Cesta nás žene na nějakou posranou Rundweg, místo aby nás pustila dolů do vsi. Přede mnou nikdo, za mnou šedivák. Začínám kurvovat nahlas: "Fuckin' Rundweg! Fuck it! Fuck it twice!"
Chce se mi brečet. A seru na to. Seru na to na všechno. Píšu T., že nestíhám cut a že to balím. Že jsem hotová, bolí mě nohy, motá se mi hlady hlava, že se musím v Kalsu najíst, jinak se nehnu. Ujišťuje mě, že je to ok, ať tak či tak, ale ať makám, že už je to jen kilák. A já to jebu - slyšíte?! JE-BU! ostentativně jdu, i když by mi gravitace mohla pomoct aspoň klusat - jsme na kraji vsi, na asfaltu. Míjí mě borec bez hůlek, povzbuzuju ho, ať kouká makat. Sama jdu. Pak mi to ale nedá. Myslím na Radka, který to tu před dvěma lety musel zabalit kvůli kolenu. A kvůli němu a jeho kolenu běžím. Protože já pokračovat můžu. Jen nechci. A to je prostě málo. To na vzdávání se nestačí.
V Kalsu se zdržím 17 minut. Prý to byl jeden z nejkratších časů tam. Naleju do sebe trochu polívky, čaje, sním meloun, doleju vodu, dojdu si na záchod, přemáznu, kam si dosáhnu. Drop-bag plný pečlivě nachystaných věcí ani nevytáhnu. Zaplatím za to poměrně tvrdě, ale na tom teď nesejde. Mám pět minut do cutu. Musím pryč.
A tak jdu.
Živou mě nedostanou.

Nevím proč, ale měla jsem zafixovaný, že stoupání na Kalser Tauern je vlastně v pohodě, nic moc hroznýho. Snad proto, že jsem to přežila nebo že to vloni bylo míň hrozný, než jsem čekala, nevím. Každopádně jsem Rumuna bez hůlek, s nímž jsem od Kalsu šla, přesvědčila, že to v klídku zvládáme. Když pak přišly šutry a začlo být jasný, že to nebudu s prstem v nose, že to bude strašný boj a že ten boj o cut prohrajeme,  chtělo se mi brečet zoufalstvím.
Dlouho jsem myslela, že jsme poslední. Nakonec se za námi vyloupla postava v modrým, což mě uklidnilo. Rumun mi nakonec o kus utekl - posílala jsem ho napřed skoro celou dobu - přijel totiž vlakem z Vídně na start, v Kaprunu neměl ubytování, jen lístek na vlak na neděli v osm ráno, kam se chystal rovnou z cíle a do něhož se tím pádem potřeboval dostat. Držela jsem mu ohromně palce. Znovu jsem ho ale došla ještě před stoupáním, prý je o půl hodiny posunutý cut, to dáme! Já už to ale zabalila. Nohy bych přesvědčila, snad i záda a plíce, ale já už chtěla jen domů.
Začalo se šeřit, ochladilo se a stoupání bylo podstatně, podstatně těžší a techničtější, než jsem si pamatovala. Nahoře jsem se s Emilianem rozloučila, on do toho práskl a zmizel. Já mladýmu klukovi z horský služby řekla, že to dole balím. Najednou kolem proběhl chlapík v modrým. Chytla jsem se ho pamětliva sněhovýho pole, který mi vloni dalo zabrat. Jak jsem mohla vytěsnit ty strašný šutry? Jak jsem mohla zapomenout, jak dlouhý to na Rudolfshütte je a pamatovat si jedno ubohý políčko? Nevím. Netuším. Ale teď se zuby nehty držím chlapíka přede mnou. Najednou mě napadne, že to je přece Sam! Sam Straka! Nesměle za ním volám: "Same?!" Nic. Tak to jsem se spletla...
(Vsuvka: Strakovi totiž bydlí hned vedle nás. To se vám může stát jen u R.+V.)
Snažím se běžet. Jsem psychicky totálně rozložená. Vzteky makám, protože se bojím, že mi vypnou lanovku. Najednou mi podjíždí noha a já padám. Poprvé a rovnou zády na ostrý šutr. Bolí to. Brečím dovnitř. Vypočítám si všechny svoje neúspěchy z poslední doby. Rochním se v sebelítosti. Nadávám si za to. Rochním se ještě víc. Rituálně pálím kecky a dávám se na paličkování. Prostě normálka.
Konečně jsem dole. Přebíhám mostek a hrabu se vzhůru.
Organizátoři mi tleskají, fotograf mě fotí. Někdo mě plácá po rameni. Všichni si myslí, že pokračuju dál. Je 21:15, mám patnáct minut na cut. Ve chvíli, kdy říkám, že končím, se mi rozklepe brada. Utírám slzy. Pořadatel na mě vyděšeně kouká. Nemůžu mu ani říct, že mi nic není, protože bych se rozbrečela definitivně. Je mi to všechno líto. Tolik jsem se snažila. Tak moc. Jdu dovnitř. Je tam Sam. Jí, říká, že mám jít dál, že to už dáme, posledních 500 výškových metrů. Vrtím hlavou, kdepak, já už dneska skončila.Vzápětí mi to je líto, ale už nás ženou k lanovce, takže není čas to moc zvažovat. Končí nás dost, sváží nás dolů, kde na nás čeká bus, co nás odveze do Kaprunu. Mám vybitý telefon, nemůžu ani napsat domů a jsem tak hotová, že mi trvá sto let, než najdu zdroj a kabel. V kabince je nás šest. Smrdí to tam k zalknutí.

