pátek 13. října 2017

Paříž, pařím, paříme

Když spolu žije běžec s neběžcem, je zapotřebí vědět, kdy ještě můžete běhat a kdy už opravdu běhat nemáte. Třeba není dobrý nápad brát si s sebou kecky na dvou a půl denní výlet do Paříže, který dostanete k výročí, na něž jste vy sami zvládli totálně zapomenout (a ano, jste to vy, kdo běžně trvá na slavení nejen všech možných jubileií, ale pomalu i svatýho Vyšuse a ne, otevřeně nikdy nepřiznáte, že je to proto, že jste věčný dítě, který rádo dostává dárky, ne, nikdy!). Je jedno, jak tristní kilometráž v daným měsíci máte, je naprosto fuk, že byste potřebovali běhat a že jste v tomhle nádherným městě, ke kterýmu máte hodně speciální vztah, nikdy neběhali a běhat byste chtěli. Kecky_nechte_doma!
Výjimečně se mi podařilo se ovládnout a dodržet to.
A přestože se to zdálo stejně iluzorní, jako maraton pod čtyři, nakonec jsme opravdu nechali děti u babičky a odletěli jsme. Poprvé po víc jak šesti letech jsme byli sami pryč, daleko od hlučícího davu.
(Minimálně) 12HH určitě ocení krásný sled číslic, jimiž mě před odletem oblažil garmin
**Aby bylo jasno, s dětmi si pořizujete celou škálu úzkostných poruch a psychických potíží. Jednou z nich je tzv. mateřská schizofrenie (nehledejte to, tohle ani google nezná, to je MŮJ vlastní terminus technicus). Jak se něco takového projevuje? Asi nějak takhle: Když jste s dětmi, slovy tenistky Záhlavové-Strýcové, je*ou vás do hlavy a chcete být daleko od nich (nebo se aspoň na minutu zavřít bez jejich asistence na záchodě); jste-li bez dětí, většinu času myslíte jen na to, jestli jsou v pohodě, jak by se jim na místě, kde se zrovna nacházíte, líbilo, a jak už se na ně nesmírně, vesmírně těšíte (čím větší maminečka roku jste, tím později poslední stav nastává).**

Stižena záchvatem mateřské schizofrenie se nesmírně těším, až opravdu přistaneme a já konečně nebudu muset řešit, jestli mají všichni všechno a jestli někomu něco nechybí a budu - pro jednou - zase jen řešit, jestli mám plnou sklenici a dostatečně široký úsměv a zároveň mě svírá panika, co když se něco stane, co když budou babi řvát, co když to bude celý příšerný, cokdyžcokdyžcokdyž.
Ale protože to město miluju (a bylo důvodem, proč jsem ve zralém věku dvanácti let došla za maminkou, že bych ráda chodila někam na francouzštinu (ano, byla jsem divné dítě)), stačilo vylézt z metra v centru, kde jsme měli půjčený byt od T. kamarádky a spolužačky z vysoký, a přiznávám, sklenice byla plná, úsměv široký a schizofrenie u ledu.
Ráno je nádherně. Mám pocit, že se Paříž rozhodla, že nám k tomu výročí přihodí ještě naprosto dokonalý počasí. Je pátek, máme volno, můžeme jít, kam chceme anebo nemusíme chodit vůbec nikam. Ale jsme koneckonců v Paříži a ne v Hostivaři, kde to už známe, a tak jdeme. Eiffelovku, Vítězný oblouk, Louvre i La Défense jsme zvládli před (a tohle bylo drsný počítání) jedenácti lety, kdy jsme tam byli spolu poprvé (a naposledy) a tak vyrážíme tam, kam chci já, protože T. je to jedno.
Vyjedeme výtahem nahoru a užijeme si jeden z nejnádhernějších výhledů na Paříž z téhle strany řeky. T. se směje, že jsem přeci jen udělala nějaký životní pokroky. Před těmi děsně-moc-lety-div-že-jsem-ještě-neměla-plíny jsem měla z výšek a výtahů decánko větší strach (slovy Rimmera: To nebyla panika, to byl nefalšovanej hysterák!) - i on musí uznat, že běhání po horách mi v něčem prospělo.
Dáme si výstavu moderní fotky a křesťanů v Orientu. První má kouzelnou hlavně druhou část, kde je pár opravdu působivých kousků, křesťané jsou zajímaví, pro nás obzvlášť množství mozaiek z Mádaby a Džeraše, kde jsme před pár (ano, devíti, kristovanohototoletí) lety byli a pak úchvatné intarzované kousky (to je moje slabost), ke konci už oba taháme hnáty za sebou, ani jeden nejsme zvyklý tolik chodit.
**Pro mě je to obecně zajímavá zkušenost. V lednu, když jsme byly s maminkou v Londýně, jsem každý večer vláčela nohy jak lemra. Moje malá maminka (to není eufemismus, já sama jsem nevelkého vzrůstu, ona je ještě o hlavu menší) v pohodě našlapala 20 000 kroků, protože je zvyklá. Já zvyklá chodit nejsem - ok, tak těch pět až deset tisíc po venku jo, ale dvacet? Nohy až u prdele jsem ušoupaný měla! A tady do samý. Odběhat odběhám klidně dvakrát tolik, ale chodit??**
Naštěstí je T. je méně odolnější vůči chůzi, takže ho nohy bolely víc a dřív a já mohla být za hrdinu rambovského střihu, jenžto spolu se šváby přežije i výbuch neutronové bomby a nějakých 18 000 kroků ho nemůže rozhodit.
Starý mapy a intarzie, moje dvě miluš
Přes Lucemburské zahrady jsme to stočili "domů" a večer vyrazili absolvovat to, co bylo v naších očích dekadentním večírkem.
V Lucemburských zahradách - kdyby mě v práci už nechtěli, mám nový zaměstnání jistý, že jo?
Tenhle dekadentní večírek ale zjevně vyráží denně absolvovat stovky ne-li tisíce dalších turistů, a tak na trávníku pod Eiffelovkou, kde jsme rozložili kelímky, víno a vývrtku (co víc taky jeden potřebuje ke štěstí?) kromě nás posedávali hromady turistů a pobíhalo hejno arabských chlapců nabízejících variaci na "Pivo, kola, coca-cola, prvá liga, druhá liga, bundesliga!" (což prý dělával jeden z prodejců na plzeňském koupališti po revoluci).
Aplikace předpovědi počasí slibovala (hrozila) 50% šancí deště. Akorát včas poté, co jsme pomalu dopíjeli, se zvedl vítr. Arabští hoši začali promptně nabízet skládací deštníky. Klobouk dolů, takhle rychle na změnu počasí reaguje snad už jen IKEA.
Nejdřív jsme si říkali, že dojdeme na nejbližší metro. Když jsme k němu zamířili, otevřelo se nebe a začalo lejt. Schovaný pod jedním miniaturním skládacím deštníkem jsme jako vrchní puberťáci prchali zpátky. Nikde nikdo. Proti nám běžela akorát vzrostlá krysa. "Leje tak, že i krysy prchají!" Vstup do metra u Vojenské akademie jsme minuli a nezbylo, než to dojít domů v dešti po svých. Bylo to krásný - ok, přiznávám, i když ho držím na krátkým řetězu a dostává nažrat jen jednou týdně, i ve mně je kus romantika.

Na sobotu domluvil T. průvodkyni. Soukromou průvodkyni. A teď mi povězte, kdo z vás to má?
Ale vážně. Na jaře byl T. pracovně v Paříži a jejich skupina měla soukromou prohlídku po Montmartru. Bylo to natolik zajímavý a zábavný, že mi byl T. i po příletu schopný u fotek vyprávět, co všechno se dozvěděl (a ne, tohle není běžný jev, pan manžel obvykle u jakéhokoliv výkladu zapíná po dvou minutách spořič). Petra, jak se průvodkyně jmenuje, ochotně navrhla už dopředu několik možností, kam by nás mohla vzít, když nemáme zájem o ty nejznámější památky. Vybrali jsme si okolí Bastilly, kanál, procházku, povídání.
Ráno jsme se sešli u Opery, poprchávalo. Dali jsme si kafe, Petra dorazila na čas a ještě v kavárně nám začala vyprávět o Bastille, o tom, jak to v Paříži kdysi vypadalo a jak se ta mýty opředená historie nejspíš doopravdy odvíjela.
A pak jsme vyrazili.
Petra nás provedla místy, kam by se normální turista asi neměl nejmenší šanci dostat (leda by se ztratil anebo by si tam šel zaběhat - případně obojí). Skvělý civilní, ale zároveň úžasně zasvěcený výklad způsoboval, že ani druhý den neměla mateřská schizofrenie šanci, sklenice přetékala a já nemít uši, zubím se tak, že by se mi dala odklopit hlava.
Kdysi jsem snila, že v jednom takovém domě budu, až budu dospělá, žít...
Petra nám vybírá víno
Procházíme čtvrtí, na tubusu metra je zahrada, rostou tam stromy a růže, jsou tam lavičky a krásný výhled na obě strany. Chodí tam lidi na procházku, je tam spousta běžců. Splynutí města s přírodou. Pořád se dozvídáme spoustu zajímavých věcí. Věděli jste třeba, že zdobné balkony ve druhém patře jsou proto, že tam původně bydleli ti bohatí? A jak se stavělo do výšky, přibylo jako to honosné patro bohatých patro páté? A přesně tam jsou kovaná, zdobná zábradlí. A nahoře, úplně nahoře, bydlely služky a dodnes jsou to největší kamrlíky? Jdeme na trh. Mají tam nádhernou zeleninu a úžasné ovoce. Řezané kytky. Zastavujeme se v baru, kde mají ústřice a víno. Vybírám si z osmi (nebo kolika) druhů ústřic. Petra objednává jídlo a vevnitř i pití. Je tam narváno. Pařížané vesele pijí a pojídají, venku se na chodníku kupí davy. Sem se cizinci jen tak nedostanou. Ústřice jsou skvělý. Dokonalý. Tmavý chleba, slaný máslo, skvělý víno. Ježiš, já tak ráda jím! Je to úžasný den.
Petra
Podíváme se do secesní restaurace, kde se pořádají salsové neděle, podíváme se do dvorků, kde jsou původní pumpy na vodu a bizarně tažené elektrické kabely. Vidím Paříž jako nikdy předtím. Tak, jak ji někdo, kdo v ní nežije (a nechce toho o ní opravdu hodně vědět), nikdy poznat nemůže. Na oběd jdeme do thajskýho bistra, do kterýho by nás nikdy nenapadlo jít. Jídlo je výborný. Celý je to neskutečně hipsterský, vychytaný a naprosto boží, tak nějak si představuju New York (tam jsem taky nebyla).

Pak už je čas se rozloučit.

