neděle 16. října 2016

Hodně štěstí, zdraví!

Madlenko, když se na tebe dívám, mám pocit, že čas pádí jako splašený kůň. 
Dneska je to už neuvěřitelných pět let, co jsi přišla na svět.
Kdybych měla vypisovat, co všechno jsi nás za ty roky naučila,
byl by to strašlivě dlouhý seznam a nejspíš bych stejně na něco zapomněla.
A tak ti jen děkuju, že jsi s námi, že jsi naše, ty moje malá velká učitelko.

pondělí 5. září 2016

Jak vzal jelínek kraj čenookých bačů útokem

"Dala jsem Beskydskou sedmičku" stojí na zeleném, gumovém náramku, který mi natáhla na třesoucí se ruku slečna v zázemí. Ten náramek mám na ruce i teď, dva dny po závodu, takže se to vážně muselo stát. I když s každou další hodinou, která od posledního pípnutí kontroly na frenštátském náměstí uběhla, mám čím dál silnější pocit, že tohle se mi muselo vážně jen zdát.
O B7 jsem střídavě uvažovala a zavrhovala ji jako komerční megaakci, která není pro mě. Nakonec jsem kývla na nabídku jít s Pavlem F., jedním z kluků z party z DailyMile. Spadli jsme tak do kategorie mix 50+ a Pavel si dělal celou dobu legraci (nebo aspoň doufám, že to byla legrace a neměl skutečně takové ambice), že z toho bude určitě bedna v kategorii.
Měla jsem velké plány na léto, jak budu běhat dlouhé trasy, jak poběžím aspoň párkrát dlouhou v noci, jak si prostuduju profil, cizí blogy s reporty, videa na youtube a tak dále. Nejdelší běh léta byl ale nakonec GUT a já si to sama před sebou omluvila tím, že běh v Alpách je přeci lepší příprava, než něco v noci po rovině. Pobíhala jsem, jak se dalo a ono se moc nedalo. Když jste zavalení prací, kterou nestíháte, čas utíká podezřele rychle. A my tak najednou stojíme v tělocvičně na registraci, dostáváme jednu igelitku s tričky, mapkou a optimisticky i diplomy. Fotí nám úsměvy u golema, které budou posléze srovnávat s výrazem, který měl člověk na pódiu hned po doběhu. Nepřipouštím si, že bych třeba nedokončila. Naopak, věřím si (až moc), jsem nadšená (až moc) a těším se. Taky se bojím, chce se mi spát a vůbec nechci nikam běžet. Klasická kombinace. Tušit, co mě čeká, zamknu se na záchodech a pokusím se spláchnout.
Místo toho jedeme za město a u nějaké boční cesty vedoucí k tenisovému areálu si Pavel vytahuje karimatku, lehá si a usíná. Já tam sedím a čekám, až se vzbudí. Usnout, tak už mě nikdo neprobere. Na šestou se vracíme do města a vyrážíme na nádraží na jeden ze dvou speciálních vlaků, které běžce dopraví na třinecký start závodu.
Dvě hodiny ve vlaku mě akorát rozchrápou. Na nádraží v Třinci vylejzám zmrzlá a unavená. Jdeme hromadně na náměstí, kde to vypadá jak na koncertě hlavní hvězdy festivalu. Velký pódium je v obležení lidí. V otevřeném grilu se mačkají sportovci a cpou do sebe hromady jídla. Objednáváme kafe. Dostáváme lukrativně na výběr mezi turkem a nescafé. Tak to jsem už dlouho nezažila. Rozmazlený Pražák. Volíme horkou vodou přelitý drcený šváby a jdeme je vypít k pódiu.
Chvíli tlachám s kluky, co stojí vedle. "Nazdár!" ozve se mi za zády. Otočím se a nevěřím vlastním očím. Stojí tam Petr z DM. A že jde vyprovodit kámoše. Svět je strašně malý. Mám radost, že se po dlouhý době vidíme. Prohodíme pár vět, vyfotí nás a jde hledat svoje kluky. Pomalu se jdeme nacpat do koridoru "závodníků". Od "nezávodníků" nás odlišuje jiná barva náramků s čipy a podružný detail pár kilometrů a pár set výškových metrů, které budeme muset zdolat navíc. Koridor je plný, protahujeme se škvírou v zábraně a jedna z odbarvených dam vyprovázejících někoho z blízkých mrmlá cosi o tom, že tady se závod nerozhoduje. Jakože fakt ne? No ty bláho, to teda čumím.

"Bezbřehá euforie (We Are the Champions)Třinec - Velký Javorový - Řeka - Ropice - Morávka, 0 - 22,9 km 1098 metrů nahoru a 1088 dolů
Na startu jsi plný sil, nahecovaný a adrenalin teče proudem. Jsi odhodlán ze sebe vydat maximum. V podstatě zde nenajdeš člověka, který si připouští, že by závod nedokončil. Každý se těší, že zúročí ty spousty tréninkových hodin a konečně vypustí džina z láhve! B7 je bohužel či bohudík týmový závod dvojic a trojic. Do cíle musí dojít všichni... Leč statistiky jsou každým rokem takřka stejné!
Pamatuj, že každý třetí nedojde!"
Odpočítají nás, troubení, světla, úvodní melodie z Pevnosti Boyard a dáváme se záhy do běhu. Usilovně Pavla brzdím. Nehodlám se hned zkraje nikam hnát, pani přeci říkala, že tady se závod nerozhoduje. Hezky v klidu běžíme pět kilometrů pod první sjezdovku vedoucí na Malý Javorový. Travnatý kopec se zvedá přímo před námi a stoupá až do nebe. Beru nové hůlky, zacvakávám rukavičky a zabírám. RedBull a jeho čtyři sta nejtěžších metrů se může jít klouzat. Tohle je podobně prudký, akorát je to 3,4 kilometru dlouhý. Nastoupáme 700 metrů. Cestou míjíme skupinky fandících lidí, kteří vylezli v noci na sjezdovku jen proto, aby tam mohli pořvávat na magory, co se chystají přeběhnout Beskydy. Dojímají mě. Nahoře huláká hudba, špalír fandících zesílil. Přijde mi to naprosto boží. Z nočních seběhů si nic nepamatuju, alespoň o ty bude tohle vyprávění kratší.
První občerstvovačka v Řece. Jsem durch propocená. Dává se do mě zima. Rychle doplníme pití a razíme dál. Za chvilku už před sebou máme druhou sjezdovku vedoucí na Ropici. Tady už jdeme ve vláčku, nahoru je vyšlapaná jediná cesta, pokus o rychlejší postup bokem vede k podrápaným nohám a sukni od trnitých keříků kolem. Takže poslušně do lajny. Házím fórky s klukem nad námi, co táhne parťačku na laně. To je moje noční můra. Že mě bude muset Pavel někde tahat na špagátu jak neposlušnýho čokla. Euforie avizovaná v mapě ještě nevyprchala. Jde mi to dobře. Nahoře se hobíci z kratší trasy odpojují a jdou po vrstevnici, zatímco my, velcí sporťáci, pokračujeme vzhůru. Stejnou cestou po hromadě kamenů kamsi do tmy a zase zpátky. Připadá mi to nekonečný. V tuhle chvíli ještě ale nemám ani tušení, jak beskydské nekonečno skutečně vypadá.
Konečně kontrola. Pípáme a honem dolů. Někdy v tuhle dobu se mi v hlavě usídlila písnička z Frozen Fever (ano, Anna s Elsou u nás pořád ještě frčí) a hrála mi další čtyři hodiny. No, mohlo být hůř. Třeba takový xxxLutz ta ta ta-ta...
Za chvíli jsme na občerstvovačce v Morávce. Je mi ještě větší zima a začíná se mi chtít krutě spát. Jím meloun. Je ledový a zima mi je ještě větší. Protože jsem bystrá holka, jím další. Překvapivě je mi po něm ještě větší zima. A tak radši vyrážíme. Před námi je poslední sjezdovka a stoupání na Travný.