Na Mittlestation musíme přejít. Skoro nevstanu. Úplně dole lezu pomalu po čtyřech, sama sobě se hystericky směju a sděluju ostatním, že už jsem bála, že mě budou muset vyšťouchnout ven. Smrdutá pohřební atmosféra se při pohledu na naprcanýho kačera, v něhož jsem se během těch pát minut jízdy lanovkou změnila, odlehčuje.
V autobusu mě rozklepe zimnice, chce se mi zvracet, chce se mi spát. Smrdím tak, že nemůžu usnout. Píšu všem, kdo mě během dne povzbuzovali. Je to těžký psaní. Tome, Ritu, Evi, Ali, mami, Mílo a Evi, Péťo, Martine-Veverko - MOC vám všem děkuju, vaše zprávy byly úžasný a neskutečně mi celou cestu pomáhaly. Opravdu.
Bus se serpentýnama hrabe snad sto let. Nebe začínají pročesávat blesky. Upadávám chvílema do komatu, probouzí mě můj vlastní smrad. Celá se klepu. Začíná lejt. Během chvíle se venku rozpoutává peklo. V tu chvíli vůbec nelituju, že nejsem nahoře.

V Kaprunu mě při pohledu na finisherskou bránu přepadne děsivý splín. Splín všech těch jednaosmdesáti kilometrů a víc jak pěti a půl nastoupaných kilometrů, který mi v tu chvíli přijdou jako k ničemu. Není čas se litovat, protože se zvedá vítr. Během chvíle se rozpoutá peklo i v Kaprunu. Vítr mlátí organizátorům se stanem, menší brány lítají kolem. Beru si uvnitř drop-bag, stojím uprostřed jak tvrdý i, kolem postávají, posedávají a polehávají lidi a jejich rodiny. Já tam stojím s pytlem, čekám na T. a začínám vibrovat. Než se během pár minut objeví, klepu se tak, že mám co dělat, abych vydržela stát. Chce se mi křičet zoufalstvím. Odevzdává za mě čip, jdeme k autu. Chválí mě, říká, jak je rád, že nejsem nahoře a já konečně hystericky brečím. Brečím, protože mi to je tak strašně, strašně, strašně líto. Brečím, protože mi je děsně zle. Protože mi je zima. Protože jsem tam nechala všechno, absolutně totálně všechno a stejně to nestačilo.
Celý kolečko...
...a můj nedotažený pokus o jeho překreslení

V penzionu se konečně svlíkám, lezu pod horkou sprchu, lezu do postele, nechávám si udělat housku a mátovej čaj. Něco blekotám, T. mi vykládá, jak mě všichni sledovali a díváme se na výsledky. Podle všeho stáhli všechny zbývající lidi z trati. Najednou je fuk, že jsem nešla dál, stejně bych nedokončila. Od Sama se druhý den dozvídám, že je zastavili těsně pod Kapruner Törlem, otočili je a donutili slízt horu dolů a vrátit se přes celý kamenný pole na Rudolfshütte. Dokonce nepustili lidi ani z přehrady pod horou. Tam skončil Pavel.

Já na trati  nakonec strávila 22 hodin, 14 minut a 20 vteřin k tomu. Hodinky mi naměřily 89,37 km (oficiálně 80), 5573 nastoupaných a 4118 sestoupaných metrů.
Pro porovnání - čas vítězných mužů (neb doběhli nohou společnou a nerozdílnou): 15:03:45; čas vítězné ženy: 17:29:45; z 255 startujících mužů jich dokončilo 137; z 38 odstartovavších žen se jich do cíle dostalo 13.