Naprosto s čistým svědomím (a ne, nic jsme za to nedostali) můžu Petru každýmu, kdo chce zažít Paříž jinak, blíž, intenzivněji, podle svýho, doporučit. Kdybyste měl někdo chuť něco podobnýho absolvovat, není nic snazšího - klik SEM (Petřiny stránky).
My zamíříme přes Champs Elysées kolem Eiffelovky domů. Její křehká a zároveň tak pevná konstrukce mě nepřestává fascinovat. Vypadá jako by ji Gustave vytvořil z krajky. Nemůžu si pomoct a musím u oplocených nohou, k nimž už se dneska nedostanete, vzpomínat na rok ajn cvaj, kdy jsem tam byla poprvé - s rodiči a sestrou, renaultem 21, na cestě z dovolené ve Španělsku. Tehdy jsme dojeli do Paříže nad ránem, aniž bychom věděli, kam jedeme, zamířili jsme do centra. Taťka zaparkoval pod Eiffelovkou a v parku mamka vytáhla plynovou bombu (!) a na vařiči se jala ohřívat párky (!!). A tak jsme tam jako správní Rumuni seděli na lavičce a tlačili do hlavy párky. Tohle už nemá nikdo šanci prožít. Byla to nádherná, přenádherná doba.
Rok 1992
Večer máme od Petry tipy na hromadu míst, kam vyrazit. Kde se najíst. Kde zažít pravou, živoucí Paříž. Zůstáváme doma. Nachodili jsme skoro dvacet tisíc kroků, pijeme víno, jíme sýr. Užíváme si klišé. Čtu si. Synchronně začínáme trpět mateřskou schizofrenií. Je čas jet domů.

A co jsem četla v Paříži?


#-8 (52)
Sylvain Savoia, Marzena Sowa
MARZI 1984-1987
Krásně ilustrovaný komiks, který výborně přibližuje realitu, jež je podle reakcí v komentářích na Databázi knih naštěstí pro postrevoluční generace natolik vzdálená, že nemají mladší čtenáři problém přirovnat Marzi k obrazům Satrapina Persepolisu.
Děj Marzi samozřejmě není tak dramatický jako  zmiňovaný Persepolis jednoduše proto, že v osmdesátých letech ve východním Polsku byl nejdramatičtějším radioaktivní mrak z Černobylu a nedostatek potravinových a benzinových lístků (to díkybohu nepamatuju ani já).
Savoiaova kresba je kouzelná, detaily úžasné a každodenní dětský život na sídlišti jako stará rukavice, do které po letech vklouznete, a i když smrdí a je tak demodé, že byste ji nikdy znovu nenosili, překvapí vás, jak skvěle vám pořád sedí - jasně, že jsme se taky vozili ve výtahu, zvonili na sousedy a utíkali, hráli si na chodbě a záviděli těm, kdo měli někoho na západě a kdo nosil hezké věci, měl igelitku a tričko s Mickey Mousem. A první Barbíny? Ach...
Jedna hvězda navíc za to, že mám konečně komiks, na kterém se mi bude jednou velmi dobře vlastním dětem vysvětlovat, jak vypadal ten skutečný život za socíku. Protože tohle není daleký Írán, tady to bylo hodně podobné - jsou to i naše dějiny, nudné, fádní, hnědé, šedé, bez akce? Ano, přesně tak.


#-9 (53)
Alen Mešković
UKULELE JAM
Prozatím nejlepší kniha letošního roku. 
Ukulele Jam na mě volalo, vábilo mě a já od první chvíle, kdy jsem viděla přebal, věděla, že ho prostě musím mít. 
Vyprávění dánského spisovatele bosenského původu je pravděpodobně jednou z nejsilnějších výpovědí o absurditě balkánské války, kterou jsem četla a to bez toho, aby muselo pracovat se scénami z bojů, se smrtí, s krví a s drastickými výjevy. Vůbec ne. Čtenář se na tři roky stane bosenským uprchlíkem Emirem Pozderem přezdívaným Miki, který je spolu s rodiči po vypuknutí bojů deportován do bývalého vojenského letoviska Majbule na břehu Jaderského moře. Tam žijí v hotelovém pokoji, chodí do jídelny, táta nemá práci, máma nemá práci, Miki se snaží aspoň vyučit a nezešílet z toho, že o všechno přišel, že se kamarádi objevují a zase mizí, jak s rodiči postupně ti šťastnější opouští zemi a hlavně z toho, že jeho Mr. No, velký brácha Neno, je čert ví kde, jestli vůbec někde. 
Miki s nenuceností patnácti, šestnáctiletýho kluka balí první holky, pije první piva, poslouchá první metal a zároveň svými poznámkami a komentáři dává poznat, jak šílený je život uprchlíků - nebo v jejich případě nucených vysídlenců - a jak absurdní byl propuknuvší etnický konflikt. 
Mešković ve svém románu perfektní bruslí na hraně nenucenosti, humoru a dobře známých situací z dob dospívání a extrémně silné generační výpovědi. Nenechte se zmást, tohle není lehké prázdninové čtení - koneckonců, jak sám hrdina říká, jasně, jsme u moře, to je bezva, ale prázdniny po čtrnácti dnech končí, my tu trčíme už třetí rok.

neděle 8. října 2017

Když běžkyně vaří (a pár dalších knih, protože nestíhám)

Shalane Flanagan, Elyse Kopecky
BĚHEJTE RYCHLE. JEZTE POMALU.
Víc než běžci řeší váhu a stravování snad už jen modelky, baletky a gymnastky. Jsme – někteří více, jiní méně – posedlí kily, stravovacími systémy, potravinovými doplňky a v naději, že by nám to mohlo pomoci k lepšímu výkonu, neváháme zkoušet kde co. Fakt, že bez paliva člověk daleko nedojede a bez jídla toho moc nenaběhá, využil už Scott Jurek, když psal Běhej a jez, své paměti lehce říznuté kuchařkou. Přesně opačný poměr, tedy kuchařku zlehka říznutou během, připravila o čtyři roky později dvojice běžkyň Shalane Flanaganová a Elyse Kopecky, kterou v českém překladu pod názvem Běhejte rychle. Jezte pomalu. vydalo v letošním roce nakladatelství Jo­ta... ČÍST DÁL


#-7 (51)
Jodi Picoultová
JE TO I MŮJ ŽIVOT
Kate je šestnáct a umírá na vzácnou formu rakoviny - posledních třináct let. Lékaři nevěřili, že by se dožila pátých narozenin, ale ona tu je. S ní je tu její máma, která se rozhodla, že život své dcery nedá lacino, naopak. Rozhodla se, že budu bojovat a bez ohledu na to, jak vysoká bude cena za Katin život, ona ji zaplatí - a nejen ona, platit budou prostě všichni, stůj co stůj. Kromě Kate je tu totiž starší syn, na něhož všichni tak nějak zapomněli, protože on přece neumírá a mladší dcera, která už vznikala proto, aby se stala ideálním dárcem pro Kate. A je tu ještě otec, který se snaží milovat dál ženu, z níž mateřská láska a rozervanost udělala osobu, kterou milovat stojí asi víc sil, než nalézt lék na rakovinu.
V příbězích máme rádi dychotomii postav, rádi víme, kdo je dobrý a kdo zlý, kdo černý a kdo bílý a komu máme fandit a koho naopak zatracovat. Síla románu J. P. spočívá především v tom, že zlá je tu jen a pouze nemoc, ona chyba a nedostatek organismu a dobrý, jen a výhradně dobrý, není nikdo. Mnohohlasý román svou formou umožňuje čtenáři cítit se postavám blíž a zároveň upírá hlas osobě, jež stojí v samotném oku hurikánu a kolem níž se celá kniha točí.
Je to i můj život je knihou, která klade před čtenáře celou řadu otázek - a čím víc se bude s postavami schopný identifikovat, tím hůř stravitelné pro něj budou. Kromě otázky prachobyčejné sourozenecké dynamiky a toho, zda a kdy je možné jedno dítě milovat víc než druhé (nebo třetí), jsou tu otázky etické, morální i všeobecně lidské. Má cenu se obětovat, když nevím, zda o mou oběť někdo stojí? Dokdy je to ještě boj o život dítěte a kdy už je to jen boj o vlastní zdravý rozum? Kdy ještě dělám něco pro druhé a kdy už jen pro sebe? A existují tyhle hranice vůbec? Je omluvitelné, že se soustředíme na to, co zrovna nejvíc hoří, když kolem plápolá i spousta menších, na první pohled ne tak závažných plamenů, které ale mohou být v důsledky mnohem žhavější? A co když je každá odpověď a každá volba špatná a správná cesta prostě není? I tak může vypadat život - můžete se rozkrájet a stejně to nebude stačit. Stejně to bude málo.
Je to i můj život je kniha o tom, že štěstí je křehké jako křídla motýla a nikdy netušíme, kdy o něj můžeme přijít. Je to kniha o tom, že když dojde na lámání chleba, klišé postulující, že nejdůležitější na světě je zdraví, přestává být klišé a stává se trumfem, jenž nakonec přebije všechno.
Jen škoda nedokonalé redakce, které nezachytila a neopravila některé chyby - špatně přeložené fórky (cancer, blow job...), místy vyloženě nonsensové věty a tu a tam i do očí bijící kraviny (jako např. alley - ano, může to být i alej, ale v tomto případě je zcela evidentně řeč o postranní uličce atp.) a stejně nedokonalé jazykové korektury, která neopravila opakující se chyby v ji a jí. O tom ohavným přebalu ani nemluvě, za ten by grafik zasloužil pomazat marmeládou a vyválet v mraveništi.



Kristina Ohlsson
SEDMIKRÁSKY
Thrillery obvykle nečtu. Nerada se reálný svět mi přijde dostatečně děsivý a plný násilí, než abych o tom musela ještě číst. Nicméně jako audiokniha jsou vcelku fajn zpestření a severská detektivka teď děsně frčí, tak proč nezkusit švédský Sedmikrásky. Anotace slibovala docela zajímavou zápletku a děj rozprostřený od Evropy přes Blízký východ po Asii, zavražděný manželský pár, nezvěstnou dceru a ukradenou identitu, takže docela sympaticky znějící koktejl. Už během prvních pár kapitol jsem si připomněla, PROČ míchané drinky ze zásady nepiju (protože jsou většinou dost špatný a nestojí za ty prachy, který za ně musíte vypláznout).
Dál už komentář obsahuje *SPOILERY*, kdo chce být překvapen, nebude číst dál.
Milé Sedmikrásky jsou totiž takové nudné, líné odpoledne u rybníka, kdy už dopředu víte, že si dáte buřta a pivo a největší vzrůšo budou představovat otravná hovada. Všechno je jasné od chvíle, kdy jste doma hodili do batohu ručník a opalovák, nic vás ten den nemůže překvapit. A děj knihy je stejný - od první nebo maximálně druhé kapitoly je naprosto jasné, kdo je vrah, což je - pochopitelně - asi největší slabina celé knihy. Předvídatelný, bezkrevný děj posunuje naprosto nezajímavým způsobem bez špetky akce nesmyslně početná plejáda nudných postav, které se pletou dohromady, ale protože je to celé takové umolousané, je vlastně asi jedno kdo, kdy, kde, s kým a za kolik. Vyšetřovatelé jsou navíc naprosto neschopní (no tak, to, jestli člověk spáchal střelnou zbraní sebevraždu je velice snadno k poznání a není nutné na to být Einstein z pitevny). Motivace postav je absurdní, tomu snad nemůže věřit ani autorka sama. K tomu je tu takový "hrc-prc ať to máme za sebou" konec, kde se všichni vzájemně postřílí a kdo na tom mejdanu zrovna není, ten zhebne jinak anebo se prostě vytratí ze scény, asi aby mohl vyskočit z krabice v nějakém dalším dílu? Fakt super. Ten si každopádně nechám ujít.
A závěrem ještě slovíčko k interpretaci: Petr Pochop má vcelku příjemný hlas, jen by si měl nechat od Ježíška nadělit atlas světa a trochu promrskat státy, nic jako "Írák" totiž neexistuje.