Zóna vystřízlivění (Půlnoční kocovina) - Morávka - (O)Travný - Krásná, 22,9 - 34 km, 728 metrů nahoru, 703 metrů dolů
Počáteční nadšení odezní jako smích po mizerném vtipu a člověk se dívá kruté pravdě do očí! Dříve si později se dostavuje strach ze sebe sama. "Tohle přece nemůžu vydržet! Kde to jsem a co tu vlastně dělám?" V hospodě u piva jsou Beskydy placaté, viď? ;-) Začneš přehodnocovat své ambice a většinou zpomalíš. Nenápadně se Ti začíná vtírat panická obava, hlavně abych to nebyl já, kdo v týmu zhavaruje. Většinou se už ví, kdo jak na tom je a kdo tahá za kratší konec provazu.
Dupeme třetí a poslední sjezdovku. I na tu kráčíme ve vláčku, za který začínám být vděčná, protože aspoň mám alibi, proč jdu tak pomalu. Začíná se mi chtít strašlivě, ale strašlivě spát. Oblečení nasáklo potem tak, že už není schopné pojmout ani kapku navíc a všechen mi volně proudí až do ponožek. Je to nechutný a odporný a příšerně nepříjemný. Úplně stejně jako kopec, na který se drápeme. Hobíci se záhy odpojují na kratší trasu, my téměř osamíme a pokračujeme ve stoupání. Šutry, šutry, kolem černý les. Začíná mě bolet břicho. No jo, ale jak to udělat? V lese je v noci opravdu tma jako... v lese v noci. Když vypnu čelovku, neuvidím ani to ho*no, když ji nechám zapnutou, uvidí všichni mě a i když se to většinou nezdá, zbývají ještě určité Rubikony sebeúcty, které jsem zatím nepřekročila. A tak doufám, že to přejde. Každý krok bolí. Po nekonečným stoupání jsme na vrcholu. Ani bych nevěřila, že se to povede. Dolů to jde úplně stejně blbě. Těším se do Krásné, třeba zakopnu, rozflákám se a budu tam moct s čistým svědomím skončit. Neměla bych tomu pádu trochu pomoct? Tohle přeci nemůžu vydržet.
Občerstvovačka v Krásné. Stoly před nějakým domem. Je tam hromada lidí a zase ta zima. Potkáváme se s Liborem, který jde závod s tatínkem. Když začnu kňučet, neváhá ani vteřinu, loví v zásobách a už do mě leje povzbuzováky a hustí mi, jak už to nejhorší mám za sebou, že už jen Lysá, ale to bude dobrý, že za chvíli vyjde sluníčko a hned bude líp, a že pak už to bude všechno snazší, každý kopec nižší a že to dáme. Když se k tomu všemu rozklepu, vytáhne Pavel ještě svoji bundu, kterou zapnu i přes batoh a radši taky vyrážíme.

Zóna dřiny a utrpení (Beskydské "galeje") - Krásná - Lysá hora - Ostravice - Smrk - Čeladná, 34. - 61. km, 1693 metrů nahoru, 1680 metrů dolů
Gratuluju! Psychicky jsi ustál půlnoční kocovinu a smířil jsi se s tím, že asi nevyhraješ :-). Za odměnu tě čekají dva nejkrásnější kopce v závodě. Smíš si sníst svůj v potu upečený "psychokoláč", aniž by ses rozdělil! Ať už tě svítání zastihne kdekoli, dvě nejdelší stoupání a dva nejdelší sestupy Ti ukážou, kolik jsi toho natrénoval!
Beskydský sedmička se neptá, cos dělal poslední měsíce, ale řekni ti, cos dělal poslední roky!
Během chvíle je mi teplo. Vracím bundu a do kopce šlapu jak králíček Duracell. Krize přichází na Pavla, kterýmu se chce spát a zpomaluje. Nakonec do sebe lije to samé, co mi dal Libor, a jak mně pomalu dochází, jemu nabíhá. Přijde mi, že netrvá dlouho a máme před sebou rovný kousek a vrcholek Lysé jako na dlani. Svítá. Neskutečně se těším, až tu stokilovou briketu, v níž má čelovka metamorfovala, nahoře uklidím a vezmu si suchou čelenku. Ať žijí malé závodní radosti.
Po kamenitých serpentýkách je to fakt už jen kousek a jsme tam. Pípnout, přepadnout přes kopec a... au. AU! Tisíc ku*ev každá jiná! Šutr, který jsem nakopla, se ani nehnul, já ale cítím, jak mi praskl nehet na levým prostředníčku. Vidím všechny svatý. Přemýšlím, jestli se bolestí pobliju nebo bude jenom brečet. Nakonec volím třetí variantu a pomalu poskakuju vpřed. Pavel je někde kus přede mnou. Bolest postupně odezní a já jen doufám, že se nebudu do toho prstu moc často trefovat. Cesta do Ostravice je dlouhá. Lidi jdou i z kopce. My alespoň tak "rychle", jak to zvládám, běžíme. Začínají mě bolet stehna. Svěřuju se s tím Pavlovi a jeho to evidentně vůbec nepotěší.
V Ostravici je škola, v té škole leží na zemi lidi na kartónech a v patře dávají polívku. Převlíkám se do suchýho trika, přemazávám se, protože mě švy, lemy a batoh začínají dřít. Suchý ponožky nechávám do Čeladný. Pavel nese polívku. Klopíme ji do sebe, ještě záchod, konečně, venku obligátní meloun na zahřátí a vzhůru na Smrk.
Do kopce jdeme. Odmítám běžet. Mám strach, že když teď poběžím, až se asfalt změní v krpál s šutry, což se samozřejmě záhy stane, zabije mě to. Začíná se navíc dělat nehezký teplo. Předpověď slibovala krásný letní den. No, jak pro koho.
Všechny ty prudký kopce plný různě velkých šutrů nahoru i dolů mi splývají dohromady. Visíte v hůlkách a sunete se krpálem v lese nahoru. Tam je kousek rovina nebo jen cesta, kterou přejdete a následuje... ještě prudší krpál plný šutrů někam nahoru. Třeba takovýhle:
Zajímalo by mě, jestli tohle první tři týmy taky vyběhly nebo jenom hodně rychle vyšláply?
Nahoře pípnete a po stejně strmých krpálech plných šutrů uprostřed lesů lezete dolů.
Začínám remcat a stěžuju si, že mě to nebaví. Že je to nuda. Že není nic vidět. A i kdyby bylo, musela bych stejně koukat pořád pod nohy, protože jsou tam ty debilní šutry. Začínám je nenávidět. Začínám nenávidět sebe za to, že jsem tady. Po nenávisti přichází ta nejhorší závodní společnice. Jak se ta ukáže, je zle. Slečna Sebelítost.
Buuuéé. Já už nemůžu, já už nechci, bolí mě nožičky, jsem teprve za půlkou, to nemůžu vydržet, to nemůžu dát, proč nejsem doma, proč nejsem s dětma na pouti, Kačenka se vozí poprvé na kolotočích a já u toho nejsem (začíná se mi klepat brada), co to tady dělám, na co si to tu hraju-u-u-hau-hau-hau-úúú...
Hořekuju v duchu a nahlas úpím kdykoliv dopadnu na další z hromady ostrých šutrů na cestě klesající do Čeladné. A že jich tam je. Konec je vysypaný makadamem, jsem jak malá mořská víla. Nepřeju si nic víc, než se rozplynout v mořskou pěnu.
V Čeladné se pokusím si sednout. Blbej nápad. Padám pak hubou na trávu, to bolí míň. Zouvám si boty. Při pokusu sloupnout ze sebe kompresní podkolenky si vyboulím tu svou břišní kýlu či co, protože najednou bolest u bránice jako prase, nemůžu dýchat, nemůžu se hýbat. Naštěstí to za chvíli odezní. To mám za to, že jsem chtěla nějaký důvod skončit. Nohy mám jak prase. Žudlám je velkopanským vlhčeným hajzlpapírem, moc to nejde a tak tu špínu mažu vazelínou. Najednou se vedle mě zase jako džin z láhve objeví zase Petr! Nechápu, ale ráda ho vidím. A že doprovází kousek kluky. Pavel mi nese guláš, nevím, kde ho vzal, ale je boží. A taky pivo. Nikam nejdu. Tráva je tu příliš měkká a zelená a chladí. Kéž bych s ní mohla splynou jako chameleon. Třeba by mě pak všichni přehlídli? Pak se objeví další borec v kubánkovském dresu, zubím se na něj jak na starýho známýho a nemůžu uvěřit, že se s Honzou potkáváme naživo vlastně poprvé. Takhle, milé děti, dopadnete, když si budete s lidmi psát příliš dlouho jenom přes internet!
Kluci mizí. Autopilot mi navlíkne ponožky, obuje boty, postaví mě a vyžene z ráje.