Druhý den sčítám ztráty - puchýř - 3 ks; zlomený nehet - 1 ks; naražený záda - 1 ks; bebíčka - 5 ks; dvě popraskaný paty a toť vše. Jasně, bolí mě nohy, ale nic hroznýho. Kecky pálit rozhodně nebudu. Když si totiž vyberete ten nejlepší koníček rovnou, byli byste pitomci, kdybyste ho věšeli na hřebík.

(Ale za rok se vracet nebudu - tenhle nakousaný koláč strčím do pytlíku a uklidím do mrazáku na později - za pár let, až ještě něco naběhám a nalezu. Maminka mi vždycky říká, že zmrazený pečivo vydrží dlouho, a když ho vyndáte, chutná mnohdy líp, než začerstva. No a maminky mají přeci vždycky pravdu!)

pátek 14. července 2017

Papírový džin a tučňák s panákem benzínu do sekačky k tanci a k poslechu

Ač opakovaně varována, že mám dávat ty knížky postupně, protože je to pak moc dlouhý a nikdo to nečte, opět se dostávám do skluzu a tak jen v rychlosti, protože o dnešní dávku papírovo-zvukových pokladů vás nemůžu připravit.

#2 (38)
Jonathan Stroud
AMULET SAMARKANDU
Kdo četl Zaklínače, ví, co, resp. kdo, je dítě-překvapení. Kdo ne, ten to půjde pronto napravit. My počkáme...
...
...
...
Hotovo?
Tak jdeme na to.
Amulet Samarkandu, první díl Bartimaeovy trilogie je knížka-překvapení. I takové jsou. Ty, které nesoudíte jen podle obalu, ale i podle názvu. Takové, jež vám někdo přinese domů nebo vám dá, vy ze slušnosti poděkujete a jen vrozený odpor k odhazování knih vám znemožní je rovnou vyexpedovat (nedej bože směr popelnice). Amulet Samarkandu, kdo by takovou blbost četl? říkala jsem si. To bude zase nějaká pseudoromantická slátanina z muslimského prostředí. A tak jsem knihu roky oprašovala a vůbec ji neměla v úmyslu číst.
Víc už jsem se mýlit asi nemohla.
Nakonec jsem po ní sáhla u mamky, přečetla si přebal a začala být zvědavá. Současný Londýn, kterému vládnou mágové? Praha jako největší magická velmoc soupeřící právě s Londýnem? Džinové? Kouzlení? Sem s tím! 
A k ještě většímu překvapení musím říct, že tahle knížka je to báječně zábavné YA fantasy, kde se to jen hemží džiny, ifríty, máridy a spoustou dalších magických bytostí, hloupými kouzelníky, po moci lačnícími mágy a nechybí ani hrozba katastrofy obřích rozměrů. U vyprávěcího kormidla se střídají dva ústřední hrdinové, mladý Nathaniel, nadaný kouzelník (v er-formě) a Bartimaeus, cynický, hláškující džin (v ich-formě), které Nathaniel přivolá a jenž čtenáře oblažuje výbornými, černohumornými poznámkami pod čarou - "...jeden známý byl dokonce roky uvězněný v nějaké špinavé lampě, dovedeš si představit tu potupu?". Oceňuji i to, že ač trilogie, nekončí první díl nějakým vynuceným cliffhangerem. Přesto (a možná právě proto?) si moc ráda přečtu další část se v literatuře jen tak nevidí. 
Suma sumárum je to příjemné, pohádkové a imaginativní vyprávění. Co víc si pod hlavičkou "odpočinkové četby" přát? To vše ve standardně velmi dobrém překladu Petry Diestlerové.