Ukázku si můžete pustit TADY, kde si můžete audioknihu i koupit.

pondělí 2. října 2017

Pět kilo, můžu to tak nechat?

Kdo chvíli běhá anebo má kolem sebe někoho takhle postiženýho si už určitě stihl všimnout, že všichni, bez výjimky, mluví o tom, že by potřebovali zhubnout. Něco shodit. Aby byli lehčí, aby jim to líp běhalo, tak pět kilo by bylo fajn, když už ne rovnou osm nebo deset. Bez výjimky lidi, kteří o tom mluví, jsou jak za groš kudla a vy si při pohledu na ně říkáte, kde asi tak chtějí hubnout, kdy poslední tělesný tuk mají nastřádaný nejspíš na ušních lalůčcích.
Zařekla jsem se, že tohle teda dělat nebudu, že když už běhám jako pako, nebudu řešit váhu, budu jíst, co chci a pít co chci a pak to prostě vyběhám. Navíc je to hodně velká otrava, všichni jsou děsně monotematický, všichni o tom pořád mluví a vy si přijdete nemístně, protože vám žádný stravovací systémy, tekutý žabí hleny nic neříkají a přerušovanou znáte maximálně tak soulož, ale půst? Jenže ouha, touha, tragédie. Jak se říkávalo u nás doma: jeden myslel a vymyslel trakař. V září to byly dva roky, kdy jsem Katku odřízla od přírodní mléčný produkce. Za ty dva roky jsem naběhala pár tisíc kilometrů a během posledního roku plíživě přibrala pět kilo. Nebyly tam a teď tam jsou, bum! A jsou tam už čtyři měsíce, takže to nebude jen nějaký náhodný, postmekáčovský výkyv.
A protože už se nemám nač vymlouvat, je na čase zjistit, jestli s tím dokážu něco udělat - tak jen doufám, že o Vánocích tu nebudu psát o tom, kterak jsem za posledních čtvrt roku zvládla nabrat dalších pět a nebudu shánět pronto recepty na žabí hleny.

#-7 (49)
Franz Kafka, David Zane Mairowitz, Jaromír Švejdík
ZÁMEK
Po grafické stránce úžasná záležitost s neskutečně hutnou atmosférou. Scénář je ovšem příliš fragmentární a rozpadá se do neuchopitelných střípků. Argumentovat tím, že ani původní kniha není čtení na dobrou noc, není cesta - jsou zkrátka díla, která zle adaptovat a potom díla, u nichž si autor nevyhnutelně musí rozbít čumák, nicméně jeho bolest odnese čtenář, na něhož v tomto případě čeká sto padesát stran vizuálně nesmírně poutavé, leč stále, zmatenosti.

#-6 (50)
Martin Vopěnka
NOVÁ PLANETA
Svět tak, jak jsme ho znali, skončil. Poslední osm set let existuje technologicky nesmírně vyspělá Nová planeta, sféroid, do něhož se ukryl někdejší mozkový creme de la creme. Odlidštěná společnost se samozřejmě postupně rozkastovala, protože to by ani nebyli lidi a malého Dana překvapivě nesnáší jeho tři starší nevlastní bratři, kteří kvůli němu a jeho matce spadli na samé dno potravního řetězce, kde dřou, aby se horní vrstva měla dobře. Jednoho dne milého, blbého Dana bráškové nacpou do pytle a vyhodí z Nové planete ven. Venku, kupodivu, nedopadne na krunýř Velké A'Tuin, ale na obyčejnou hromadu mrtvol, kterou už vyházeli před ním. A tehdy začíná Danovo nesmírné putování po Staré planetě. Syžet docela ok, že jo? Že jo? Že není chyba ve mně, že jsem tuhle knížku chtěla od Ježíška? Přeci to musí znít jako docela dobrá dystopie i ostatním, nebo ne?
A teď se pokusím, aby můj komentář nebyl delší, než ta úmorná, průhledná a ubíjející vykrádačka, kterou nám Vopěnka předložil.
Podotýkám, že prvních sto stran se mi líbilo a byla jsem opravdu zvědavá, jakou partii autor s rozdanými kartami rozehraje. Mé zklamání nemohlo být větší (a snad ani delší).
Celou dobu, co jsem knihu četla, jsem přemítala, pro koho je sakra psaná? Nebo je to jen nějaký autorův uslintaný výron? Pro dospělé je plná otravných, repetetivních motivů - vyměšování, jeho provozování, chuť ho provozovat, místa kde se provozuje a i ta, kde by se provozovat fakt nemělo. To zabírá v knize takový prostor, že se nevyhnutelně nabízí freudiánská otázka, zda si autor měl možnost jako malé dítě projít cele análním stádiem. Hovny totiž moje děti přestaly být fascinované mezi druhým a třetím rokem věku, M.V. to zjevně drží i přes padesátku. Anebo je to úlitba dětské zvídavosti? (A tati, prdí taky hadi?) Jenže tam, kde se na jedné straně řeší dětinské kraviny, máme na druhé přehršel silně erotických scén a to jak hetero, tak homo-sexu, jsou tu scény skupinového sexu (jak švédská, tak ruská trojka), scény masturbace i scény sexu násilného. Otevřeně se mluví o poluci, erotice a prostituci. Tak jako jasně, dnešní děti jsou vyspělejší, než jsme byli asi my, ale zase prr - odtud potud. Tenhle zásadní rozpor, který mi znemožňoval knihu číst, aniž bych nad ní musela nechápavě vrtět hlavou, podtrhuje extrémně protivný hlavní hrdina, kterému sekunduje plejáda extrémně protivných vedlejších postav. Hlavní postava, kopie starozákonního Josefa, je ubulené, sebelítostivé děcko, ze kterého vyroste ubulený, sebelítostivý a věčně nadržený borec, připravený kdykoliv zasunout (a)nebo se rozbrečet. Ty věčné klíny a slzy spolu s nekonečným omíláním toho, co se stalo a připomínání dávno mrtvých postav mi na konci už opravdu pily krev a dočíst tenhle "prastarý příběh z daleké budoucnosti" byl solidní očistec.
Vzít všeobecně známý příběh, naroubovat ho na hodně vachrlaté postapo kulisy a tvářit se, jak to není originální, to už chce pořádný koule. Je smutné, že někdo tak vzdělaný, jako je autor, neváhá dělat ze čtenářů pitomce a ještě si myslí, že mu to sežerou - tak třeba v komentářích jiných čtenářů už zmiňovaná plastová láhev (skutečný čas rozkladu: 100 let) a dochované oděvy (rozklad vlněné ponožky: 1,5 roku), které měly přežít magnetické bouře a dalších 800 (!!) let být v oběhu, jsou jen takový drobnůstky.
Návdavkem přidejme gramatické chyby (hlavně mně a mě - ale fuj!), fakt, že někdo příkazem opravil "Ata" na "ata", ale už se neobtěžoval zkontrolovat, jestli tímhle slovem nezačínají nějaké věty a sem tam stažená slova bez mezer.
Závěrem? Přečtěte si příběh o Josefovi v Egyptě a představte si ho v budoucnosti. Bude vás to stát míň času.
Bernard Minier
ZKURVENEJ PŘÍBĚH
Výkřik zoufalství nad tím, kam naše technikou prošpiclovaná společnost spěje, zabalený do thrillerového hávu. Na jednom z ostrovů u pobřeží státu Washington je nalezeno tělo šestnáctileté Naomi. Nikdo není z její smrti víc zdrcený než její kluk Henry, který je ovšem hlavním podezřelým. Henry. Adoptované dítě vychovávané dvěma ženami. Henry, o kterém vlastně nikdo nic pořádně neví a nejméně on sám. A pak je tu vlivný politik Augustine, který posledních šestnáct let hledá svého syna a jehož jen tak něco nezastaví...
Zajímavé prostředí, napínavá zápletka, překvapivé rozuzlení, které vysvětlí opravdu velkou spoustu věcí, nad níž vám mohl v průběhu čtení viset otazník - vlastně vše, co by člověk mohl od podobného titulu čekat. Jen kdyby to nebylo tak příšerně, příšerně, příšerně ukecaný - chápu, že v současnosti převládá trend spíš mohutnějších knih, ale téhle by větší náklon a tím pádem i spád jen prospěl.
Chápu i samotný konec, rozumím, proč ho autor pojal, jak ho pojal, ale stejně jako v případě většiny předchozích stran, i tady by méně mohlo znamenat podstatně více a efekt, jenž by mohl mít, by mohl být o něco zásadnější.
Interpretace pánů Rímských ovšem knihu pozvedá o level výš - oba dva mě nesmírně bavili, jejich projev je civilní, dostatečně dramatický a jak je vidět, jde to i bez přehrávání, hýkání, chrochtání, imitování... Prostě palec hore, víc takových audioknih!

pátek 1. září 2017

Něco končí, něco začíná

Tak zní název jedné z mých nejoblíbenější povídek jednoho z mých nejoblíbenějších autorů (kdopak ví?).
Káťa jde v pondělí poprvé do školky.
A já budu poprvé po bez mála šesti letech sama za sebe.
Panejo.
Těším se a bojím se, standardní mix rodičovských pocitů.
Do toho mě čeká jeden takový menší ordál, a pak se uvidí, jestli bude ten předěl ještě výraznější. Zatím působí jako jizva. Taková, jako mám na pravém lýtku od pádu z kola. Dlouhá, vystouplá, ale nijak strašlivá, a na obou stranách to samé. Snad to takové bude i v reálu. Snad si to zase nepředstavuju jako Hurvínek válku. Ostatně jako obvykle.
Běhám.
Přijdu si těžká a pomalá a neohrabaná, ale běhám.
Víc než kdy jindy mám pocit, že už to jinak ani neumím. Příliš mnohokrát jsem se totiž v poslední době přistihla, že běžím, aniž bych to měla v plánu - chtěla jsem si udělat volný večer a místo toho jsem byla najednou venku a kladla jsem levou před pravou a tak dál. Chtěla jsem to otočit u mostu, protože jsem si připadala unavená a vyšťavená a protože mě to nebavilo, a místo toho jsem byla o původně plánovaný tři kilometry dál. Není to tak, že bych na sebe byla tvrdá, spíš si přijdu, jako kdyby mi tak docela nefungoval přenosový kabel mezi mozkem a zbytkem těla, nestává se ze mě zombík?!
A mezitím čtu.
A taky poslouchám. Po nekonečné kocovině z Formánkových Úsměvů smutných mužů, které mě vážně dostaly, jsem se - sláva hurá - oklepala a slupla hned dvě audioknihy ve dvou týdnech.
Takže dost bylo keců, jde se na věc.