 Zóna smrti (Ani obraz, ani zvuk) - Čertův mlýn - Pustevny - Ráztoka - Radhošť - Pindula - 61. - 83,9. km, 1135 metrů nahoru, 1204 metrů dolů
Někteří chcou ale nemůžou a ti, kteří mohou už nechcou. Necelá třetina startovního pole odpadla a prohrála svůj boj s únavou a bolestí! Kilometrovník závodu se poměrově srovnal s procentem závodníků, kteří pokračují dál.
Čeladná je statisticky místem s největší "úmrtností pacientů". Dobře zvaž své možnosti! To, co jsi doposud zažil, byl jen slabý odvárek toho, co tě ještě čeká!
Před odjezdem jsem si udělala nádherný profilový papírek. Barevně jsem si označila všechno podstatné, spočítala si jednotlivý úseky, jak jsou dlouhý a kolik metrů nastoupáme, že si to budu celou cestu v autě vrývat do paměti.
Papírek jsem nechala doma na stole.
Kdybych to neudělala, možná bych tušila, co mě čeká. Kdybych to tušila, možná bych si ušetřila spoustu zoufalý nasranosti. Anebo taky ne.

Šlapeme na Čertův mlýn. Jsem přesvědčená, že byl součástí trasy prvního Valašského Hrbu. Teď si zpětně říkám, že jsme spíš běželi kolem rozcestníku, který na něj odkazoval, ale nejsem si jistá. Je to totiž jen další místo uprostřed lesa na cestě plné šutrů, ke kterému vede krpál plný šutrů a dál od něj cesta (jak moc příkrá si nevzpomínám) nezvykle a netradičně plná šutrů.
Ve vláčku se drápeme snad sto let na kontrolu. Pípáme na mlýnu. Jdeme i tam, kde se dá běžet. Padají mi oči. Usínám za chůze. Nakonec se přeci jen vyloupneme na Pustevnách. Chci kolu. Chci Míšu (ten nanuk, aby bylo jasno). Chci je s naléhavostí těhotné. Jestli je nedostanu, budu brečet.
(Nedostanu je a nebrečím)
Kontrola, polívka, chleba se škvarkovou pomazánkou. Zase tráva. Pamětliva Honzovy rady, že raději častěji přemazat, než pak plakat, zouvám boty a pálící chodidla matlám vazelínou. Pavel nese polívku. Já do sebe futruju naprosto všechny speedovače, které dohromady máme. Přesvědčuju všechny kolem, že dvacet to do cíle prostě nemůže ještě být. Prostě nemůže. Kluk vedle se neubrání smíchu. Prý dvacet ne, ale dvaadvacet. Začínám se smát já. Kluci mají pocit, že jsem se asi zbláznila, když jim sděluju, že v tom případě je to naprosto v cajku, dvacet, to by bylo v prdeli, to bych nedala, ale dvaadvacet? No to je v pohodě!!
Vyndavám sluchátka, který jsem ani neměla v plánu použít. Pořád je kolem spousta závodníků a přijde mi divný mít na takovým místě ucpaný uši. Teď už jsem ale dávno z tlustých v tenkých a trasa se mě poměrně zdárně snaží anihilovat, takže slušnost stranou, teď běžím já.
A já fakt běžím.
Cože?
Prašný kopec dolů je humus největší. Ale já nejdřív popobíhám a pak najednou opravdu běžím. Na konci sebou málem nehezky říznu, bodne mě pod pravým kolenem, ale na kontrolu v Ráztoce dorážím rozjařená. Pavel mi sehnal kolu, výbušnou směs taurinů podporuju půl litrem ledovýho kofeinu. Čeká nás výstup na Radhošť. Tuc-tuc-tuc v uších mě na křídlech z cukru a povzbuzováků nesou do kopce. Šlapu jak za celý závod ne. Kluk se zeleným šátkem se nechá vyhecovat, zavěšuje se za nás a před vrcholem nás předejde. Nahoře pak leží na lavičce. Směju se. Poprvý po dlouhý době. Jedno rychlý pivo na půl, kontrola a pak sjezdovka dolů a lesem furt pryč na Pindulu.
Opatrně sbíhám s hůlkama. Jde to blbě. A tak je beru do ruky a zkouším, jestli to nohy vydrží. Drží neskutečně a já dalších 44 minut letím s větrem o závod. Skáču přes kameny, předbíháme dobrou stovku lidí. Letím jak splašená, hlava mi vře a srdce buší a já se konečně výborně bavím. Ani nevím jak a jsme na Pindule. Poslední občerstvovačka. Plna optimismu podávám láhve k doplnění. Tak jo, tak jo, tak jo. Štěně bígla v mém nitru se probralo k životu a chce si dál hrát.

Nebem peklo, ráj... a očistec - Velký Javorník - Frenštát po Radhoštěm/cíl, 83,9. - 95. km, 368 metrů nahoru a 522 metrů dolů
Překročil jsi řeku Styx a už není cesty zpět. Šance, že by to teď a tady někdo dobrovolně zabalil skoro neexistuje. Po tom všem, co jsem tomu obětoval? Jen přes mou mrtvolu! Cíl uvidí jen Ti, kteří si ho zaslouží.
Autopilot tě vede neúprosně dál k posledním schodům pyramidy. Přestal jsi vnímat bolest. Všechny tvé emoce dostávají volnost. Brada se ti třepe a slzy tečou. Nestydíš se plakat, nestydíš se SMÁT...
Cukrový pegas mě ještě kousek nese na svých ladných spěnkách. Jenže pak se rozplyne jako fata morgana na poušti. Věřím, že máme před sebou poslední krpál. Pavel do sebe nacpal poslední gel, který mu nabíhá a tak do toho šlápne, vyrazí do kopce a zmizí mi z očí. Já se pověsím do hůlek a sunu se ve vláčku vzhůru. Tam přeci už bude kontrola a poběžíme dolů, do cíle! Už to tak MUSÍ být. Jenže není. Místo toho jdeme kus po rovince a následuje další kopec. A ještě jeden. A možná ještě jeden? Na něm je poslední kontrola a prašnej krpál dolů.
Začíná se smrákat. Chytám křeč do levého lýtka. Bolí to. Liju do sebe magnesium, jím anticrampy, víc toho nemám. Tentokrát to ale vůbec nezabírá. Pavel mi mizí a já se sunu velice opatrně se stehny na maděru ze svahu. Cesta lesem je nekonečná. Neumím si představit, že za ním bude ještě avizovaná nekonečná rovinka k městu. Nakonec se opravdu setmí a je potřeba znovu vyndat čelovku. Utírám si slzy. Jsem naštvaná, zklamaná, lítostivá a hlavně strašně, strašně, strašně unavená.
Na šedesátém druhém kilometru se mi vybily hodinky. Nevím, jak daleko jsme, nevím, kolik je hodin, nevím, kolik jsme nastoupali, nevím nic.
Najednou je tu hranice města. Abych zahnala slzy, nadávám. Nadávám na celý závod, na blbý kopce a blbý šutry a blbý lesy a blbý naprostototálněabsolutněvšechno. Chci, aby mě někdo teleportoval domů. Do postele. K dětem. Konečně chápu Lídu, která to jednou na nějaký Olafový stovce zabalila kilometr nebo dva před cílem. Z fleku bych toho byla taky schopná. Na cíli už mi vůbec nezáleží.
Ale najednou je tu. Brána, časomíra, náměstí.
Popobíháme, naposledy pípáme a už nás strkají na pyramidu. Na hodinách svítí 22:21.
Pyramida je strašně prudká, první kovový schod mi přijde snad půl metru nad zemí, tam tu nohu nemůžu nikdy zvednout! Ale zvednu. Je to totiž úplně přesně tak, jak to popisuje Láďa Zibura ve svých famózních 40 dnech pěšky do Jeruzaléma: když už máte pocit, že nemůžete udělat ani krok, musíte si uvědomit jediné - že můžete.
A tak šlapu nahoru. Žoviálně si tam poskočím, ale pak si uvědomím, že tenhle podnik vlastně nenávidím a zakaboním se. Dostanu medaili. Šlapu velice opatrně a namáhavě dolů. Polykám slzy, aby je nikdo neviděl a nemyslel si třeba, že jsem šťastná a dojatá, protože to fakt nejsem .Jsem nasraná, že jsem svůj jediný volný víkend v roce vyplácala na tohle.
Ocitám se na pódiu. Musím znovu ke golemovi, pokusím se o lehce křečovitý úsměv.
A pak už jen dolů, kde mi slečna na roztřesené zápěstí pracně navlíkne gumový náramek s nápisem "Dala jsem Beskydskou sedmičku"...