Tom Michell
CO MĚ NAUČIL TUČŇÁK
Tom Michell se narodil do rodiny dobrodruhů. A když vaše máma chová krokodýla a celá rodina je rozeseta po všech koutech světa, jen těžko vás můžou zvlněné kopečky jižní Anglie uspokojit. Tom proto krátce po dvacátých narozeninách vyrazil do Argentiny. Za dobrodružstvím, za poznáním, za nevšedními zážitky. A těch mu Jižní Amerika 70. let poskytla požehnaně. 
Bylo by ale zásadní chybou očekávat divokou jízdu v duchu Indyho Jonese. Kdepak, Michellovo vzpomínkové vyprávění je prosté dramat, zápletky nebo rozuzlení. Jsou to paměti pána, který býval mladým klukem a učitelem na internátní škole, a jenž chtěl zažít něco velikého. A protože byl ochotný pro to něco udělat, splnilo se mu to a na své cestě potkal unikátního parťáka. Psa má totiž každý.
Co mě naučil tučňák je 100% "feel good book" aneb kniha, která je po všech stránkách příjemná, historky jsou milé, zážitky úsměvné a podmanivé podání Kryštofa Hádka celý ten příjemný dojem jen posiluje. Jistě, závěr je smutný, ale i o tom je život - o zrození a o smrti; a mezitím, když budete mít štěstí, můžete zažít velká dobrodružství, pevná přátelství a třeba se i něco přiučit od tučňáka.
Josef Formánek
ÚSMĚVY SMUTNÝCH MUŽŮ
"Si dáš pivo, ne? Ne? Tak aspoň panáka na cestu!" Zrcadlo, který Josef F., jak sám o sobě autor píše, nastavuje naší alkoholický kultuře, přináší mrazivý odraz lidí, kterým se dvě "zdravotní" decky denně vymkly tak trochu z rukou. Je tu bývalý úspěšný podnikatel, ironman a sobec, který nakonec vypil i benzín ze sekačky. Je tu muž, který čeká, až si ho odveze mateřská loď i ten, který zbouchl nevlastní dceru. Jsou tu ti, kterými se nikdo z nás nechce stát.
A je tu autor sám. Josef Formánek, bývalý šéfredaktor časopisu Koktejl, spisovatel, autor populárních knih, alkoholik. Otevřeně na sebe přiznává celou řadu věcí, kterou byste se snad styděli svěřit i knězi.
Josef F., jak sám o sobě referuje, vás vezme na výlet za zdi, za něž se doopravdy podívat v žádném případě nechcete. Úsměvy smutných mužů vypráví o životě v protialkoholní léčebně a osudech jejích pacientů s upřímností, jež nám může pomoct pochopit, že se vejce černýho draka může vyklubat v kapse kohokoliv z nás...
Knihu skvěle interpretuje Filip Švarc a paradoxně ji vydalo vydavatelství Země pohádek - tak přeju autorovi, aby měly jeho zápisky pohádkový konec a on toho draka jednou provždy přemohl.

úterý 11. července 2017

Příběh závisláka. Upřímná zpověď Charlieho Engla, notorika, narkomana a jednoho z největších ultramaratonců současnosti

(39)
Charlie Engle
ULTRAMARATONEC
„Nikomu nevěř!“ hlásal plakát na zdi kanceláře Foxe Muldera v Aktech X, ikonickém seriálu 90. let. Kdyby se Mulderovým heslem řídil i famózní běžec Charlie Engle, mohl by se jeho život odvíjet docela jinak.

Charlie Engle přišel na svět v americké Severní Karolíně v roce 1962. Ve světě vytrvalostních běhů je pojem – spolu s Kevinem Linem a Rayem Zahabem jako první přeběhli Saharu, zúčastnil se celé řady extrémních závodů, několikrát dokončil Badwater Ultramarathon a v roce 2010 se dokonce zúčastnil i legendárních Barkley marathons. Jeho paměti nyní pod názvem Ultramaratonec vydává nakladatelství Práh. A na rozdíl od drtivé většiny autorů běžeckých memoárů, jež jsou dostupné v češtině, má Charlie Engle skutečně co vyprávět... CELÝ TEXT ZDE