#-5(46)
Philippa Riceová
SLAĎÁK
Po dlouhé době zklamání z komiksu. Pro komiksy mám totiž velikou slabost, jestli jsem to tu už nepsala. Máloco mě tak těšilo, jako pracovat na překladech komiksů a být aspoň tak součástí toho fascinujícího světa, který dokonale kombinuje moje dvě lásky - obrázky a vyprávění. Slaďák vypadá na první pohled skvěle, ale je to taková malá cukrová vata z pouti - sladký, nadýchaný nic. Chyběl mi alespoň náznak příběhu, malinká zápletka, něco, co by z útlounké a graficky nijak zajímavé knížečky učinilo něco jiného, než onu cukrovou vatu, kterou sníte a jako byste ji nikdy ani neměli.
Jakýsi moudrý člověk kdysi prohlásil, že ve filmu se musí něco dít - nikoho nezajímá pohled na spící Nicole Kidman (byť se o to Andy Warhol, ne tedy s Nicole, pokusil a jeho Spánek nechť každý odvážný posoudí sám), Brada Pitta jak si stříhá nehty nebo Johnnyho Deppa, jak jede na nákup - normálních situací, běžných situací ve vší jejich všednosti a obyčejnosti máme všichni v každodenní rutině dost. A o knihách platí to samé. Pokud je obsah každodenní, musí být o to silnější forma.
V případě Slaďáku však bohužel všednost překračuje hranice banálnosti až zbytečnosti.
Ono je samozřejmě těžké nakreslit komiks o probíhajícím vztahu, když chcete, aby zároveň s vydáním neskončil, obzvlášť když je váš partner podstatně úspěšnější a známější autor (jakou roli to asi ve vydání sehrálo, hm?). To, co je prezentováno jako roztomilé (třeba soucit s hysterií nad vystydlým čajem?), je pro mě za čárou - asi jsem prostě moc stará, moc přízemní, protože kouzlo, které podle hodnocení ostatních knížka zjevně asi má, mě naprosto minulo.


#47
Sarah Haywood
THE CACTUS
Vždycky, když mám přečíst nějakou knihu, která ještě nevyšla, přijdu si děsně důležitě. Kniha The Cactus právničky Sarah Haywood spatří světlo světa v lednu 2018 a na mě bylo ji přečíst a napsat, zda si myslím, že stálo za to kupovat práva na překlad.
Jedná se o "ženský román", ale údajně tak trochu jiný, žádná prvoplánová červená knihovna. No, debilní to není, ale já nejsem cílová skupina, takže se mi kniha posuzovala podobně těžko, jako se mi četla (nebo minimálně jejích prvních cca 150 stran).
O čem že to je? Inu, jak stojí na přebalu, je to kniha o tom, že nikdy není pozdě "rozkvést". Pětačtyřicetiletá Susan je Sheldon Cooper bez diagnózy (ne, její matka ji nenechala testovat) - chová se jako osoba s PAS, je odtažitá, protivná, mluví a uvažuje jako stroj na led. Je vystudovaná právnička, má byt v Londýně a práci ve státní správě, lidi považuje za pytel slabostí a sebe za dobře fungující stroj. Susan ovšem umírá matka a na scéně se tak objevuje rodinná otázka. Do toho je od samého začátku zřejmé, že je Susan čerstvě těhotná, nicméně její letitý vztah funguje na bázi dohody - její protějšek je stejný bizár jako ona sama a ona rozhodně nechce, aby se na jejich "ujednání" cokoliv změnilo a z ono muže se stal partner. 
Tak. Susan tedy jede řešit pohřeb. Tam zjišťuje, že matka v poslední vůli nechala rodinný dům k libovolně dlouhému užívání jejímu bratrovi. To je zevl a flákač, umělec a tak trochu ochlasta po tatínkovi. V retrospektivě se dozvídáme, že tatínek chlastal první ligu a dojel na to, maminka milovala syna podstatně více než dceru - a traumátko je na světě. Bratr navíc sestře škodil, jak jen mohl. Do toho je tu ujetá, sebestředná tetička a zákeřné sestřenice.
Nesmí pochopitelně chybě mužný a pohledný kamarád bratra a sousedka z horního patra. Ten první Susan naučí milovat (ach!) a ta druhá jí vysvětlí, že přátelství existuje a mateřství nemusí být úplně destruktivní (ach dvakrát).
Nakonec je tu velké rodinné tajemství, po němž následuje ještě větší katarze.
Tak. Samotný námět není špatný. Není to ani nic objevného nebo nového. 
Zajímavá je asi volba hlavní hrdinky, co jsem měla možnost číst, bývají to v tomhle druhu literatury spíš děsně milé, úžasné, krásné, chytré a úspěšné holky, kterým třeba něco nevyšlo, ale jinak jsou prostě špíglnýgl. To Susan skutečně není.
Obávám se ale, že je to zároveň (spolu s úmornou délkou - 370!?! stran) to, co knize podráží nohy. Prvních 150 stran mě totiž tak vytáčela, že kdybych knihu nemusela číst "pracovně", nejspíš bych udělala zásadní výjimku a nedočetla ji. Plus samozřejmě těžko uvěřit, že by někdo takový mohl otočit o 180°, že by se s někým takovým chtěl někdo kamarádit a už vůbec, že by ji někdo snesl jako partnerku.
Nicméně je fakt, že já vážně nejsem cílová skupina podobné literatury. Kniha sama je psaná hezkým jazykem, nicméně příběh se odvíjí až příliš pozvolna a určitě by jí neuškodil razantnější redakční zásah a zrychlení - třeba o nějakých sto stran míň by z ní mohlo učinit hodně příjemný, oddechový román, jehož vedlejším efektem nebude lobotomie (nebo aspoň ne úplná).

#-6(48)
Fatima Mernissi
BEYOND THE VEIL
Tohle není tak docela dobrovolná volba. Je to něco, co jsem měla přečíst už před delší dobou, neudělala jsem to, neb jsem titul nedokázala sehnat v českých knihovnách a v tehdejší fázi se zařekla, že do "toho" už další peníze sypat nebudu. Nakonec jsem musela, ještě, že existuje kamarád eBay a internetové antikvariáty, jež nemají problém zdarma zaslat knihy z UK do ČR.
Fatima Mernissi je v arabském feminismus pojem. Je spolu s Nawál as-Sa'dáwí jednou z "matek zakladatelek" a Beyond the Veil je původně její dizertace, kterou psala na jakési americké univerzitě. Fatima je Maročanka, většinu probíraných témat proto z pochopitelných důvodů vztahuje k Maroku. Text vznikl původně v roce 1975, knižně vyšel poprvé o deset let později. První polovinu tvoří historický exkurz do ženské sexuality a jejího vnímání v islámu, v období před jeho vznikem a po něm, Fatima komparuje al-Ghazzálího pojetí s tím Freudovým (trošku přitažené za vlasy, když vezmeme v potaz, že al-Ghazzálí zemřel v roce 1111) a v druhé části seznamuje čtenáře s výsledkem terénního výzkumu, kdy v roce 1971 dělala v Maroko rozhovory s určitou, poměrně omezenou skupinou žen ze střední vrstvy a k tomu měla k dispozici několik set dopisů zaslaných do tamějšího televizního pořadu v duchu "Milá Sally". 
Kniha je to bezesporu zajímavá, je tu ovšem jisté ale a  tím ale myslím ALE. Autorka ani na okamžik necítí potřebu tvářit se, že jde o práci objektivní. Má svá stanoviska a ta se snaží dokázat, a přestože jí z výzkumu vychází něco naprosto jiného, dál si v závěru stojí za svým. Muži jsou podle ní vinni postavením žen ve společnosti, je to panika ze síly jejich sexuality, z oné "fitny", rozkolu, jež by žena vnesla do společnosti, kdyby se mohla na běžném životě participovat bez omezení. Tato obava muže přinutila, aby ženu vykázali do ústraní a svázali nekonečnou řadou regulí. Tvrdí, že v partnerských vztazích není prostor na lásku. Muži jsou opresoři, ženy jsou utlačované. Ale žádná z žen, s nimiž dělala rozhovory, si nestěžuje na manžela. Potvrzuje se to, co je zřejmé i z ostatních sporných aspektů muslimské společnosti - totiž, že ženám dělají největší peklo ze životů -- ano, další ženy. Tedy hlavně tchyně. 
Jednotlivé části navíc působí, jako kdyby byly za sebe naskládané - spíše než jako jeden celek se dílo jeví jako tři nezávislé studie.
Otravná je repetetivnost témat. Jestli po přečtení nebude vědět, co je to fitna, je s vámi něco sakra špatně.
Pokud o tématu nevíte nic, bude to pro vás veliké překvapení. Pokud něco málo víte, něco málo nového se určitě dozvíte. Pokud se tématem zabýváte, nemá moc cenu, abyste Fatimu četli - nic, co by nebylo v jiných titulech, tu nenajdete.