V penzionu pod horkou sprchou potěšeně zjišťuju, že nejsem vůbec sedřená. O pár minut později ležím pod duchnou, přestávají mi jektat zuby a jako miminko místo nutráče sosám půllitr piva, který Pavel odněkud vyčaroval. Vzápětí upadám do kómatu.

Den poté...
Pavel se jde ráno vyklusat. Naléhá, že mám jít taky. Marně se mu pokouším vysvětlit, že asi těžko, když jsem se na třikrát zvedala z postele a absence futer na záchodě způsobila, že jsem tam málem zůstala sedět na věky věků, protože jsem nemohla vstát. Levý nárt mám dvojnásobný než pravý, místo prstů pět buřtíků, který nemůžu ohnout. Kdyby mě někdo dvaadvacet hodin mlátil do stehen bambusovou tyčí, bolely by nejspíš dost podobně. Lezu ze schodů bokem. Cestou na snídani se dozvídám, že kopec vlevo je Radhošť a kopec vpravo Velký Javorník.
Moment.
Jak jako?
Dyť to je děsná dálka!
Stojím jako přikovaná.
Tohle jsou všehovšudy dva kopce? A někde tam vzadu, daleko, strašlivě daleko jsou ty ostatní. A já je všechny přelezla... Všechny.

Vyčerpání opadává jako velká voda, bahno, který po sobě zanechala pomalu odklízím a rovnám si v hlavě, co mi ten skoro celý den na cestě dal a vzal. Do Prahy si vezu kromě zrasovaných nohou celý pytel ponaučení. Spoustu věcí budu dělat jinak, spoustu stejně, něco se mi osvědčilo (hůlky, čelovka, krekry se sýrem), spousta ne. V neděli odpoledne už vím, že kecky rituálně pálit nebudu, ačkoliv jsem si to v sobotu svatosvatě slíbila a na chvíli se tím i uklidnila - že už nikdy nikam nebudu muset běžet, když tohle přežiju. Co musím nechat ještě chvíli odležet, jsou další cesty, po kterých bych asi ráda jednou běžela. Jedno ale tuším už teď: přes Beskydy nejspíš nepovedou.

Velký dík patří dobrovolníkům na občerstvovačkách, kteří byli až na obrovské výjimky úžasně milí, usměvaví a ochotní a všem, kdo si našel čas, aby stál u silnice, tleskal a hulákal na bandu běžících a chodících bláznů. Díky i organizátorům, není možné se zavděčit všem a to, co děláte, funguje jako dobře namazaný stroj, což u takhle velikého podniku rozhodně není jen tak.

Celkově jsme se nakonec umístili jako 204. tým z 367 dlouhou trasu dokončivších. Dalších 90 týmů vzdalo a 40 jich bylo diskvalifikovaných. V kategorii jsme uhájili 7. místo z 10, jeden tým to zabalil v Ostravici.

Nakonec pro pobavení porovnání našich časů s časy vítězného týmu:


sobota 27. srpna 2016

BOB k mání

Den ke dni, měsíc k měsíci a já doma už nemám miminečko, ale velkou holku, která už o kočárek ani trochu nestojí a vydrží v něm maximálně deset minut. A když se mi ho vůbec, ale vůbec nechce prodávat, další děti neplánujeme, tak co s ním... Tak kdybyste měl někdo zájem, sháněl jste bezpečný kočár na běh/in-line brusle nebo jste měli ve svém okolí někoho, kdo by měl zájem, klikněte, koukněte, popřemýšlejte a kdybyste chtěli, napište, může být váš: https://www.modrykonik.cz/market/kocarky/ov8ihe

neděle 14. srpna 2016

Nejdelších 400 minut v životě

 aneb Co se do oficiálních reportáží nepíše.

Věrní čtenáři si možná vzpomenou na náš parádní jarní výsadek do Blavy, kde jsme s kamarádkou Ritou skvěle zapařily, já o poznání hůř odběhla pár kilometrů na charitativním běhu a něco málo o tom sepsala, to aby mi to tu nezarostlo mechem.
Slečnu z Red Bullu mrzela má kritická slova (a to jsem byla ještě hodná), nicméně i přesto nade mnou nezlomila hůl, je to zjevně povaha optimistická, a když jsem jí napsala, že spíš než běhání po silnici kolem Bratislavy by se mi líbila ta jejich šílenost v létě, nadšeně odepsala, že jasně, že mě připíše na seznam a uvidíme se v srpnu v Harrachově.
O čem, že je řeč?
Ále... jestli Bezva Běh nečtete a neklikli jste na odkaz v prvním řádku, pak jen stručně na vysvětlenou: V roce 2011 vyrazil bývalý německý sprinter na dovču. Během ní ho (to se tak lidem přeci stává, že jo) napadlo, že by mohl s manželkou zkusit vyběhnout K120. Jestli to jako jde. Zjistili, že jde. Že je to drsný, ale není to nemožný. A tak vznikla idea Red Bull 400 - Nejtěžších 400 metrů ve vašem životě.
Svého času jsem byla opravdu nadšeným fanouškem skoků na lyžích (a ano, přiznávám bez mučení, i Svena Hannawalda) a představa, že si vyběhnu K120 v místě, kam jsme jezdívali s gymplem během každoročního lyžařského výcviku z Rokytnice nad Jizerou, kde měl náš vzdělávací ústav chatu, na nejmučivější a nejdelších výlety na běžkách mého života a jednou jsme tam na lety jeli i s taťkou, a já si to dám odspodu nahoru, byla prostě boží.
Ve své naivitě (doma tomu říkají blbost) jsem se ovšem domnívala, že se vydrápeme na buben a tím to hasne. Povzbuzená diplomem z LDT Hryzely července l.p. 1991, kdy jsem v oddílovém běhu do vrchu porazila úplně všechny včetně kluků, jsem si dost věřila. Čtyři sta metrů, co to je, no bóže, tak je to prudký... Chachá! Je to prudší než Hahnenkamm a kdo měl možnost stanout na jeho vrcholu, ví, že to už je kurva krpál.
Nevadí. Maminka se uvolila hlídat harpyje, a tak můžeme v sobotu ráno vyrazit směr Harrachov. Mám plnou hubu namachrovaných keců (to ten diplom), když však dojedeme na místo, kde je bahna po kotníky, humor mě rychle přejde. Mé jediné slušné sandále k sukni jsou jak po procházce kravínem, kalhoty mám od bahna do půli lýtek, než dojdeme k dlouhatánský frontě čekajících na výdej startovních balíčků.
Hodina první
Zařadím se na konec. T. brblá, boty má jako prase, lidí je hodně, už předem ho to nebaví. Na jeho naléhání lovím telefon na slečnu z Red Bullu. Ta mi slíbí, že mi všechno přijde říct. Stoupáme si bokem a vyhlížíme ji. "Jak vypadá?" "Malá. Hubená. Dlouhý vlasy. Hezká. Strašně mladá." Lovím z hlavy atributy z jara. To, že měla dlouhý černý elasťáky a muselo jí být hrozný vedro, to nám v identifikaci o čtvrt roku později moc nepomůže. Víc si nevybavím. Nicméně když ji vidím, poznám ji (ona mě ne ;-)), dostávám balíček, oba fasujeme pásky na ruky a dozvídáme se, že kvůli předchozím třem propršeným dnům, jsou zrušený kvalifikace, běží se jen jednou a všichni hezky až na vrcholek. 
Když mi včera večer T. se škodolibým úšklebkem hodným Cheshire Cat sdělil, že se ale běží až nahoru, proto jsou tam ty prkna, nechtělo se mi tomu věřit. Veřejně se to nepřiznává snadno, ale můj muž měl pravdu. Jdeme s T. hledat šatnu, abych se teda převlíkla. Vyvracím si hlavu pod leteckým můstkem, je brutální. K120 vedle něj, na který se běží, ale není žádná modrá pro nazdárky. Dělá se mi lehce nevolno a na tváři se mi usazuje křečovitý úsměv.
až tam nahoru za druhý oblouk
Šatny jsou ve stanu pro běžce. Ten je od zbytku bahnitý plochy (ach, to retro! Okamžitě si mi vybavuje bahnitý Rock For People 2005, náš první společný fesťák) oddělený kovovými ploty, za něž mohou jen účastníci a gorily poctivě kontrolují zápěstí všech, kdo prochází. 
Trochu mě zarazí, že v dámský je za pultem kluk. Přitrouble se ptám, kde se můžu převlíct, nervózně ukazuje do kouta, směju se, že to má i s produkcí a zocelená brdskými pozávodními skotskými střiky v koedukovaných sprchách se převleču na lavičce. Od té chvíle jsme s klukem velký kámoši. 
Procházíme kolem a sledujeme osazenstvo. Jsme snad jediní nepotetovaní a piercingu prostí, kteří v životě nebyli na žádným kruháči a nemají to ani v plánu. Obzvlášť nás baví jeden týpek bez vlasů a hromadou tetování, který se děsně akčně rozcvičuje. Sledujeme ho s obrovským zaujetím. Cirkus Red Bull.