čtvrtek 6. července 2017

Natěšený strachování - vyděšený těšení

Za dva týdny budu touhle dobou sedět v Niedernsillu a budu se modlit, abych toho v následujících hodinách naspala co nejvíc. 
Za dva týdny a den budu touhle dobou postávat v Kaprunu, nervy napjaté k prasknutí. Budu si nervózně prohlížet ostatní příšerně vysportované, štíhlé, pružné a nesmírně rychlé, zkušené a skvěle připravené spoluběžce a budu přemítat, kde se ve mně vzala odvaha a drzost postavit se na start vedle nich.
Už teď se...
...nesmírně těším na celé to dobrodružství, které mě bezesporu čeká
...příšerně bojím toho dobrodružství, které mě bezesporu čeká
tenhle schizofrenní pocit násobí vědomí, že jsem v případě nemohla a nedělala maximum - nejdřív to byl bolavý nárt, pak bolavá achilovka, které od začátku roku nepříjemně snížily objem naběhaných kilometrů a způsobily, že jsem nakonec běžela v noci jen jednou a delších a dlouhých běhů taky nebylo zdaleka tolik, kolik jsem si naplánovala. 
Na druhou stranu je třeba říct, že jsem téměř vždycky, když to bylo možné, běžela. Aspoň kousek, aspoň chvíli. 
Usilovně jsem se snažila udržet kilometráž na 60+ týdně a většinu času se mi to dařilo.
Snažila jsem se nastoupat tolik metrů, kolik jen bylo možné.
Snažila jsem běhat tak málo asfaltu, jak jen to bylo možné.
Snažila jsem se nepřestat mít ráda běhání. Ne. Kecám. Snažila jsem se běhání nepřestat milovat. Ráda mám koprovku a zelenou barvu, to ale neznamená, že bych musela mít všechno zelený a jedla jen mnohými nenáviděnou omáčku. Bez běhání být nemůžu. Nebo můžu, ale pak nemůže být nikdo se mnou, protože vrčím a štěkám a po pár dnech bez tohohle mého ventilu i koušu. Neříkám, že to jde tak snadno jako dřív, ale je to jako s každým dlouhotrvajícím vztahem, kdy to vzrušení a napětí prvních měsíců a někdy i let nevyhnutelně opadne a vy musíte najít ty hlubší společný tóny, který vám umožní společně ladit další desetiletí. A tak se s běháním občas hádám a přu, občas mě děsně štve a sem tam ho i nesnáším a nejradši bych s ním sekla, ale stejně jako v tom partnerském životě si ten svůj bez běhání prostě nedovedu představit. 
A tak se těším a bojím. 
Za dva týdny a jeden den odstartuje mé dosavadní největší běžecké dobrodružství. Dobrodružství, jehož semínko zasadila R. v jídelně večer po Kaisermarathonu Söll a které se uchytilo, vyklíčilo a vyrostlo a vzalo na sebe podobu obsesivní představy. Cíle. Snu. Cesta mě povede přes hory a přes doly a já jen doufám, že to, co jsem přípravě dala, mě dovede alespoň do Kalsu na 60. kilometr, abych si prohlídla tu část trasy, kterou jsem vloni neviděla. A doufám, že kolena, který občas zlobí, záda a kůže na zádech, ramenou a vlastně všude, kde jsou nějaký švy, jež se mi tak snadno rozedře do krve, budou tentokrát zarputilejší a jen tak se nedají a dovolí mi se s tratí poprat. 
A tak se chystám. Tahám rozumy ze zkušenějších, snažím se vybavit si vlastní přešlapy a poučit se z nich a stejně jsem si jistá, že stoprocentně na něco zapomenu. A bojuju se strachem. S obrovským strachem z neznámýho, z těch obrovských hor, s nimiž mám tak málo zkušeností a který mě tak strašlivě přitahují, že si prostě nedovedu pomoct. Děsím se výstražných vykřičníků na trati. Děsím se případný druhý noci v pohybu. Vím, jak vypadají halucinace z nevyspání, vím, jak náročný je bojovat s příšernou, nesmírnou a všepohlcující únavou (alespoň k něčemu ty roky, co jsme s M. téměř nespali, jsou). Na to se netěším. Ale těším se na to dobrý. Těším se na přírodu, kterou naše cesta povede. Nesmírně se těším na ten pocit malosti, na tu obrovskou pokoru, kterou ve mně tyčící se štíty vždycky vyvolají. Těším se na lidi, který potkám, protože zatím to byli vždycky velký pohodáři. Doufám, že hvězdy mi budou nakloněny. Doufám, že to, co jsem mohla přípravě dát, bude stačit. Doufám, že budu stíhat - pro mě velice přísný - cuty. Doufám a sním o tom, že se dostanu do Kaprunu zpátky po svých. Tak jako vloni...
Držte mi palce. Budu je potřebovat. A případný rady sem!

(3:55 náš doběh - remcala jsem, že nemám s holčičkama jedinou fotku z cíle. Tak jsme se alespoň dostaly do oficiálního videa)

středa 28. června 2017

Překvapení - strhující morbidita - bídný kompilát

...tak nějak by se asi daly charakterizovat tři knížky, který se mi tu opět nakupily - tak se do nich pusťme, ať je prostor na ty další (nějak moc čtu, možná bych měla dělat občas i něco jinýho... éé... ne).

#0 (36)
Jaroslav Velinský
DZWILLE

"Pera jsou černá... ať nás vedou dál." 