Paula Hawkins
DO VODY
V malém anglickém městečku umírají ženy. Tedy, než by umíraly nějak hromadně, ale už po několik staletí si tu řeka vybírá svou daň - "čarodejnice" tu procházely zkouškou vodou, nepohodlné ženy mizely v hlubinách, pak se ale v jednom roce zavře hladina nad patnáctiletou bezproblémovou a veselou Katie a poté i nad Nel, ženou, jež se osudy těch, které pohltily místní vody, zabývala. Tohle nemůže být náhoda. Nebo ano?
Nakonec poměrně trpké zklamání, byť příběh byl rozehraný velice zajímavě, motivy slibovaly silný čtenářský zážitek a autorčin styl mě stejně jako v Dívce ve vlaku bavil. Jenže - zápletky se nakonec ukázaly průhledné jako vody Karibiku a motivace slabé jak kafe na benzínce. Nevím, zda za to může skutečně kniha samá nebo drastické škrtání při převodu do audioverze, kterou jsem poslouchala. Výsledek je každopádně poměrně plytký.
A teď k interpretaci: Velikým překvapením v dobrém slova smyslu pro mě byla Lucie Pernetová a Jitka Ježková. Naopak jako velice slabý se překvapivě ukázal Ladislav Frej, pro něhož jinak nemám snad nic než obdiv, nicméně - jak trefně stálo v jedné z recenzí audioknihy - v tomto případě působí, jako kdyby jej neustále překvapovalo, co že to vlastně čte.
Stálicí na nebi hrůzných interpretací je Jana Stryková, která Do vody utopila vskutku důkladně. Její hysterické přehrávání, parodování ostatních postav a hýkání (no dobře, každý se smějeme nějak, ale skutečně ne každý může načítat knihy!) udělalo z poslechu naprosto reálný ordál - ne vodou, ale sluchem. Kvůli ní to navíc vypadá, že je kniha zalidněná snad dvojnásobkem postav, nevím, proč jí režisér nepustil, jak pojali své postavy její kolegové. Ale asi by to bylo jedno, protože J.S. evidentně nemá nejmenší cit pro prezentaci a vcítění se do postav. Prostě děs a běs a kdyby mě to ze dvou třetin (mínus Strykové Erin kompletně) nebavilo, kvůli ní by to byla jedna hvězda jak vyšitá.
(Co mě ovšem zaráží nejvíc, je fakt, že je všude psané, že kniha není zkrácená, nicméně tady: http://naposlech.cz/audiokniha/recenze/do-vody se hovoří dokonce o původně úplně vyškrtnuté postavě, tak jak to tedy vlastně je a co všechno jsme neslyšeli?)


Lenka Horňáková-Civade
MARIE A MAGDALÉNY
Přes všechny výtky, které bych k téhle knize mohla mít a možná bych i měla mít, nemůžu jinak, než ach, to byla tak krásné, tak bolavě krásné, že si je pro tentokrát odpustím.
Proč jsem my ženy tak silné a tak slabé zároveň? 
Marie a Magdalény, příběh padlých světic, těch, které padly v hříchu a dokázaly povstat, těch, s nimiž si život - a milostná vzplanutí - nehezky pohrála, to vše na pozadí zlomových momentů našich dějin minulého století. 
I díky všem třem interpretkám je to poslech, u něhož se svírá srdce, postavy jsou tak živé, že máte chuť na hrdinky křičet a cloumat jimi, odvléct je, zabránit jim, poručit jim a zachránit je. A nakonec nezbude, než jen tajit dech a říkat si: ach ne, to ne, ale to ne. 
Jen ten konec na mě byl moc zašmodrchaný, kdo že? Jak že? S kým že? To bylo skoro na vztahovýho pavouka.
Zdráhám se prozrazovat cokoliv z děje, abych vás nepřipravila o překvapení a očekávání. 
(Jen dodatek: Místy mi kniha připadala jako překlad a teď jsem se dočetla, že to skutečně překlad je. Autorka napsala "Marie" nejprve ve francouzštině, a poté sama přeložila do češtiny. Tím se samozřejmě také vysvětluje jistá didaktičnost díla, kterou mu ale nevyčítám - příliš mnoho lidí zapomnělo, zapomíná anebo už si ani nemůže pamatovat. A jsou to právě dějiny, které nás mohou tolik naučit - jen musíme chtít poslouchat.)

sobota 26. srpna 2017

Miloši, a nesere tě, že seš tak dobrej?

Už párkrát jsem tu na adresu některých (nejen běžeckých) autorů dštila oheň a síru, oháněla se silnými slovy a spílala vydavatelům, PROČ dovolili, aby něco takového spatřilo světlo světa? Ještě nikdy se mi ale nestalo, abych nevěděla, odkud mám vlastně začít, protože bylo špatně úplně, ale úplně všechno.
Inu, okřídlené úsloví praví, že všechno je jednou poprvé. Tak pojďme na to.
Nejdřív si ale připomeňme text, kterým to všechno začalo.
Dočteno?
Tak a teď já.

(45)
Miloš Škorpil
ŠŤASTNÝ ŽIVOTA BĚH
Knížku mi Karel skutečně s radostí (možná i trošku škodolibou ve smyslu: máš, cos chtěla) na Šutru zapůjčil. Chvíli mi trvalo, než jsem se k ní dostala a podobně dlouhou dobu mi trvalo, než jsem těch ušmudlaných 180 stránek přečetla.
Všechno, co knize Karel vyčítal, potvrzuji - chybí jí koncepce, chybí jí stylistická i obsahová, alespoň průměrná, úroveň. Chybí jí jazyková redakce. Chybí jí vlastně všechno, co byste od knihy o běhání očekávali. Nemá šmrnc, nemá grády, nemá nic. Má jen Miloše a ačkoliv je to člověk, jenž neváhá sám sebe označovat za "tátu" českých běžců, za jejich gurua, za toho, kdo by dokázal Zátopka naučit běhat rychleji a ano, dokonce i za Ježíše, absolutně to nestačí. Kniha nekulhá na obě nohy, kniha je trupík a postrádá jakoukoliv končetinu, včetně hlavy.
Nevím, co si od toho Miloš sliboval. Snadný výdělek? Zvýšení vlastní popularity? Spíš to první, to druhé přeci není potřeba, jak jsme mnohokráte ujištění, on už je tak populární, že o něm slyšeli i v Alfa Centauri a nejspíš i mnohem dál. A i když to asi snadné peníze byly (protože jak těžké asi je nasekat za sebe halabala pár článků z vlastního blogu, nijak je nečesat a doplnit je onanistickým pseudorozhovorem? Hádám, že víc jak jedno, dvě odpoledne to zabrat nemohlo, pokud ano, je ku*va něco špatného v království dánském), výsledek je v podstatě zradou na čtenáři. Navzdory životu v elektronické době v mnohých z nás stále ještě přežívá jistá úcta k papírovým knihám. Máme pocit, že by měly být něco víc než nuly a jedničky nasekané na netu, že by měly obsahovat něco, co mohou předat, že by měly pobavit, poučit, dojmout, zaujmout, že by měly motivovat, že by zkrátka měly náš život nějakým způsobem výměnou za hodiny našeho času, jež jim věnujeme, obohatit. I kdyby to měl být jen jakýsi efemérní pocit, kdy ani nedokážete říct, CO přesně se vám na té knize líbilo nebo O ČEM že byla. Hlavně, že vám něco dala. 
Tohle mi teda dalo. 
Naposledy jsem šedesát stránek četla tři hodiny, když jsem se snažila probrat Narativem jako virtuální realitou. Bez většího slova úvodu jsme ve Šťastném života běhu vrženi do děje. Píše se rok 2000 a Miloš cosi obíhá. Nevíme, co tomu předcházelo, víme jen, že běží z Horní Dolní pod Smrkem přes Dolní Horní nad Smrkem, že si tam dal kafe, pivo a česnečku a že běžel s Frantou nebo Jardou nebo Pepou. Pršelo nebo svítilo sluníčko. Snědl ten a ten gel podle toho, kdo ho zrovna sponzoroval. Nakonec to všechno doběhl za takový nebo makový čas. Jeho popisy tras, které odběhal po rodné hroudě, vzbuzují ve čtenáři pocit, že naši kotlinu obklopují minimálně Andy, když už ne rovnou Himálaj. Každé dvě vesnice dělí několikakilometrové "krpály", které musí hvězdný Miloš vybíhat, což samozřejmě na rozdíl od všech ostatních zvládá s prstem v nose a ještě u toho rozdává autogramy a zubí se do objektivů. Prostě frajer. Samotné popisy akcí, neboť to jsou téměř výlučně akce pro jednoho, dva lidi, jsou brutálně úmorné. Nic se v nich neděje, je to výčet proběhnutých vesnic a sežraných česneček, maximálně doplněný o názvy vesnic, v nichž výprava spala. Sem tam se dočteme, jaké bylo šílené vedro nebo jak krutý dul severák nebo o neutuchajícím lijáku, jenž bičoval nebohého, leč srdnatého běžce. Člověk by si skoro myslel, že žijeme v oblastech, kde monzumy střídají úporná sucha, na kusu země, který vznikl z lásky Amazonského pralesa k poušti Gobi.

Babica českého běhu aneb Nejsi můj táta!
Jak už psal Karel, výkony, které Miloš podává nejsou rozhodně zahanbující, ale zároveň nejsou ani nic světoborného. Ani v dobách největších síly se nedalo mluvit o běžci světového formátu. Byl dobrý, ale ne zas až tak. Nic podstatného nikdy nevyhrál, ale to nevadí, protože si to vždycky dokáže omluvit - tu moc svítilo slunce, onde moc pršelo, támhle musel dávat autogramy a jindy to třeba pro změnu hodíme na hrb pořadateli. 
Další, co mě zarazilo, je fakt, že někdo, kdo sám sebe považuje za zkušeného trampa a "ultráka", má podobný orientační smysl jako moje maminka (promiň, mami). Neustále se někde ztrácí, neustále kufruje, neustále je zmaten jak Goro před Tokiem. Zvládne to dokonce i na Brdské (jež je v jeho podání náročný, přenáročný závod - jako jo, není to pětka kolem bloku, ale náročný závod si představuju trochu jinak). A hned dva ročníky po sobě. Zmaten je samozřejmě i čtenář, protože bez návaznosti přeskakujeme roky, tu jsou lidi z běhej.com velcí kámoši a "supr lidičkové", a pak už vůbec nejsou (a navíc Milošovi závidí, protože on je boží a davy ho milují), manželku Dášu střídá manželka Dana, ale některé jistoty jsou pevné - třeba to, že navzdory faktu, že Miloš nikdy nic pořádně nezaběhne, vždycky ví, jak to má být správně a nejlíp, zná prostě ty nejlepší recepty. Všichni kolem jsou méně zkušení a méně dobří, všichni dojedou na chyby, které Miloš dokáže jasně definovat, nikdy nedělá a on na ně neváhá ukázat prstem. On je přeci náš "táta". 
A proto náš "táta", když obíhá republiku a už nemůže, jede na kole, a když to nejde na kole, jede autem anebo se na to vyprdne úplně, dyť je to vlastně jedno. Inu, to víte, když nemáte limetku, dejte tam citron nebo tam nedávejte nic, ono je to vlastně jedno.
S postupem času se mění i tón knihy. Jistá úvodní suchopárnost spojovaná s manželkou Dášou se s manželkou Danou a posléze Danuškou přetavuje v žoviální, rádoby vtipnou bodrost - najednou se nám v textu objevují haha pasáže o "paní tomové" ( = navigace), nějaký ty archaismy a hlavně super fórky, jako třeba tenhle:
"Probíháme poslední osadou před Tachovem – Březím, a jelikož jsem zde dva roky sloužil při obraně socialistické vlasti, tak při pohledu na dva oprýskané baráky pronáším: 'Tady chcípl pes.' Jako odezva mých slov se mi ozvěnou vrací: 'Auuuu, auuuuu.' 'Nechcípl,' nato vece Martin.
Tak, tak, tak. Takhle nějak to bylo." (s. 111)
Zpod sluníčkových řádků prosakuje ublíženost, ukřivděnost a nedoceněnost. Je smutné, že ani po letech není Miloš schopný reflexe - třeba závěr 1000 mil okolo České republiky (ty jsou obzvláště úmorné, snad aby čtenáři přiblížily atmosféru samotného běhu): "Novináři se samozřejmě ptají i na Svobodu – pořadatele celé akce. S Martinem se jen usmíváme a říkáme si: 'Ani na závěr nezklamal,' jel po své trase, která byla opět delší, než co si napsal na papír, a prostě nestačil dojet. Mrzí nás jenom to, že tu s námi nejsou cyklisté, kteří si těch 17 dní také docela hrábli a tenhle závěr by zasloužili i oni." (s 117) - kdo je Svoboda a co tak strašlivého udělal, to se pochopitelně nedočtete. Proč taky? To někoho zajímá?