Hodina druhá
Start měl být v jedenáct. První rozběh se začíná houfovat až před půl dvanáctou a teprve v 11:47 startují.
Nestartuje se pistolí a nakonec ani pípáním, které avizoval organizátor na brífinku, ale odpočítává to moderátor. Ten se celý den snaží bavit přítomné, zkraje mu to jde víc, s postupem času už míň a já jsem po dnešku obohacena novým (naprosto příšerný) výrazem "dej mi pět". Ať zhynou doslovné překlady!
Kluky na prvních sto metrech provází řízná rocková muzika. Zasteskne se mi po fesťácích, pivu a leháru.
Záhy se dozvídáme, že nejdřív poběží všechny mužský rozběhy včetně těch, co se přihlásili až ve druhý vlně. Začínám remcat.
Hodina třetí
Snažím se povzbudit apatického T. Jdeme se podívat, co je k jídlu, výběr mezi těstovinami a čímsi teplým sladkým jej neuspokojí, a tak mu aspoň kupuju pivo. Je o poznání veselejší, já počítám, kdy vyběhneme a představuju si, jak to podmáčený, rozhamtaný bahno bude vypadat, a začínám upadat do chmury já.  
Pěkně nudný cirkus. Stojíme u zábradlí, fandíme, když kluci vybíhají. Dává se do mě zima. Když se dozvím, že po posledním klučičím rozběhu bude ještě 20 minut pauza, jdu se nasraně najíst. No tak se přinejhorším pobliju, no. 

Hodina čtvrtá
Sedím v rigolu. Cením zuby jak naštvanej roztvajler a remcám. T. se na oplátku začíná výborně bavit. Slovo, které ho po včerejší akci bude prý pěkně dlouho štvát, je "borec". U mě to budou jeho neustále opakový větičky: "Pěknej vopruz, co?" "Tak sis vyzkoušela, jaký to čekání na závodech je, co?" "Pěkněj vopruz, co?" Slibuju, že se v článku krutě pomstím.


Hodina pátá
Konečně jdeme na start. Komentátor v horní části můstku nás označí za "buchty". Kdo je u něj buchta? Má rozladěnost vrcholí. Jsem unavená, chce se mi spát, chci jet domů, nechci nikam běžet a už vůbec se nechci nikam drápat. Ale na to je pozdě. Moderátor nás odpočítá a vyrážíme. Všechny, včetně těch, co vypadají, že by prase zabily pěstí a kdyby nechcíplo hned, prostě by mu to humánně zkrátily tím, že by si na něj sedly, mě předbíhají. No tak to zase prr, já mám diplom!
Buben se záhy zvedá, já se chytám prsty, ale jde to blbě. Všude je bahno a velký štěrkový šutry. Ty se sunou i od bot holek nade mnou. No to je ale kokotina. Kam jsem to zas vlezla. Tam honem nahoru,ať můžeme jet domů. 
Záhy mě začínají pálit plíce a bolet nohy. No to je ale... diplom... nahoru... cože... eee... mozek přepíná na režim spánku a veškerou energii soustředí na přežití. Sunu se vzhůru. Trubka v půlce bubnu, teprve v půlce? Klouže jak svině, úplně stejně jako všem, co jsem sledovala celý ty předchozí hodiny. Drápu se dál, předlejzám holky. Ty se kolem mě začínají narovnávat. Optimisticky to zkusím. Zatmí se mi před očima a zase padnu na všechny čtyři. Někdo mi strčí foťák před obličej. Budu mít super fotku, kde mi z pusy teče mega slina. Jsem prostě Miss Universe. Málem to napálím do oblouku, který najednou vyrostl před mnou. Rovinka. Dala by se běžet. To byste ale nesměli bejt na pokraji fyzickýho kolapsu. Jak z komparzu Noci živých mrtvých se potácím k první dřevěný rampě. Visím na zábradlí se stejnou grácií jako pražští bezdomovci po požití litru metanolu a sunu se vzhůru. Bolí to jako prase. Navzdory dobré radě, kterou mi udělil kluk dole, se dívám nahoru. Blinknu si do pusy. 
Krok za krokem se sunu nahoru. V jedný části je zábradlí vyrvaný, trčí do prostoru, koukají z něj hřebíky. Lidi podél můstku povzbuzují. Nemůžu. Nechci. Zastavuju se. Lehce nakouknu, jestli nemám nikoho za zády. Nemám. Ruce na kolena, dejchám, někdo na mě řve, makej makej, to dáš. Nebo to bylo na někoho jinýho? To je fuk. Jdu. Nějak se tam dostat musím. Zábradlí ovšem kousek před druhou rampou a finišem končí. Zrada jako prase. I ty, Brute?

Konečně druhá rampa, ze zbytků sil děkuju fanouškům, to vyzývá dvě holčiny k naprosto frenetickýmu jekotu, který mě na vrcholek prkna vyloženě vyžene; jsou boží! Žlutá žíněnka, na kterou jsem nechtěla jako všichni padnout. Kácím se, ani si před sebe nedám ruce. Zabahněný, od ostatních oslintaný povrch mě měkce udeří do obličeje. Sípu.
Zanechávám za sebou vlastní trošku tekuté DNA a plazím se pryč, za mnou jsou další holky, co to místo budou potřebovat. Zasekává se mi slina na takovým tom blbým místě na hrudní kosti nad prsama. Nemůžu ji vykašlat. Přemýšlím, jestli to bude lepší, když ji vybliju. Holčinka z Red Bullu dostane strach a starostlivě se mě vyptává, jestli jsem ok a nepotřebuju pomoc. Huhlám, že mi zaskočila slina a na důkaz toho, jak jsem ok, se zvedám a snažím se odejít.
Jenže ok fakt nejsem. Dusím se tou pitomou slinou, nemůžu popadnout dech a tep se ne a ne vrátit do nějakých normálních hodnot. 
Nakonec si klekám ještě o kousek dál do bahna snažím se zbavit tý potvory zašprajclý. Nejde a nejde to. Motám se k lanovce. Jsem úplně jako udušený skokan. Vezu se dolů. 

Nepozorovaně mě zaplavuje vlna endorfinů. Uvědomuju si, že to bylo hustý a že mě to vlastně bavilo a začínám si vyčítat, že jsem nezabrala víc.

Dávám si pivo. Převlíkám se do kalhot, abych schovala zabahněný kolena. Mobilní sprchy? Zapomeňte. Aspoň hadice? Ani prd. Jen kovový koryto u toitoiek.

Cestou domů se stavujeme na boleslavským letišti v MG Restauraci. Je to úžasný místo a jídlo i víno je dokonalý. 

Chtěla jsem být krutá. Chtěla jsem být nelítostná. Chtěla jsem psát o tom, jak strašně mě to čekání iritovalo, jak mě naštvalo rozdělení rozběhů, protože rekordmanka měla rozhodně mnohem horší podmínky, než vítěz. Jak mě vytáčely ty kecy o stejných podmínkách pro všechny. To, jak mi přišly ty čtyři holčičí rozběhy v zásadě tolerovaný mezi těmi mužskými a štafetami. Jak mě štvalo, že to byl v podstatě zabitý den. 

Jenže nakonec, a nepřiznává se mi to lehce, se mi ta hipsterská akce pro potetovaný borce a borky z kruháčů, k níž jsem přistupovala s takovým despektem, líbila. Těch osm a půl minuty, než jsem se vydrápala nahoru, bylo pekelných, ten nával adrenalinu a endorfinů potom, démonickej. 

Být svobodná (a bezdětná) holka a jet tam s partou, dát pár piv, posedět, hecnout se, večer zapařit, bylo by to boží. Takhle jsem si akorát uvědomila, jak moc se těším do Beskyd. 

pondělí 25. července 2016

Hard as a Rock!

Barevný had se dává do pohybu a já s ním. Radek se loučí a mizí kdesi vpředu. Prvních deset kilometrů mělo být lehce do kopce, takový zvlněný terén, nic dramatickýho. Cesta se vine nádherným údolím plným dechberoucích vodopádů, po lávce vedle skály, kde nám trocha vody padá na hlavu, kolem stáda krav, s nimiž si jeden vtipálek dělá selfíčka.
selfie kráva
Nejdřív předbíhám lidi já, pak oni mě. Všichni se usmívají, všichni vypadají, že jsou ve stejným rauši jako já. Přestože to nejde tak, jak bych od podobnýho terénu (šotolinová široká cesta, žádný dramatický kopce) čekala, leje ze mě jako z vola, funím a celkově jsem utahaná. Nechci vidět, jak to celý zvládnu. Ale teď na to nemyslím. Nemyslím totiž naprosto výjimečně vůbec, ale vůbec na nic. Jen si to strašlivě užívám. Je nádherný ráno a já jsem v horách a budu v nich, pokud nedojde na mou noční můru - prošvihnuté cuty -, celý den.

Vzduch je tu průzračný jako voda v řece, která burácí vedle nás, je příjemně chladný a přísahala bych, že tak i chutná. Cílem dne je aplikovat veverkovský přístup z Krkonoš: "tady a teď", a přesto, že to místy šlo z tlustých do tenkých, ani mi to nedalo moc práce. Přichází první kamenné pole. Prohopsávají kolem mě další a další mladý holky (poprvé se mi stalo, že byla má kategorie v ženském poli suverénně nejnabitější), bez hůlek, a jistými kroky mizí v dálce, zatímco já jsem poprvé a rozhodně ne naposled ten den extrémně vděčná, že ty dvě tyčky, ty dvě nožky navíc, mám. Pomalu se sunu v před. Míjí mě štíhlá, vysoká běžkyně se dvěma copy a malou plyšovou ovečkou na batohu. Má nohy až do nebes, stejnou salomoní sukýnku jako Lída a je taky taková šik a tak jí tak budu v duchu pro dnešek říkat. Vzájemně se předcházíme, obě čas od času prostě musíme zastavit a vyfotit si tu nádheru kolem. Třeba hned ten pohled na první ledovcový jezírko, kde na kameni sedí záchranáři a voda je klidná a hladká jako zrcadlo. Veliké hory, jež se tyčí kolem, se v ní odráží a pocit malosti a nekonečnosti ještě sílí.
 Připadám si jako Olaf z Ledového království, když mu Anna udělala nos (1:20 a pár vteřin na to):
To je vám taková krása! A hele, to je ještě krásnější!! To snad ani nemůže být pravda! Je mi fuk, že se plazím šnečím tempem, strašlivě se mi to líbí. Pak přichází první stoupání na první vrchol. Opírám se do hůlek a drápu se serpentýnkama. Nechápu, jak to těch pár lidí může zvládat bez nich (taky to moc nezvládají a já je předcházím). Míjíme se s Lídou, která jí, aby mě pak nahoře zase předešla, chvíli si povídám s nějakým Němcem. Najednou jsme nahoře. A v hloubce pode mnou sedí na břehu tyrkysové přehrady Rudolfshütte. První cut. Panebože. Já to dokázala. Já to stihla, mám dvě a půl hodiny rezervu. Tančím sněhovým polem, srdce se mi třepotá v prsou jako motýl, aby mi záhy spadlo do kalhot (resp. do sukně). Slejzám po kamenech a najednou stojím na kraji nijak nejištěnýho sněhovýho traverzu. Sníh se táhne prudkým svahem nahoru a stejně prudce klesá dolů, hloub a hloub a končí kdesi daleko šutry. Je v něm vyšlapaná mělká cestička na šířku jedný boty. A ty moje na něm sakra kloužou. Hůlky není kam zapíchnout, protože sněhu není dost, aby se zabořily. Kurva. Do hajzlu. Kurva a do hajzlu. Sunu se dopředu. Omlouvám se holčině za mnou, která má na startovním čísle napsané Marta a se kterou potom část trasy poběžím. "I'm so scared, I'm so scared. Oh my fuckin' god, I'm sooooooo scaaaaareeeeed..." Ať žijí posilující mantry! Ale buď jak buď, připosraně přelezu na druhou stranu. Když konečně stojím znovu na kamenech, chce se mi brečet štěstím, že jsem to přežila a z dětí nebudou poloviční sirotci. Jeden pohled zpět mě ujistí, že Martu, která se plazí ještě vyděšeněji a připosraněji, jsem rozhodně nezdržovala. A pak už hopkám (ok, spíš opatrně přeskakuju) přes kameny z kopce a na první cut. V hlavě mi už tři hodiny hraje I follow rivers od Lykke Li... he's the message I am the runner... I follow you, deep sea baby... I... I follow you, dark doom honey... I follow you... A já sleduju vlaječky a značky. Je mi skvěle. Vznáším se. Bavím se. Na občerstvovačku dorážím s dvouhodinovou rezervou na cut.
Vpředu dřepí jedna z bezhůlkových slečen... jak to sakra dělá, že má suchý vlasy?
Mají tu všechno. Na moje blbé výzvy "Let's drink and be merry!", nikdo nereaguje, tak holt piju a jsem šťastná sama. Dávám si vývar, spoustu melounu, pomeranče, dolívají mi vodu, piju colu, ještě nějakou slanou tyčku a adieu prérie, jinak se už nerozhýbám. Hůlky do ruky a vzhůru do kopečka, na kterém jsme se vloni v létě s Madlenkou koulovali. Jeden vykřičník z profilu z krku, dva zbývají. A další nás má čekat právě teď. Napůl sbíhám, napůl scházím úbočí a říkám si, že to musel být kvalitní masakr, když tu v osm startovalo těch dvě stě nebo kolik set lidí na třicet kilometrů a plácám se v duchu po ramenou, že jsem šla radši do prostřední varianty. Jde to krásně a je to zábava, tohle je ten vykřičník? Asi je ze mě už ten horal, když mi to nepřijde hrozný. Chachá! Jak jsi stará, tak jsi blbá. A tady ho máme. Vykřičníka. Padák šutrů dolů, hůlky do jedný ruky, druhou spidermanovsky přicucnout ke skále a lézt. Krok za krokem. Jako v životě. Zpátky cesta nevede. Nezbývá, než pokračovat. No matter what. Jak to tady v tom štrúdlu muselo vypadat? Brr.
Je to náročný, ale překvapivě se nebojím. Normálně mi to totiž výšky nedělají vůbec dobře (= učebnicový eufemismus). Ale to startovní číslo na pupku má asi nějakou zvláštní auru, protože za celou dobu se fakticky hodně bojím jen dvakrát.
Skoro na dně nás míjí první dvojice závodu. Kluci jsou neskutečně čerství, protáhnou se kolem, povzbudí nás (!!), zasmějí se a zmizí. Pfff, jak pára nad hrncem. Podezírám je, že mají pod batohy schovaný křídla. Jinak to přeci není možný.
My přeběhneme po kládě přes rozbouřenou řeku a začíná výstup. V promo videu stojí: "Be prepared for a long and steep climb." Ok, tak jsem na ten dlouhý a prudký výstup připravená. Jukebox v hlavě reaguje po první půl hodině lezení vzhůru a přepíná na Hard as a Rock od AC/DC a to mi pak bude znít v uších další dvě hodiny, než se dostaneme nahoru na druhý vrcholek. Šutry, samý šutry. Vlevo šutry, vpravo šutry, pod nohama šutry. Gigantický šutry. Mrňavý šutry. Šutroland.
Startovní pole se už roztrhalo natolik, že jdu jen sama s Lídou kousek přede mnou. Občas nás dojde Marta. V serpentýnách setřepu bezhůlkářky. Nechápu, znovu a pořád dokola nechápu, jak bez nich tady může někdo lízt. Mezitím nás minul první muž na celý trase. Lehkonohá gazela. Zatleskat, zařvat za ním, jak awesome je a dál pokračovat vzhůru. A zase. Krpál nade mnou, krpál pode mnou a já nemám strach. Jsem prostě hard as a rock. Akorát mám hroznej hlad. Na ten asi šutry moc netrpí. Slibuju si, že se nahoře najím. Předcházím pár lidí. Lída kopne do vrtule a zmizí mi z dohledu. A najednou je to tu. Vrcholek. Špička. A z ní padák dolů a sněhový pole. Na nejvyšším kameni sedí dva záchranáři, kafíčko v termosce, zimní bundy, úsměvy na tvářích. Sedám si na jediný, viklající se šutr, co nebrání uzoučkému průchodu vedle nějakýho kluka a vdechuju dvě přesnídávky z pytlíčků. Fotím Martu, který asi dochází baterka a slibuju jí, že jí fotky pošlu.
Martička a padáček.
Usoudím, že bez ohledu na to, jak dlouho tu budu sedět, se ten padáček pode mnou nenarovná a tak balím saky paky, a jde se na to. Hlavně se hrůzou nepoblít, to by byla ostuda. Bože, teď se ale fakt bojím. Klepou se mi nohy, ale netrvá to dlouho a je tu sníh. Neskutečná prdel, je bohužel moc měkký, než aby se po něm dalo jet, tak bořím obě nohy a odrážím se jako na lyžích. To mám za to, že jsem se letos nedostala v zimě na hory! Boty durch, je to ledový, padá mi to do bot, občas si nehezky brnknu nohama o sebe a odnáším si tak jediný šrám - krvavý kotník. Bolí z toho teda stehna jako prase, ale vúú-húú je to sranda. Slabší je, že vlastně pořád ještě nejsem ani v polovině.
Sníh přechází v alpský louky plný rozbouřených řek, část brodíme, část se dá přeskákat relativně suchou nohou. Jeden přechod je obzvlášť vypečený. Přes lávku se valí prudká voda a padá hned za ní kamsi do údolí. Litevka ve fialovým tričku (bez hůlek!) se ji snaží přejít výš. Marta přede mnou se bojí stoupnout do proudu na těch pár prkýnek, co tvoří mostek, ale blbě se zasekává - jednu nohu na šutru, druhou nataženou na most, ani tam, ani zpátky. Podejdu ji zespodu, chytnu za boky a vysadím nahoru. Prostě maminka. Být tam sama, byla bych úplně stejně vyděšená. Bolí mě nohy, chce se mi spát a kromě porodů jsem si nikdy nepřišla silnější.
Všechno kolem kvete. Neskutečná modrá, žlutá, růžová, mezi šťavnatou zelenou, hučení vodopádů, velikost, malost, nádech výdech. Prázdná hlava. Unavený nohy. Je tohle štěstí?
Rovná cestička se klikatí na úbočí svahu a míří ke vzdálené přehradě. Jsou na ní sem tam rozházené kameny, sem tam je potřeba přebrodit potůček. S Martou a holkou ve fialovým tvoříme silnou, mlčící trojku. Šlo by běžet, ale většinu času jdeme. Nohám se nechce kmitat. Nakonec se dostáváme k přehradě. Běžíme po hrázi a najednou jsou tu zase lidi. Spousta Arabů s tučňáky (aneb také veverkovskými pytli s kukátky). Kde se tu sakra berou?
Probíháme tunelem v hoře a za hrází je druhý cut. Zjišťuju, že mi chcípl telefon. Shit, shitty shitty shit. Stihla jsem napsat T., ať mě čekají cca na čtvrtou. Totiž - trasa podle záznamu z ofico webu neměla být padesát, ale jen pětačtyřicet, což mi v zásadě potvrdili na občerstvovačce, když prohlásili, že do cíle už je to jen patnáct, tak hodina a půl. A navíc z kopce. To by sedělo. Říkám si, že to stihnu, že to napálím, když se do toho obuju, budu tam tak ve čtvrt na pět, to nebude ještě žádný velký průser. Trháme se s holkou ve fialovým Martě, která se z kopce zjevně trochu bojí, přepínám do bartasovskýho módu no tommorow a padám do hlubiny.
Kus se dá krásně běžet, šotolinka, kameny jak na šutru, hopsa hejsa, ať jsme rychle v Kaprunu. Nádherná cestička nad přehradou. A pak Lída! Páni, já ji dotáhla? Přelejzá vodopád. Seru na boty, brodím se do půli lejtek prvním schůdným místem a prchám. Fialka se drží přede mnou. Běží krásně lehce, hezky se na to její cupitání kouká. Pak první lana a stezička pro kozy. Kousek silnice. A znovu. Předbíháme dva kluky, vedle kterých jsem chvilku seděla na druhým vrcholku. Lano. Vodopád. Kovový stupátka zasekaný ve skále kolmo vzhůru skrz tu vodu do tunelu nahoře. Tak to je vostrý! Já si to ani nevyfotím!! Ježiš, kdyby mě tak viděly děti! Máma je jak Indiana Jones! Držím se lan a šlapu k vodopádu. No jo, ale kam si mám jako dát ty hůlky? Si je mám zabodnout do zadku? Hlavně je proboha neztratit, z tý hloubky bych je nevylovila a Honza by mi už nikdy nic nepůjčil! S hůlkama v ruce lezu vzhůru do temnýho ústí tunelu, který zjevně slouží vodohospodářům při údržbě přehrady. Je v něm tma a kosa. Za ním najednou Fialka odpadá. Mizím jí a řítím se z kopce. Další pár, který jde. Proč proboha jdou? Teď se dá konečně běžet!
Pádím z kopce. Velebím svoje masivní stehna, svoji hmotu, jsem jako odbržděná rolba. Jsem v pohybu a nikdo mě nemůže zastavit. Tak hop hop, kde už je ten Kaprun? Další člověk. A další. Míjím je. Jdou, já běžím. Poslední brod. Na druhý straně jen obrovský šutry a nahoře vysoko nad mojí hlavou vlaječka. A tam se mám jako dostat jak? Podotýkám, že mám nulový zkušenosti s horolezením, i žebřík je normálně výzva. Hážu hůlky nad sebe a šplhám za nima.
Les. Kameny. Koryto jak na Šutru, tohle má ale, jak se ukáže, pár kilometrů. Kopírujeme stezkami silnici. A já začínám chytat nerva, že tam budu pozdě. Travnatá cestička, která se vlní jak lochneska na pouti a další, ten den už poslední skalp. Všechno krásný mizí a nastupuje velice intenzivní tíseň, že tam na mě čekají a já jim nemám jak dát vědět, že se blížím, ale nestíhám. Že je to mnohem delší, než jsem čekala. A nebere to konce. Pětačtyřicátý mine a furt jsem kdesi nad Kaprunem. Louky, asfaltka z kopečka, další dva muži na stodeseti, přede mnou dvě holky a já nemůžu. Nemůžu. Nemůžu a nemůžu. Strašně to bolí. Záda, ramena, každý nádech, nohy jak z olova. Vím, že musím běžet. Vím, že prostě musím. Ježiš, Tomáš bude tak strašně naštvanej. Kopu se do zadku a místo, abych přidala, zastavuju úplně. V předklonu visím v hůlkách. Nemůžu ani brečet, jak jsem unavená. Tak. Narovnat a dál. Je to spíš parodie na běh než cokoliv jinýho. Nakonec se dostávám k vodopádům, kde jsme byli vloni s Máďou, ženou nás ještě padákem dolů a pak do kopce. Konečně silnice nad Kaprunem a organizátor. "Je to ještě daleko?" kňučím. "Není! Už jen kilák a půl!" Někdo úpí. Jo aha, to jsem já. Potácím se přes silnici. Předbíhá mě další borec na 110, povzbuzuje mě (!!!) a mizí. Ťapu. Snažím se moc nehekat, abych u zástupů arabský rodin nepodporovala zakořeněnou představu o perverzních Evropankách. Je to nekonečný. To město je tak veliký! Prodírám se davy na chodníku. Přede mnou další grupa z Blizáče, tahle se ale rozestupuju, chlapy tleskají, ženský na mě volají bravo! bravo! Směju se. Potetovaný borec z Balkánu na mě volá něco slovansky, plácá si se mnou. Bože. Tak kdy už?
Už.
Intersport. Náměstíčko. Tom a holky. Zahazuju (opatrně!) hůlky. Beru každou za ruku a míříme k oblouku, k časomíře, k pípnutí. K zastavení. K cíli.
Nad hlavou mi svítí 10:00:47.
A je to. Nemám se kam skácet. Tak akorát poslouchám proud Mášiných výčitek, jak na mě museli dlouho čekat. Snažím se je někam usadit, abych se mohla jít opláchnout. Jsem durch. V údolí je prádelna, mrholí.
Jdu do sprch. Jsou strašně daleko. Bloudím, ale nakonec je najdu. Vyzvedávám si parádní finišerský triko, chilli con carne, alko pivo, nealko pivo, colu. Jedeme domů. Usínám dlouho v noci po pár pivech, tak strašně jsem nechtěla, aby ten úžasný den skončil.
Ráno mi je překvapivě dobře. Bolí mě ruce od hůlek, mezižeberní svaly a trochu nohy.
Velikost toho, co jsem prožila, na mě dopadá plnou vahou.
Nedávno jsem tu tak trochu ze srandy psala, proč vlastně běhám. A proč, že dělám tohle? Protože každý máme cestu sám k sobě vytyčenou jinudy. Ta moje vede skrze hory. Přes kameny, řeky, do mraků a zase zpátky na zem. Protože teprve vyčerpání otevírá nové rezervoáry čerstvé síly. Protože těžko můžete pochybovat sami o sobě, když zvládnete něco takovýho. Protože mně celý ten koktejl emocí, které k tomu patří, strašně chutná a někdo ty zadní pozice zkrátka jistit musí!