 Nedávno jsem psala o Mechanickém pianu a musela chca nechca přiznat, že jsem tu knihu doma sušila pěkných pár let. Tahle moje slaměnka je ale v porovnání s jinými domácími knižními pomníčky ještě sotva utrženou haluzkou. Dzwille, útlou a malinkou (a přesto 414 stran dlouhou, písmenky naditou) sci-fi/fantasy šisovalo mé sestře na polici slunce od Vánoc roku 1996. Myslím, že ji nikdy nikdo nečetl, ale mě celý ty roky nepřestávala podivně přitahovat. Vím téměř jistě, že jsem se ji pokoušela i několikrát číst, protože mi přišla dostatečně cool, aby dokreslila moji krutě intelektuálsky nezávislou image, již jsem si marně pěstovala (jakmile jsem otevřela pusu, byla jsem okamžitě odhalena), nikdy jsem se ovšem nedostala za stranu 40. Jako důkaz místo slibů mi posloužila stařičká záložka, kterou jsem z ní vylovila před pár týdny, kdy jsem neměla vůbec chuť číst u mamky to, co jsem si přivezla. A tak jsem se po letech znovu pokusila vypravit na cestu do tajuplné země Dzwille, tak trochu pohádky, tak trochu skutečnosti, tak trochu Utopie, tak trochu Atlantidy, tak trochu ráje, tak trochu pekla... kdo vlastně ví?
Začátek je každopádně výborný. Velinský načrtává kontury postapokalyptickýho světa, jímž projíždí vlak, který nikdy nezastavuje a jenž obývají poslední přeživší lidé. Než však stihnete pochopit, kdo je kdo, a co a proč kdo dělá, děj je přetržen a hrdina vržen do naprosto jinýho světa, mezi jiný postavy, do jiný doby, a pak znovu a znovu a znovu... 
Prvních 150 stran jsem přemýšlela, co autor hulil a říkala si, že to musel být sakra dobrý matroš. Děj knihy skáče mezi dějovými a časovými rovinami bez jediného varování a zprvu nepřipravenému čtenáři z toho jde hlava kolem. Už už jsem si brousila nůž nemilosrdný kritiky, která se chystala vytýkat neschopnost udržet myšlenku a rozvít ji v pořádný příběh, zkratkovitost, povídkovost, nedokonalost, nedokonavost... Jenže, pak se jednotlivý nitky začaly provazovat a vytvářet spletitou, fantaskní tapiserii minulosti, přítomnosti a budoucnosti, kdy si je hlavní hrdina sám sobě otcem, synem a vnukem. V okamžiku, kdy se začaly jednotlivý příběhy proplítat a rozvíjet, jsem už byla plně lapena do osidel imaginace J. Velinského a jen nechápavě - a obdivně - vrtěla hlavou nad tím, jak rozsáhlou fresku ve svém románu vykreslil. Jistě, konec mohl být pompéznější (a přiznávám, že jsem v něj i doufala), ale nakonec musím přes své zklamání uznat, že žádný jiný být ani nemohl. Koneckonců, nikdo vlastně pořádně neví, jak pohádka o zemi Dzwille a Poutníku Bertovi vlastně končí. To už je na laskavém čtenáři. 
Žádný podobný román na pomezí sci-fi a fantasy jsem ještě nečetla. A přestože je pravdou, že nejsem žádný velký znalec žánru, troufám si, tvrdit, že svět, který J. V. stvořil, je v mnohém originální - a kdyby nebyl, krása jazyka, jímž jej vykresluje, to mnohonásobně vykompenzuje (ano, takováhle umí být čeština).

...A máte-li rád černá pera, dám vám v depozitáři vybrat celou kolekci. Teď už výroba neběží, děláme tulejníky. Správní rada se shodla, že je to obrovský šlágr."
"Co to je - tulejník?"
"Hlavně úspěch reklamy. Tulejník není nic zvláštního - ale musíte ho mít. Byl byste blázen, kdybyste ho neměl. Sousedi mají bílého. Vy si koupíte zlatého. Oni platinového. Pak přijde do módy průsvitný. A tak dále. Tulejník do každé rodiny."
"Dobrá, ale k čemu to je?"
"Vždyť vám říkám, že k ničemu."