Kromě žoviálního tónu nabírají historky z konce knihy i tón hlubokomyslný, duchovní. No, je to asi tak hlubokomyslný a duchovní jako knihy Paola Coelha, jen kdyby je psal svářeč a ne kněz. "Kam to dneska bude, šéfe? Pokládám v duchu opět otázku a šéfem myslím toho nahoře, toho, jenž jediný VÍ, kudy nasměrovat naše kroky, abychom pak došli cíle, o němž kolikrát ani nemáme představu, že tam v dáli na nás čeká. To je však to krásné dobrodružství cesty, naší životní cesty, naší životní pouti, že nikdy nevíme, kam povede. Proto se s každým ránem probouzíme s otázkou: 'Kam to dneska bude, šéfe?'... Pořád ještě trošku jako ve snu sejdu do hodovní síně, bych naplnil svůj břich chutnou krmí, kterou nám připravili na stůl naši hostitelé. Houska, sýry, salámy, vajíčko – cukry, tuky, bílkoviny a spousta emulgantů – to je zase nářez, to to zase poletí (ze mě), až se budu na cestě čistit." (s. 122) Vnímáte to rozkošné spojení duchovna s hovnem? To je přeci parádní ne? Jazyk inspirovaný tradičnímu koledami v kombinaci s běžnými věcmi, to musel psát někdo báječně vtipný, nebo ne? Nebo snad ne?

Tak kam to bude, šéfe?
Výběr závodů a akcí je kapitola sama pro sebe. Je tu nějaká ta čtyřiadvacetihodinovka, je tu Spartathlon, ale v drtivé většině případů jsou to one man show podniky, v nichž může Miloš zazářit neb nemá žádnou konkurenci. Ony rekordy na veslařském trenažeru (kde nezapomene zdůraznit, že vůbec netrénoval, ale i tak měl čas na úrovni špičkových veslařů světové úrovně) nebo "drandění" (ano, to slovo tam skutečně je, dokonce v nadpisu) na koloběžce jsou takový úkrok bokem - snad mají demonstrovat široký sportovní záběr nebo oživit jinak nudný sled nudně popsaných běžeckých podniků - navíc takřka výhradně etapových.
Velký důraz je kladen na absolvování Spartathlonu. Milošův popis a to, jak o ikonickém ultra mluvil třeba T-Bird, mi silně připomnělo rozpor ve vyprávění o Tarahumarech a Měděných kaňonech z pera Christophera McDougalla a Dana Orálka. Nějak mi to ani nepřijde jako totožný závod...
A pak je tu zábavný příspěvek o výpravě do Švýcarska na Mountainmana, děsný nářez, kde 80 km s 5000 metry převýšení pasuje Miloš na roveň Leadville, vlastně ne, je to ještě těžší (vítěz to dal v roce 2011 za 8:23, to jen pro představu) - což už samo o sobě je vyjádření, které musí každého, kdo umí počítat, minimálně zarazit, když ne rovnou rozesmát (kdybyste někdo netušil a nechtělo se vám to zkoumat, Leadville je trailová stomílovka). To, že Miloš ani neví, KAM jede a KDE to poběží, působí až halucinogenně - to si buď musel vymyslet, nebo si to musel vymyslet, ne? Že ho naštve, když (podle všeho, jestli jsem to pochopila dobře) nestíhá cuty, a pak se na to teda vykašle, protože vyrazil o půl hodiny později než všichni ostatní účastnici (protože mu pták Noh ukradl klíčky od auta nebo tak něco), to už ke konci knihy berete jako součást koloritu. (Bohužel se mi nepodařilo najít web tohoto údajně ikonické a těžkého závodu, našla jsem cosi stejného názvu, co je ovšem o 16 km kratší a parametrově snazší.)

Největší perly jsou nicméně obsažené v patetickém, hloubavém, upřímném a veskrze pozitivním sáhodlouhém rozhovoru na konci knihy, jehož autora nejspíš guru důkladně odháčkoval, jinak si to celé neumím moc vysvětlit. Silně mi to připomnělo jednoho stand-up komedianta z mé guilty pleasure - Britain's Got Talent:
(Od 2:10 - ale má vůbec dobrý hlody.)

Teda Miloši, a nesere tě, že seš tak dobrej?
Miloš totiž už od útlého dětství převyšoval jakožto Vyvolený všechny kolem, dokonce i svého trenéra atletiky. A proto to byl on, kdo se v raném věku nějakých čtrnácti let ujal trénování svých kamarádů z oddílu. Bravo! (s. 155)
Je to člověk, jenž založil dokonalý portál Škola běhu, jenžto je "útočištěm pro hledající" (s. 154). 
Je to člověk, který neváhá peskovat Dana Orálka:
"Jiří Ransdorf: Obdivuju výkony a nasazení ultraběžce Dana Orálka. Mám ale takový pocit, že by jeho kniha Můj dlouhý běh měla být pro začínající hobíky čtení tak trochu s hvězdičkou - nevhodné pro mládež! Vynikající výkony, ale plné zvracení, křečí a kolapsů. Ty učíš radosti z běhání. Dan jde po výkonech.
Miloš: Tak za tuhle otázku ti 'pěkně děkuju'! Popravdě, tohle jsou věci, které Danovi nepřestanu vyčítat, tím spíš, že si ho spousta ultráků bere za příklad. Já osobně tohle za ultra nepovažuju, spíš odsuzuju. Ultra není jen o překonávání sebe sama, ale i o tom, jak se závodem i se sebou ve všech směrech vyjít. Jaké je to hrdinství skončit na kapačkách jenom proto, že nejsem schopný se naučit za běhu jíst. Ale aby nedošlo k mýlce: Dana mám rád, dokonce si myslím, že by byl úplně v té nejlepší skupině ultraběžců na světě, jen kdyby v začátcích, kdy s ultra začínal, nerezignoval na to, že se mu dělá při pohledu na jídlo blbě. A přitom jde jen o to, vzít si to jídlo včas, nesnažit se doběhnout co nejdál nalačno, a pak se uvidí, však on mi někdo pomůže, když si neumím pomoct sám. Kvůli tomuhle jsem si ani Danovu knížku nekoupil a to zdůrazňuju, že jako člověka ho mám rád i kvůli tomu, jak je skromný a chová se k ostatním. Ale možná jsem divnej já a všichni, cosi berou preventivně prášky proti bolesti, jsou normální. Přesti si ale nepřestanu myslet, že v běhu jde o lepší zdraví a nikoli 'o zdraví!'" (s. 172)
Ty hrozny jsou ale děsně kyselý, co Miloši? (Vidíš, Dane, kdyby ses býval byl zeptal Miloše, hned bys věděl, co a jak, ale ty né, ty né... bohajeho)
"Jiří Ransdorf: V jednom běžeckém časopise se o tobě psalo jako o 'tátovi hobíků'. Co by 'táta' poradil mladým k běhání dlouhých vzdáleností?
Miloš: Kdysi mi řekl jeden přední český ultramaratonec ve chvíli, kdy jsem se rozhodl stát se 'tátou' hobíků: 'Myslíš, že to, co děláš, nějak pomůže ultra?' Tehdy jsem jen pokrčil rameny, protože jsem věděl, že mu nemá cenu nic vysvětlovat, stejně by nepochopil. Čas mu dal pádnou odpověď, v té době tu bylo maximálně  40 až 50 ultraběžců, holky bys spočítal na prstech jedné ruky! Myslím si, že to, že lidi směřují k ultra, je zákonitý vývoj i v tom, že je to táhne z měst do přírody. Pravda, uvítal bych, kdyby ten nástup u jednotlivců byl pomalejší, kdyby si dali víc času na to, než pořádně vyspějí jako běžci, aby se kromě kvantity zvedla i kvalita, ale to bych chtěl asi moc. Řekl bych však, že to je spíš 'dětská' nemoc běhu, a že pomalu a jistě, tím, jak začnou běhat mladší a mladší bude možné zapracovat na kvalitě..." (s 172)

Tak jo. Ne, Miloši, nejsi guru, ani táta, ani polobůh. Jsi podprůměrný blogger, který vystihl správný okamžik a výborně zapracoval na svém PR. To jsi podle mě.
A přitom je to škoda, materiál by tu dozajista byl a nebylo by ho málo. Jen by to chtělo schopného ghostwritera a Milošovu ochotu mluvit třeba o tom, jaké to je, když jste osobák na maraton zaběhli hned při prvním pokusu, jaké to je, když se vám poslední dvě dekády zrovna nedaří, jaké to je smířit se s tím, že stárnete a že ty výkony jsou, pochopitelně, čím dál horší. Jaké to je, být mediální hvězda, jak těžké to musí být, když se s vámi neustále všichni měří... Když vás propírají, když se vám pošklebují, jaké to je, když vás milují i nenávidí. Miloš mohl motivovat a předávat. Místo toho máme, co máme. Tak třeba někdy příště. 

A prozatím? Promiň, Kiliane, že jsem na tebe byla tak zlá, piš!

středa 16. srpna 2017

Všemi dary obdarovaná

Ne, nebudu znovu psát o Careyho kouzelné zombie dystopii, ale na nějaké knížky (jak už jinak?) samozřejmě taky dojde.
Tentokrát to bude o Běžíškovi, který chodí v srpnu.
Minulý týden totiž postupně přišlo:

Recenzní výtisk - 1 ks

Velice, velice zajímavý testovací pár bot - 1 ks
S nimiž je to zatím láska na první obutí.

A pak malá krabička.
Tak trochu jsem ji čekala.
A stejně...
...stejně jsem byla dojatá jak stará bába poté, co se ve třem tisícím osmistém padesátém šestém díle její oblíbené telenovely pravnoučata původních ústředních hrdinů konečně setkala a vzala.
Bylo v ní totiž tohle:
(A ne, moje děti mi nikdo poštou neposlal.)
No jo, vidíte dobře.
Po závodu jsem totiž psala organizátorům děkovný e-mail o tom, jak to všechno bylo nádherný, jak krásný den v horách nám nachystali, a jak se mi to navzdory všem protivenstvím a DNF líbilo. Jako doušku jsem ze srandy připojila do PS lehký stesk nad tím, že jediný, co mě mrzí, je to, že nemám tu nádhernou medaili, kvůli který mě děti nepřestávají otravovat ("A jak to, že nemáš medaili, mami? Jak to, že jsi nevyhrála? To ses málo snažila?!").
Tak už ji mám.
Někdo si dal tu práci, že ji zabalil, odnesl na poštu a poslal.
A já ji beru jako závazek, že se tam vrátím a skutečně si ji zasloužím.

Taky jsem objevila úžasnou libanonskou kapelu, o kterou se musím podělit:

#-3 (43)
Chaim Potok4
SLIB
Tohle je obrovské překvapení. Podle všeho jsem jedna z mála, kdo o Chaimu Potokovi ještě donedávna ani neslyšela, natož abych od něj něco četla a musím rovnou přiznat, že je to veliká škoda (moje). Při svém posledním knihovním relapsu jsem kromě M. Fabera ukořistila i Potokův Slib. Měla jsem zafixováno, že jsem na něj četla nedávno na iLiteratuře recenzi, a tak mě dost překvapilo, když jsem zjistila, že kniha vyšla už před patnácti lety. Až doma jsem přišla na to, že je to volně navazující druhý díl, nicméně ono "volně" je zde natolik namístě, že není třeba se obávat, že by čtenář byl vržen do rozbouřený vod přetrženého děje. Vůbec ne. (Navíc jsem teď ke svému překvapení přišla na to, že Potok na iLit. vůbec zrecenzovaný není, spooky!).
Slib je neuvěřitelná kniha o neuvěřitelném, možná už neexistujícím, možná stále kdesi za hranicí a zároveň v samotném nitru společnosti existujícím, světě. Rovnou říkám, že o světě chasidských expatů nevím vůbec nic, snad i proto nebo možná právě proto byl pro mě Potok takový čtenářský zážitek. Nevzpomínám si totiž, kdy jsem naposledy četla knihu, která by mě dokázala vtáhnout snad ani ne od první strany ale od první věty. A přitom se nejedná o žádné drama nebo thriller. Autorův styl je natolik podmanivý, že jsem Slib v podstatě nedokázala odložit a pár hodin tak prožila v poválečném New Yorku mezi chasidskými židy, prostředí a postavy mě natolik fascinovali, že do reality jsem se vracela jen velmi nerada a přišla si ní v zásadě jak na návštěvě. 
Slib je kniha o střetu starého s novým, o otázce postavení náboženství ve století vědy, o přehodnocování a o tom, že se i samotná židovská komunita těžko vyrovnávala s přílivem přeživších koncentrační tábory. Toliko na vyšší, obecnější úrovni. Na té osobní, je to niterný příběh o lásce, přátelství, obětech, nenávisti, bolesti a smíření. Je to příběh o emocích, které jsou pro nás v dnešní, často nejen navenek, vyprázdněné době až neuvěřitelné, o jejich síle a vlivu na psychiku. 
Postavy jsou bez výjimky půvabné a krásné, jsou to živí lidé z masa a kostí a i ti, kdo jednají na první pohled nelítostně, mají ke svým činům jasně definované, pochopitelné motivy, navíc to vůbec neznamená, že jsou to zlí lidé. 
A ten jazyk. Ach, ten jazyk!

#-4 (44)
Stephen Chbosky
THE PERKS OF BEING A WALLFLOWER
Už při čtení jsem si říkala, že tahle knížka, to nebude při hodnocení oříšek, to bude ořech. Para ořech. 
Ona je totiž stejnou měrou dobrá jako slabá. Proč? Protože na jednu stranu to máme velice čtivý text, který nás svou formou (román v dopisech adresovaný neznámé osobě) i stylem (krátké věty), nutí neustále pokračovat (tak už jen jeden dopis a jdu spát/pracovat/dělat_to_co_dělat_musím), na druhou se tu vrší závažná témata způsobem, jenž ve čtenáři nevyhnutelně vzbudí pocit, že je tam autor naházel vidlemi, nebo si napsal seznam "všeho zlého" a postupně ho odškrtával. A právě to nakonec knize podtrhává nohy. 
Chbosky nacpal do svého románu snad všechny tíživé situace, které mohou v lidském životě nastat a aby toho nebylo málo, nechává jej vyprávět ústy 15letého, psychicky narušeného hrdiny, který nejspíš trpí nějakou formou PAS, možná i PTSD, což ovšem, ke škodě knihy, nikde nezazní. 
Dál už budu konkrétnější, takže bacha, přijdou *SPOILERY*, kdo knihu nečetl a číst chce, dál nečte, protože riskuje, že mu vykecám pointu, a pak na mě bude naštvaný (což je, jak známo, blbý pro karmu, Ježíška i Aštara Šerana). 
Na dvou stech stránkách stránkách se tu stihne semlít sexuální zneužívání, nepřiznaná homosexualita, přiznaná homosexualita, tragické úmrtí v rodině, znásilnění, agresivita, sex mladistvých, narušené rodinné vztahy, sebevražda, šikana, potrat, násilí na ženách, násilí na dětech, zneužívání drog a alkoholu mladistvými, a pak i takové ty normální věci jako osamocení, odcizení, nejistota, prázdnota, nepochopení, nesaturované základní emoční a fyzické potřeby etc. Přijde vám ten výčet brutální? On taky je. Navíc volba postavy, osoby, která vše pouze sleduje, umožňuje autorovi témata jen nadhazovat, ale vůbec nijak se jimi dál nezabývá. Což ale znamená, že vlastně vyznívají do ztracena. V plejádě tragédií pak pointa úplně zapadá, protože je z ní, no, jen další, jen tak mimochodem, konstatovaná tragédie. 
Pak je tu propastný rozdíl mezi tím, jak mluví a uvažuje ústřední hrdina, který vám nejspíš mnohdy připomene trochu ukecanějšího Rainmana a jak se vyjadřují a chovají jeho o tři roky starší přátelé. On má uvažování a vyjadřování desetiletého děcka (byť s libidem toho patnáctiletého), oni působí, jako kdyby se chystali odevzdávat diplomku na filosofii. 
Schizofrenní postoj ke knize mi zůstává, líbila se mi a nelíbila, těšila jsem se, až se k ní zase dostanu a nespokojeně jsem mlaskala při každém dalším klišé, v něž se ona těžká témata nevyhnutelně měnila. Možná jsem na to už moc stará, před patnácti, dvaceti lety by mě The Perks určitě naprosto dostaly, teď už ale ne. Takhle mi nezbývá, než hodnocení zprůměrovat. Přes to přese všechno je to zajímavá kniha, které mimo jiné ukazuje, jak moc a kam jsme se za těch téměř třicet let posunuli - dneska si patnáctiletý kluk na lavičce ve školním areálu asi jen tak nezapálí. Aspoň v Americe ne. 

sobota 5. srpna 2017

Švadlenka Madlenka aneb nebojte se píchnout (a taky nějaký ty knížky)

Prožívám silnou pozávodní kocovinu. Opravdu silnou. Po každým velkým závodě, na který jsem se dlouho chystala, o kterém jsem dlouho snila, převracela ho v hlavě, představovala si ho celý hodiny a hodiny během tréninku (a upřímně - i mimo něj, ano, běžci jsou paka a Oldové a na běhání myslíme často. Hodně často), se nevyhnutelně dostaví prázdno. A otázka: a co teď? Co dál? Kam teď? Zatím to bylo jednoduchý - kam dál? No ke stovce. Do hor. Do vysokých hor. Na Grossglockner. Kam jinam? Jenže co teď? Co dál? Kam teď?
Jsou to tři týdny a mně se o těch horách pořád ještě zdá. A nejsou to vůbec ošklivý sny. Vůbec. Všechny pocity spojený s tím dnem v horách jsou úžasný a všechno zlý je zapomenutý a já si jen říkám, proč jsem trochu nepřidala? Proč jsem to nezkusila urvat? Proč...? (No, prostě proto, dělala jsem, co jsem v danou chvíli mohla a uměla, už jen to, že jsem zvládla z kopce podél lan běžet a ne jen jít je v mým běžeckým CV ku*va skok vzhůru (ta hvězdička je pro tebe, MM :-).)
Před třemi dny zveřejnil na svým blogu zážitky a video Pavel, se kterým jsme běželi B7. Snad se nebude zlobit, když sem to jeho nádherný video především z první části trati dám:
Připadám si jak po dechberoucím one night standu, kdy víte, že toho druhýho už nikdy neuvidíte a ani to nečekáte a stejně na to nedokážete přestat myslet (ne že bych s tím měla nějaký velký zkušenosti, ale tak hodně čtu, no...).
Ale nenadělám nic, čas letí jako splašený, čekají mě další bitvy, do nichž je třeba se vyzbrojit a vyjet se standartou a bradou vysoko zdviženou. Snad vám o nich budu moct brzy napsat víc.

Závod mi kromě spoustu zážitků a zkušeností pomohl prolomit jedno zásadní tabu: na výstroj a výzbroj se nesahá, neb co nezvládli borci v daných sportovních firmách udělat dokonale, to já bych mohla leda dokurvit. Jenže pak Honza píše o tom, jak si přešívá batoh a kluci v hospodě dávají k dobru celou řadu historek, kterak si na horolezení ušili snad všechno spodním prádlem počínaje a mačkami konče, a já tváří v tvář faktu, že budu bojovat o limit, a když půjde všechno ideálně, strávím v horách cca 28 hodin, ustupuji ze svého přesvědčení a začínám řešit, JAK proboha sbalím všechno, co bych mohla potřebovat? Anebo spíš DO ČEHO?
Po jedné z hospod zakupuji přes ebay extrémně výhodně starší 20litrový model od Salomonu, kterýžto měl Veverka Pražský ve stravovacím zařízení s sebou a já si ho tím pádem mohla vyzkoušet. Tam se jevil jako boží. Když přijde, je boží do chvíle, než s ním vyběhnu. Zděšeně zjišťuju, že i pro jedince s mojí ne dvakrát subtilní konstitucí je moc velký. I když všechno utáhnu na doraz, pořád mi hopsá na zádech, nepříjemně se mi zařezává do krku, prostě na výlet super, na třicetihodinový boj o život už méně.
Ale protože jsem geneticky spřízněný s lakomou Barkou, odmítám investovat do čehokoliv jinýho a rozhodnu se jít do rizika jako Nohavica v Milionáři. Má teorie pracuje s přesvědčením, že téměř prázdný batoh sedí na zádech podstatně hůř než batoh nacpaný. Naštěstí se ukáže, že tahle hypotéza byla správná a jakmile je sklenice (či v tomto případě batožina) zpola plná, sedí podstatně lépe. Při neplánovaný celodenní túře s dětma na Weissee mám dostatečný prostor si to ozkoušet v praxi.
Další potíží u batůžku jsou láhve. Neumím pít z camelbaku. Na tom se nic nezměnilo. Furt zoufale saju jako vzteklý novorozenec dožadující se mlíka a ono prd. Takže základním požadavkem na batoh byly kapsy na láhve dosažitelný z venku. Což sice jsou, ale to byste ho nesměli mít utažený na maximum... atd. Prostě ač hypermobilní, nedosáhnu na ně. A co s tím? Inu, když se v rodině rozdávaly talenty, trocha toho šicího od mé sestry odpadla, a když jde do tuhýho, jsem schopná si jehlou i nevypíchnout oko.
Padly na to elasťáky na podoma z lidlu, trocha barevný nitě, jedna výprava o nervy ("Nesahej na to! Polož to! Co to děláš? Ne-sa-hej na to! Co to děláš?!?...") s holčičkama do Stoklasy a o zábavu na cestu jsem měla postaráno:
Kdesi na rakouské dálnici
Z horní strany elasťáků, tam kde je guma, jsem vystřihla obdélníky a ušila z nich ponožky odpovídající velikosti půllitrových softflasků. Přidala jsem gumičku a ten plastový hajzlík, jehož název jsem už zase stihla zapomenout, a pak jsem to celý přišila na batoh. Překvapivě to drží a ještě větším překvapením je, že to a) funguje b) se z toho dá pít, aniž byste tu flašku museli vyndávat, což je tím pádem ještě lepší, než můj velmur a to už je co říct.
A tady jsou v akci. 

Závěr?
Nebojte se do toho píchnout. Já už si plánuju, jak by se mi šiklo batůžek přepažit a udělat si dvě 10litrový komůrky, abych nemusela vždycky, když něco chci, vyhrabat celý batoh (protože je to v souladu s Murphyho zákony vždycky na samým dně).

V mezidobí samozřejmě kromě spousty piv padly i nějaký ty knihy, tak jen pár, ať vás (opět) nezahltím.

#0 (40)
Michel Faber
FAHRENHEITOVA DVOJČATA
Michel Faber, v Holandsku narozený britský spisovatel, vešel do širšího povědomí českého čtenářstva svým historickým opusem Kvítek karmínový a bílý z viktoriánské Anglie, kterému navíc pomohlo promo v podobě předního českého překladatele, kterému trvala práce tak dlouho, že mu vydavatel hrozil odebráním rukopisu. Inu, překladatel nelenil, a protože mu na tomto díle natolik záleželo, práva na vydání českého překladu odkoupil. Tolik praví legenda. 
Kniha je to údajně velmi dobrá, já se k ní z nějakého vnitřního odporu, kterýžto mám tendence k téměř jakékoliv v dané době extrémně populární a zmedializované knize a priori cítit, nedostala. A pak jsem si při svém knihovním relapsu, odnesla domů Fabery hned dva, aniž bych tušila, jaký zajíc se v pytli nachází. A jelikož se o zajících ví, že mají sklony k rychlému množení, nikoho nepřekvapí, že se posléze ukázalo, že to není co kniha, to jeden příběh, ale že jsou to hned dvě sbírky povídek. 
A protože mám šťastnou ruku, sáhla jsem nejprve po té, která vyšla jako druhá a... A... Ano, pane Fabere, ano. Kdo umí, umí. 
Nutno zároveň říct, že tyhle povídky nejsou pro každého a finské podivno se tváří v tvář podivnu Michela Fabera může jít stydět do kouta. Všechna jeho vyprávění jsou do jisté míry znepokojivá a vzbuzují ve čtenáři celou škálu, obvykle ne zrovna příjemných pocitů. Autor dokazuje, že zvládá pracovat s takřka jakoukoliv kulisou - ať už místní, či dobovou a svá na výsost originální vyprávění bez začátků a konců zalidňuje tak rozmanitými charaktery, že by každý vydal na samostatný román. 
A je jedno, jestli zrovna vykresluje tíživou dystopii, sociální drama bývalé feťačky snažící se znovu sblížit s malým synem, partnerské vztahy - ty rodící se, fungující, zanikající nebo už dávno zaniklé nebo vztahy sourozenecké.
Suma sumárum se jedná o výborně přeložený výjimečný povídkový soubor pro každého, kdo se vyprávěním nechá rád vyvést z rovnováhy.

#-1 (41)
Michel Faber
NĚKDY PROSTĚ PRŠÍ
Koukám, že už jsem zase v mínusu... No, co nadělám.

I druhý, chronologicky první, povídkový soubor M. Fabera stojí rozhodně za přečtení. Po přečtení Fahrenheitových dvojčat jsem věděla, že Někdy prostě prší nebude krokem vedle. Autor se ve své tvorbě pohybuje na rozdíl od mnohých jiných směrem vzhůru a lituji jen toho, že jsem knihy nečetla tak, jak vznikly. V "Někdy..." se totiž teprve objevují náznaky toho, co mě ve "dvojčatech" naprosto uchvátilo - úsporně vykreslené emoce, mohutný tematický rozsah od enviromentální témat přes sociální kritiku, rodinné vztahy až po téma emigrace a úchvatná práce s jazykem. Povídky na malém prostoru opět dokáží ve čtenáři vyvolat celou škálu emocí, tíseň z očekávaného, neklid z nevyhnutelného, naději z možného. Pokud potřebujete, aby bylo řečeno A, B i C, aby měl příběh úvod - zápletku - rozuzlení a závěr, budete nevyhnutelně zklamáni. Faberovy povídky nejsou jako maso+příloha+obloha, jsou spíš jako položka na degustačním menu - rozhodně se nepřecpete, ale ono mísení chutí, ono testování palety, vás sice nezasytí, ale rozhodně vás může uspokojit výrazně více, než kačena se šesti (byť na ní také není nutně něco špatného). Navíc překladatelsko-redaktorské duo Janiš+Podaný se jako jako vždy starají o nejvyšší kvalitativní standard a i díky nim se kniha čte lehce a plynule. (Jen jedna hnidopišská poznámka - i ve "dvojčatech" se objevoval slovo miasma, kteréžto jsem neznala a musela se tudíž poradit se slovníkem cizích slov. A ten můj tvrdí, že toto slovo označuje nepříjemný pocit, nákazu či znečištění - a v obou sbírkách se objevuje spíše ve významu "směsi", tak nevím, zda je chyba na přijímači či na vysílači...)


#-2 (42)
Cheryl Strayed
WILD
Komu vadí, když jsem na knížky ošklivá, přestane číst.
Komu se Wild líbilo, přestane číst (nechci se hádat, na to je moc vedro).

Tahle kniha mě dlouhou dobu stejnou měrou odpuzovala jako přitahovala, a když jsem potřebovala novou knihu do čtečky, abych si ukrátila čas při uspávání harpyjí, byla volba nakonec jasná. Vždycky mám totiž rozečtenou minimálně jednu e-knihu a tu si šetřím skutečně jen na chvíle, kdy potřebuju číst potmě. Takže jsem se Cheryl strávila nakonec poměrně dost času. A celou tu dobu jsem se nedokázala rozhodnout, jestli mi přijde drsná a skvělá nebo debilní a sobecká. Nakonec musím říct, že jsem se nevyhnutelně přiklonila k druhé variantě. Ono totiž postavit si pseudoliterární kariéru na tom, že se veřejně přiznáte k tomu, že jste sebestředná, omezená, labilní a bezohledná slepice se sklony k závislosti, to může fakt jenom blbá blondýna (nic proti blondýnkám).
Wild má být kniha o mladé ženě, která se vyrovnává s traumaty (jež si většinou způsobila sama) tím, že projde část Pacific Crest Trail.
Cheryl se usilovně pokouší z knihy vyjít jako upřímná drsňačka (a mně je fakt fuk, kolikrát a jestli si na trailu klikala myšku...), ale pokud si někdo na podobnou cestu není schopný ani pořádně sbalit nebo se naučit používat kompas (!), nemá tam co dělat - představuje totiž riziko nejen pro sebe, ale i pro případné osoby podílející se na záchranné akci. Jenže to by drahoušek Cheryl nesměla být takový stupidní sobeček, aby si tohle dokázala uvědomit.
Co jinýho taky je, když o*uká všechno, co se hýbe, přestože má milujícího, chápající a podporujícího manžela? To je ale děvče charakter - co se třeba rozejít, než se nechám zbouchnout od feťáka? A kolik z nás ztratilo (nečekaně) rodiče a muselo se s tou situací nějak smířit a jít dál? Řešením asi nebude začít si píchat heroin, že jo - maminka totiž Cheryl sice vychovala tak, že by nikdy u nikoho cizího nevyryla nic do nábytku, ale že by ji naučila, že zahánět smutek buchnou není zrovna top nápad, na to už asi nedošlo...
Autorka se navíc považuje a krásku (ne, fakt nevypadá jako Reese Whiterspoon z přebalu), o čemž ji bez ustání ujišťují všichni, koho na své cestě potká. Kromě toho jsou z ní všichni úplně auf, protože, ó můj ty Tondo kolenatej, ona jde SAMA! Opakuje se to v knize tolikrát, že už jsem na božskou podstatu Cheryl měla dost velkou alergii. Protože - a co jako? Tak jde sama, no. Osobně spíš obdivuju všechny, kdo tohle dají s někým, aniž by se vzájemně nepozabíjeli - to musí být panečku ponorky... Kromě toho při každý příležitosti stezku opouští, nechává se hostit od cizích lidí, vozit autem a ulehčuje a zkracuje si to, jak jen může. Ve snaze se změnit a přestat chrápat s každým se téměř v samém závěru trailu zase vyspí s naprosto cizím chlapem, aby dospěla k závěru že: je v pohodě být tím, kým jsme!
Kniha navíc není ani tak o cestě jako takové nebo o tom, jaké to je, podniknout takhle dlouhý trek, je to spíš o tom, kterak autorka zvorala všechno, na co sáhla (ať už dřív nebo i během cesty samotný) a o jejím dost chudičkým vnitřním životě, kde se střídají akorát vzpomínky na rodinu, vzpomínky na chlapy, který vojela, vzpomínky na herák, myšlenky na chlapy, který by vojela a tak pořád dokola. Jo a taky přesvědčení, že je velká spisovatelka. Není.
Knížka není vyloženě špatná. Jsou to prostě zápisky bývalý trosky, která už nevěděla, co by a místo, aby si to dál proháněla žílou, se začala prohánět po lesích. Tak jako jo, no. Bestseller hodný zfilmování? Tak to fakt ne.