(Jestli přemýšlíte o tom, že byste něco podobnýho rádi zkusili, neváhejte a příští rok na Glockner Trail vyrazte. Není to tak daleko a když se nebudete registrovat týden před závodem, není to ani tak drahý. A vždycky si můžete říkat, že když jsem to zvládla já (a po mně i borec s párečky), zvládnete to i vy.)

(Doufám, že Radek hodí do komentáře svůj parádní sumář, který mi poslal :-) Je to frajer, dostal se do cíle o hodinu a půl rychleji než já. Klobouček, pane! Těšilo mě :-)

neděle 24. července 2016

Uvezu to, pane Lorenc? (II.)

Přes léto jsem neměla v plánu žádný závody. Vloni mi teplo na JUTu neudělalo ani trochu dobře, tak proč to drásat, navíc hned první týden v září mám B7, tak se budu pilně připravovat, na dovolený v Rakousku běhat kopce a všechno to pak krásně zúročím. Takový byl plán. A plány jsou, jak známo, od toho, aby se měnily.
Týden před odjezdem do Niedernsillu píšu uprostřed noci při práci R., kolik že si máme připravit za ubytování a haha hihi, jaký budou hosti, jestli tam mají zase arabskou invazi, že bych si pošprechtila. R. na to, že kdepak, teď tu budou jenom skyrunneři. A proč vlastně na GGUT neběžím aspoň třicítku? He? Jak GGUT? Ten byl přece v červnu! Kdepak, teprve bude: 22.-24.7. Tahle na první pohled naprosto nevinná konverzace vedle k broukovi v hlavě, který do rána přerostl i Řehoře Samsu a nezbylo, než ho vyvlíct na světlo boží a něco s ním udělat. 
Probrala jsem to doma, probrala jsem to s HH (uvezu to, pane Lorenc?) a pak se přihlásila. 
Rozhodování zabralo pár hodin, chystání povinný výbavy, z níž jsem doma měla akorát čepici a rukavice a výlet pro zapůjčené hůlky a cenné rady další tři dny a v pátek nezbývalo, než to všechno zabalit (co si mám vzít s sebou? Co si vezmu na sebe? Co když bude pršet? Co když bude vedro? Co když mě sežerou vlci? Žijí tam vůbec vlci? Co když spadnu z nějaký skály? Co když to nebudu schopná dojít? Co jsem to zase udělala??). Jako vždycky jsem doma nechala třetinu věcí, který navzdory heslu našeho spolku „Co nemáš, nepotřebuješ“, potřebuju.
Na horách je jako vždycky krásně. Nejdřív je teda docela hnusně, ale to nevadí, jedeme se koupat do lázeňského Bad Gasteinu, dáváme první turistický okruh, který Máša celý ujde (skoro sedm kilometrů), jedeme lanovkou na Schmittenhöhe, kde nosím Káťu na zádech v nosítku a večer jsem rudá jako inčočúna (a Máďa znovu ujde v kopcích přes pět kilometrů), jedeme do Triassic parku, kde zase nosím spící Káťu na zádech, běhám. Na Nagelköpfel, na protější kopec, poprvé s holema na kopce vedle baráku, brodím se bahnem v lese a bolí mě nohy, jsem unavená a neumím si představit, že za pár dní strávím v kopcích celý den. Po posezení s R. kamarádem Jonasem, který Glockner trail běžel vloni, dostanu opravdu strach. Proti mně totiž sedí potetovaný horal, který mi dramaticky popisuje lezecké pasáže, strašná stoupání a drsná klesání, nohy na maděru a dodává, že nahoře teď napadl metr sněhu a padají kameny. Oči mám navrch hlavy, svaly mi tuhnou v křečovitým úsměvu a T. dostává vztek. Kams to zase vlezla? Proč to děláš? Co si pořád musíš dokazovat?!
Seznamuju se s Radkem Ambrožem, který taky poběží padesátku. Jak už je v rámci běžecký komunity zvykem, je to moc milý seznámení. A pak už je pátek a nezbývá, než dojet do Kaprunu, sehnat waterproof jacket a rukavice (který zůstaly doma) a vyzvednout si číslo. Vlítnu do prvního sportu. V mrňavým, podivně sociálně vyhlížejícím Hervisu obsluhuje zvláštní chlapík, který mi prodá údajně dostatečně waterproof bundu, kterou ale, jak posléze zjistím v autě, nenacpu do batohu, aniž bych nemusela všechno ostatní vyndat. Chce se mi zvracet, protože bunda byla drahá. Jedeme do města, kde je hned proti zázemí třípatrový Intersport a v něm přesně to, co jsem hledala. Bundu od Dynafitu, lehoučkou, třívrstvou, 20 000 vodní sloupec, navíc zlevněnou ze 200 éček na 140 (není nad to být výhodná). Rukavice seženu v lyžařským oddělení. Platím a teď už se mi chce i brečet. Co budu dělat s tou první? Můj muž má na mě sice kvůli celýmu tomuhle podniku vztek, ale i přes to, jak ho štvu, mě má zjevně furt rád, protože dojde tu první vrátit. Uleví se mi, na chvíli se mi uleví hodně, pak si ale vzpomenu na profil, vykřičníky a vstávání za nějakých dvanáct hodin a je mi zase zle. Ve stanu vyskládám povinnou výbavu, vyzvednu číslo a je to.
Večer balím věci, jsem nervózní. Nikam se mi nechce. Co jsem to zase vymňoukla? Nemůžu usnout, když už se mi to konečně povede, dá mi Madla ze spaní dvakrát patama do ledvin. Plazím se na gauč do kuchyně. Ve 3:15 mi zvoní budík. Hrabu se z postele. Ve třičtvrtě jsem podle domluvy před barákem. R. je tak zlatá, že nás veze do Kaprunu na autobus, který běžce odveze do Kalsu na start. Máme to na knop.
Záhy se ukáže, že co nemáš, můžeš sakra potřebovat. Po pár minutách třeštím oči a vřeštím, že jsem nechala na pokoji hůlky. R. otáčí auto, letím do patra, letím zpátky, je mi zle. Představa, že autobus, co má odjíždět 4:00 vyrazí kvůli mojí blbosti bez nás, mi nedělá ani trochu dobře (kam se v tu chvíli hrabou tři vykřičníky z profilu). Dokola se omlouvám Radkovi, který zachovává dekorum, a jestli si myslí něco o debilních krávách, nechává si to pro sebe.
Na parkoviště vjíždíme ve 3:58. Tři nastartovaný autobusy jsou plný lidí. Vbíháme do posledního, hůlky mám rozložený a nastavený, abych to nemusela řešit, poslední volná dvousedačka je úplně vzadu. Všichni se mě dívají jako turisti, co museli v rozpálený karose čekat na nějaký pitomce, co si nemohli vybrat ten správný suvenýr. Za odměnu za trpělivost je při procházení pobodám hůlkama.
Ve 4:04 vyjíždíme. Lidi kolem pospávají, snídají, povídají si. Za okny předává pozvolna noc vládu dnu, svítá, a když parkujeme v Kalsu, už je světlo. A zima. Z vyhřátého klobouku se jim vůbec nechtělo a při čekání jsem vděčná za svou krásnou novou bundu (kterou pak už celý den jen ponesu s sebou). 
Sedáme si, dál si povídáme, a protože je svět malý, hned za zády nám sedí dva Slováci. Humoru mám ještě na rozdávání. Do startu stihnu jít ještě desetkrát na záchod, z brífingu neslyším skoro nic (stojím totiž zrovna čirou náhodou ve frontě na záchod) a už je čas jít na start. 
Vyhlížím svůj oblíbený slabý kus stáda. Aspoň jednoho člověka předběhnout. A pak ho uvidím. Stojí vedle mě. Má pupek, vousy, výraz obecního blba a v kapse báglu hromadu jídla včetně velkýho vakuovýho balení párečků! Tak snad… když on, tak přeci i já!
Organizátoři začínají odpočítávat start, výstřel a dáváme se do pohybu a já mám tak možnost to záhy zjistit…