#37
Mary Adkins
HOW TO SAY GOODBYE
Už dlouho se mi nestalo, abych utíkala ze studijní skupiny jen proto, že vím, že budu mít 45 minut v mhd, kdy budu moct dál číst, abych četla u snídaně i v autě (to totiž normálně nedělám vůbec, protože se mi dělá špatně) - z toho je asi už předem jasné, co si o How to Say Goodbye myslím - a přesně to bude následovat.
HtSG mi přistálo v e-mailové schránce v rámci "partnerské pomoci". To je taková úžasná instituce, kdy kniha vede k další knize nebo i dalším knihám a kdy vám váš odpovědný redaktor pošle .pdf titulu, jehož práva nakladatelství zvažuje a potřebuje, aby knihu někdo přečetl a napsal, co si o ní myslí. 
Inu, protože nemám co číst, samozřejmě jsem nabídku neodmítla. Přečetla jsem si anotaci a usoudila, že tím, co je popisováno jako "feel good" kniha, která se sice zabývá vážným tématem, ale při níž se budete i hlasitě smát, nemůžu nic zkazit. Navíc jsem měla za sebou překlad Trasi a potřebovala si trochu oddechnout.
No, nevím, kdo píše anotace, ale buď ten člověk knihu neviděl ani z rychlíku anebo je to emočně plochý cynik. Usmát se? Ano. Smát se? No, pokud vám přijde na tom, že v 38 zjistíte, že máte před sebou maximálně šest měsíců života, aniž byste vlastně ten život stihli začít žít, něco vtipnýho, pak se budete za břicho popadat. Na tom, že lidé vyrůstají v dysfunkčních rodinách a perou se s bolestí a ztrátami a ještě větší bolestí ze ztrát přeci není nic k popukání. A "feel good book"? No, tak to k popukání jako nálepka téhle knihy skutečně je. Popis obsahu je úplně stejně mimo.
O čem že to je? Kniha je tak trochu o Iris a tak trochu o lidech kolem ní. Je o bolesti a ztrátě a o lásce a životě. Iris je 38, když jí diagnostikují rakovinu plic v posledním stadiu. A přestože se to - jak mi v poslední době připadá - v mainstreamových knihách moc nenosí, Iris skutečně během pár měsíců umírá (a stačí na to prolog knihy). Nestihne letět do vesmíru ani se šíleně zamilovat, adoptovat Afričanče nebo najít lék na AIDS. Ne. Iris žila v zásadě neviditelný život (rozvedená, bezdětná) bez většího dopadu na okolí (sekretářka, která si chtěla otevřít pekařství) a přesně tak taky umírá. Tečka. Byli jste a nejste. Žádná dramata. Žádný deus ex machina. Celá tragédie životní definitivy na 183 normostranách.
Naprosto strhující je forma, kterou autorka zvolila (je na místě se doznat k neskutečné slabosti pro romány v dopisech - od chvíle, kdy jsem v patnácti zakopla o Choderlose de Laclose jsem ztracená) - většinu textu tvoří obsah mailové schránky Irisina šéfa, (ne zrovna úspěšného) mediálního agenta Smithe, zápolícího s hromadou (rodinných) kostlivců ve skříni a závislostí na internetovém gamblingu (ale pozor, žádné drama, žádné slzy, všechno jen tak nějak mimochodem jako ideální dokreslení charakteru postavy, jedno, dvě ťuknutí - kouzlo jazykového minimalismu v praxi). Vedle Smitovy pošty je tu pár mailů od starší sestry Iris, Jade, která se o ni v posledních měsících života starala a která se nedokáže s její ztrátou srovnat. Jade píše mámě, píše lékařům, aby zjistila, jestli nemohli udělat víc a píše si se Smithem, se kterým se tak nějak organicky dají dohromady - nic násilného, žádné červená knihovna a hlavně žádná trapná klišé. To celé je prokládané blogovými zápisky Iris, které začala po sdělení diagnózy (a prognózy) psát.
Zní to jako šílená depka? On to JE depka. A poměrně velká, ALE Adkins to záhadným způsobem zvládla ukočírovat přesně na té správné straně hrany, kdy z vás ty emoce ždíme, aniž by to bylo okatý a hlavně aniž by vám to vadilo. Není to žádná slzopudná limonáda, která by urážela inteligenci. Vůbec ne. Veškerou tíhu témat odlehčuje lehký vyprávěcí styl a forma, která jí umožňuje psát v podstatě celou knihu jako soubor extrémně živých dialogů (případně monologů Iris ke čtenářům) a jako bonus si dělá krásně jízlivou legraci z celé řady aktuálních (virtuálně) společenských jevů, ať už to jsou absurdní internetové komunity, komentáře na internetu, chování sousedů v domě nebo "hvězd" a jejich manažerů.
Ta kniha je... fascinující. Pro mě osobně strašně silná. Ne, nejsou tam žádné hluboké myšlenky a mohlo by se jí vyčíst, že je dost krátká a že se po dočtení posledního řádku budete zuřivě snažit nalistovat další stranu, která tam už není (a po tom zjištění zůstanete zírat s otevřenou pusou), ale i to je součást její výpovědní hodnoty.
Držme palce, aby vyšla. Fakt stojí za přečtení.

#1 (38)
Miloš Mendel
ARABSKÉ JARO
(Tohle je sice taky práce, ale válela se mi v mailu od loňskýho jara, takže si ji s čistým svědomím zapisuju jako splněný knižní rest, to jen aby bylo jasno, že vůbec nefixluju!)

Co k tomu říct? Arabský jaro je recenzní výtisk. Dojmy měly putovat na iLiteraturu ale nepoputují. Proč? Protože na další hádky s "mocnými a mocnějšími" fakt nemám chuť a tohle by k ničemu jinýmu nevedlo. O co jde? 
Miloš Mendel býval jedním z naši předních arabistů. Ten minulý čas je na místě, protože doby, kdy publikoval velice kvalitní práce jsou žel bohu minulostí. Arabské jaro vyšlo v roce 2015 a mělo reflektovat události z roku 2011. Místo potenciálně zajímavý, odborný publikace je to ale tendenční, nezdrojovaný, repetetivní kompilát, který si ohýbá fakta podle potřeby. Na čtenáře neznalýho problematiky může působit úžasně čtivě a můžou na něj udělat dojem autorovy rázný postoje. Jenže prvních 120 stran tvoří splácanina Mendelových dřívějších publikací, který nemají s tématem nic společnýho - nebo mají, asi ve stejný míře, jako kdybyste si koupili knihu o sametový revoluci a první třetina by pojednávala o Čechách od Sámovy říše do druhý světový války. Jistě, všechno souvisí se vším, ale když chci číst o událostech z roku 1989, nezajímá mě Zlatá bula sicilská. Ergo první třetina je vycpávka, kde se autor prezentuje jako jediný nositel vědomostí v republice, všichni ostatní (obzvláště novináři), jsou totální pitomci a diletanti. Diletanti jsou i zahraniční publikující autoři a MM přišel, aby nám osvětlil, jak to fakticky bylo. Problém ale je, že se faktů moc nedrží. 
Sáhodlouhý věty přes celý odstavce, ve kterých si mnohdy dokáže odporovat (a čtenář to často nemá šanci postřehnout, protože nejpozději na šestém řádku jedné věty se prostě nutně musí ztratit), jsou mnohdy plný polopravd. Autor se striktně drží tradiční orientalistickýho, postkolonialistickýho výkladu dějin BV, který se ukazuje v posledních letech jako překonaný. Problémem je, že MM nám ustrnul na přelomu tisíciletí (jediná monografie z použité literatury je z roku 2008, pár z let 2000-2005, drtivá většina pak z 80. a 90. let 20. st.), navíc jeho práce s fakty je dost volná (např. údaje o jemenské negramotnosti si cucá z prstu). Přidejte k tomu i to, že je schopný kategorická tvrzení opírat o novinový články, ale na 350 stranách je jediný arabský zdroj a máte mohutné základy, na kterých můžete stavět i bez lišky.
Samotný události arabského jara jsou podávány zkratkovitým výčtem událostí a ani ty nejsou kompletní (v Egyptě naprosto chybí počáteční jiskra - vražda Chálida Sajjida; Wá'ila Ghoníma MM odsoudil do věčné anonymity atd. atd.). Kniha se navíc hemží překlepy, hrubkami a absurdně náhodně rozesetými arabskými překlady, jež v důsledku působí, že kurzívou napsal vše, co ještě zná. O nekonzistenci v přepisech jmen ani nemluvě. Zkrátka - trvalo mi skoro čtyři měsíce, než jsem knihu nakonec opravdu dočetla, arogantní styl mi zvedal tlak a nezvládla jsem víc jak dvacet stran naráz. Takhle odborný, ani poloodborný text skutečně vypadat nemá.

Ke knižnímu výčtu můžu připočíst i první přeložený titul v letošním roce. Román americký autorky indickýho původu se točí kolem obchodu s bílým masem v Indii maskovaným za náboženský hodnoty. 
Začátek překladu pro mě zůstává tak trochu dechberoucím okamžikem. Otevřete knihu, přejedete prsty přebal, aby zůstala otevřená. Založíte nový dokument. A napíšete věnování. Pak Prolog. A víte, že na několik týdnů a měsíců budete s knihou svázaní tak, jak s ní může být spjatý snad jen autor a možná jeho redaktor. Bude brát každý slovo do ruky, otáčet ho a přetvářet. Bude ho psát znovu. Stejně a jinak. A když se vám nakonec podaří dobrat se na konec a v textu se ztratit tak, že vás tam laskavý čtenář nenajde, dostane se vám pocty nejvyšší. 


A jinak pořád běhám... dneska třeba tady: