neděle 14. srpna 2016

Nejdelších 400 minut v životě

 aneb Co se do oficiálních reportáží nepíše.

Věrní čtenáři si možná vzpomenou na náš parádní jarní výsadek do Blavy, kde jsme s kamarádkou Ritou skvěle zapařily, já o poznání hůř odběhla pár kilometrů na charitativním běhu a něco málo o tom sepsala, to aby mi to tu nezarostlo mechem.
Slečnu z Red Bullu mrzela má kritická slova (a to jsem byla ještě hodná), nicméně i přesto nade mnou nezlomila hůl, je to zjevně povaha optimistická, a když jsem jí napsala, že spíš než běhání po silnici kolem Bratislavy by se mi líbila ta jejich šílenost v létě, nadšeně odepsala, že jasně, že mě připíše na seznam a uvidíme se v srpnu v Harrachově.
O čem, že je řeč?
Ále... jestli Bezva Běh nečtete a neklikli jste na odkaz v prvním řádku, pak jen stručně na vysvětlenou: V roce 2011 vyrazil bývalý německý sprinter na dovču. Během ní ho (to se tak lidem přeci stává, že jo) napadlo, že by mohl s manželkou zkusit vyběhnout K120. Jestli to jako jde. Zjistili, že jde. Že je to drsný, ale není to nemožný. A tak vznikla idea Red Bull 400 - Nejtěžších 400 metrů ve vašem životě.
Svého času jsem byla opravdu nadšeným fanouškem skoků na lyžích (a ano, přiznávám bez mučení, i Svena Hannawalda) a představa, že si vyběhnu K120 v místě, kam jsme jezdívali s gymplem během každoročního lyžařského výcviku z Rokytnice nad Jizerou, kde měl náš vzdělávací ústav chatu, na nejmučivější a nejdelších výlety na běžkách mého života a jednou jsme tam na lety jeli i s taťkou, a já si to dám odspodu nahoru, byla prostě boží.
Ve své naivitě (doma tomu říkají blbost) jsem se ovšem domnívala, že se vydrápeme na buben a tím to hasne. Povzbuzená diplomem z LDT Hryzely července l.p. 1991, kdy jsem v oddílovém běhu do vrchu porazila úplně všechny včetně kluků, jsem si dost věřila. Čtyři sta metrů, co to je, no bóže, tak je to prudký... Chachá! Je to prudší než Hahnenkamm a kdo měl možnost stanout na jeho vrcholu, ví, že to už je kurva krpál.
Nevadí. Maminka se uvolila hlídat harpyje, a tak můžeme v sobotu ráno vyrazit směr Harrachov. Mám plnou hubu namachrovaných keců (to ten diplom), když však dojedeme na místo, kde je bahna po kotníky, humor mě rychle přejde. Mé jediné slušné sandále k sukni jsou jak po procházce kravínem, kalhoty mám od bahna do půli lýtek, než dojdeme k dlouhatánský frontě čekajících na výdej startovních balíčků.
Hodina první
Zařadím se na konec. T. brblá, boty má jako prase, lidí je hodně, už předem ho to nebaví. Na jeho naléhání lovím telefon na slečnu z Red Bullu. Ta mi slíbí, že mi všechno přijde říct. Stoupáme si bokem a vyhlížíme ji. "Jak vypadá?" "Malá. Hubená. Dlouhý vlasy. Hezká. Strašně mladá." Lovím z hlavy atributy z jara. To, že měla dlouhý černý elasťáky a muselo jí být hrozný vedro, to nám v identifikaci o čtvrt roku později moc nepomůže. Víc si nevybavím. Nicméně když ji vidím, poznám ji (ona mě ne ;-)), dostávám balíček, oba fasujeme pásky na ruky a dozvídáme se, že kvůli předchozím třem propršeným dnům, jsou zrušený kvalifikace, běží se jen jednou a všichni hezky až na vrcholek. 
Když mi včera večer T. se škodolibým úšklebkem hodným Cheshire Cat sdělil, že se ale běží až nahoru, proto jsou tam ty prkna, nechtělo se mi tomu věřit. Veřejně se to nepřiznává snadno, ale můj muž měl pravdu. Jdeme s T. hledat šatnu, abych se teda převlíkla. Vyvracím si hlavu pod leteckým můstkem, je brutální. K120 vedle něj, na který se běží, ale není žádná modrá pro nazdárky. Dělá se mi lehce nevolno a na tváři se mi usazuje křečovitý úsměv.
až tam nahoru za druhý oblouk
Šatny jsou ve stanu pro běžce. Ten je od zbytku bahnitý plochy (ach, to retro! Okamžitě si mi vybavuje bahnitý Rock For People 2005, náš první společný fesťák) oddělený kovovými ploty, za něž mohou jen účastníci a gorily poctivě kontrolují zápěstí všech, kdo prochází. 
Trochu mě zarazí, že v dámský je za pultem kluk. Přitrouble se ptám, kde se můžu převlíct, nervózně ukazuje do kouta, směju se, že to má i s produkcí a zocelená brdskými pozávodními skotskými střiky v koedukovaných sprchách se převleču na lavičce. Od té chvíle jsme s klukem velký kámoši. 
Procházíme kolem a sledujeme osazenstvo. Jsme snad jediní nepotetovaní a piercingu prostí, kteří v životě nebyli na žádným kruháči a nemají to ani v plánu. Obzvlášť nás baví jeden týpek bez vlasů a hromadou tetování, který se děsně akčně rozcvičuje. Sledujeme ho s obrovským zaujetím. Cirkus Red Bull.

Hodina druhá
Start měl být v jedenáct. První rozběh se začíná houfovat až před půl dvanáctou a teprve v 11:47 startují.
Nestartuje se pistolí a nakonec ani pípáním, které avizoval organizátor na brífinku, ale odpočítává to moderátor. Ten se celý den snaží bavit přítomné, zkraje mu to jde víc, s postupem času už míň a já jsem po dnešku obohacena novým (naprosto příšerný) výrazem "dej mi pět". Ať zhynou doslovné překlady!
Kluky na prvních sto metrech provází řízná rocková muzika. Zasteskne se mi po fesťácích, pivu a leháru.
Záhy se dozvídáme, že nejdřív poběží všechny mužský rozběhy včetně těch, co se přihlásili až ve druhý vlně. Začínám remcat.
Hodina třetí
Snažím se povzbudit apatického T. Jdeme se podívat, co je k jídlu, výběr mezi těstovinami a čímsi teplým sladkým jej neuspokojí, a tak mu aspoň kupuju pivo. Je o poznání veselejší, já počítám, kdy vyběhneme a představuju si, jak to podmáčený, rozhamtaný bahno bude vypadat, a začínám upadat do chmury já.  
Pěkně nudný cirkus. Stojíme u zábradlí, fandíme, když kluci vybíhají. Dává se do mě zima. Když se dozvím, že po posledním klučičím rozběhu bude ještě 20 minut pauza, jdu se nasraně najíst. No tak se přinejhorším pobliju, no. 

Hodina čtvrtá
Sedím v rigolu. Cením zuby jak naštvanej roztvajler a remcám. T. se na oplátku začíná výborně bavit. Slovo, které ho po včerejší akci bude prý pěkně dlouho štvát, je "borec". U mě to budou jeho neustále opakový větičky: "Pěknej vopruz, co?" "Tak sis vyzkoušela, jaký to čekání na závodech je, co?" "Pěkněj vopruz, co?" Slibuju, že se v článku krutě pomstím.


Hodina pátá
Konečně jdeme na start. Komentátor v horní části můstku nás označí za "buchty". Kdo je u něj buchta? Má rozladěnost vrcholí. Jsem unavená, chce se mi spát, chci jet domů, nechci nikam běžet a už vůbec se nechci nikam drápat. Ale na to je pozdě. Moderátor nás odpočítá a vyrážíme. Všechny, včetně těch, co vypadají, že by prase zabily pěstí a kdyby nechcíplo hned, prostě by mu to humánně zkrátily tím, že by si na něj sedly, mě předbíhají. No tak to zase prr, já mám diplom!
Buben se záhy zvedá, já se chytám prsty, ale jde to blbě. Všude je bahno a velký štěrkový šutry. Ty se sunou i od bot holek nade mnou. No to je ale kokotina. Kam jsem to zas vlezla. Tam honem nahoru,ať můžeme jet domů. 
Záhy mě začínají pálit plíce a bolet nohy. No to je ale... diplom... nahoru... cože... eee... mozek přepíná na režim spánku a veškerou energii soustředí na přežití. Sunu se vzhůru. Trubka v půlce bubnu, teprve v půlce? Klouže jak svině, úplně stejně jako všem, co jsem sledovala celý ty předchozí hodiny. Drápu se dál, předlejzám holky. Ty se kolem mě začínají narovnávat. Optimisticky to zkusím. Zatmí se mi před očima a zase padnu na všechny čtyři. Někdo mi strčí foťák před obličej. Budu mít super fotku, kde mi z pusy teče mega slina. Jsem prostě Miss Universe. Málem to napálím do oblouku, který najednou vyrostl před mnou. Rovinka. Dala by se běžet. To byste ale nesměli bejt na pokraji fyzickýho kolapsu. Jak z komparzu Noci živých mrtvých se potácím k první dřevěný rampě. Visím na zábradlí se stejnou grácií jako pražští bezdomovci po požití litru metanolu a sunu se vzhůru. Bolí to jako prase. Navzdory dobré radě, kterou mi udělil kluk dole, se dívám nahoru. Blinknu si do pusy. 
Krok za krokem se sunu nahoru. V jedný části je zábradlí vyrvaný, trčí do prostoru, koukají z něj hřebíky. Lidi podél můstku povzbuzují. Nemůžu. Nechci. Zastavuju se. Lehce nakouknu, jestli nemám nikoho za zády. Nemám. Ruce na kolena, dejchám, někdo na mě řve, makej makej, to dáš. Nebo to bylo na někoho jinýho? To je fuk. Jdu. Nějak se tam dostat musím. Zábradlí ovšem kousek před druhou rampou a finišem končí. Zrada jako prase. I ty, Brute?

Konečně druhá rampa, ze zbytků sil děkuju fanouškům, to vyzývá dvě holčiny k naprosto frenetickýmu jekotu, který mě na vrcholek prkna vyloženě vyžene; jsou boží! Žlutá žíněnka, na kterou jsem nechtěla jako všichni padnout. Kácím se, ani si před sebe nedám ruce. Zabahněný, od ostatních oslintaný povrch mě měkce udeří do obličeje. Sípu.
Zanechávám za sebou vlastní trošku tekuté DNA a plazím se pryč, za mnou jsou další holky, co to místo budou potřebovat. Zasekává se mi slina na takovým tom blbým místě na hrudní kosti nad prsama. Nemůžu ji vykašlat. Přemýšlím, jestli to bude lepší, když ji vybliju. Holčinka z Red Bullu dostane strach a starostlivě se mě vyptává, jestli jsem ok a nepotřebuju pomoc. Huhlám, že mi zaskočila slina a na důkaz toho, jak jsem ok, se zvedám a snažím se odejít.
Jenže ok fakt nejsem. Dusím se tou pitomou slinou, nemůžu popadnout dech a tep se ne a ne vrátit do nějakých normálních hodnot. 
Nakonec si klekám ještě o kousek dál do bahna snažím se zbavit tý potvory zašprajclý. Nejde a nejde to. Motám se k lanovce. Jsem úplně jako udušený skokan. Vezu se dolů. 

Nepozorovaně mě zaplavuje vlna endorfinů. Uvědomuju si, že to bylo hustý a že mě to vlastně bavilo a začínám si vyčítat, že jsem nezabrala víc.

Dávám si pivo. Převlíkám se do kalhot, abych schovala zabahněný kolena. Mobilní sprchy? Zapomeňte. Aspoň hadice? Ani prd. Jen kovový koryto u toitoiek.

Cestou domů se stavujeme na boleslavským letišti v MG Restauraci. Je to úžasný místo a jídlo i víno je dokonalý. 

Chtěla jsem být krutá. Chtěla jsem být nelítostná. Chtěla jsem psát o tom, jak strašně mě to čekání iritovalo, jak mě naštvalo rozdělení rozběhů, protože rekordmanka měla rozhodně mnohem horší podmínky, než vítěz. Jak mě vytáčely ty kecy o stejných podmínkách pro všechny. To, jak mi přišly ty čtyři holčičí rozběhy v zásadě tolerovaný mezi těmi mužskými a štafetami. Jak mě štvalo, že to byl v podstatě zabitý den. 

Jenže nakonec, a nepřiznává se mi to lehce, se mi ta hipsterská akce pro potetovaný borce a borky z kruháčů, k níž jsem přistupovala s takovým despektem, líbila. Těch osm a půl minuty, než jsem se vydrápala nahoru, bylo pekelných, ten nával adrenalinu a endorfinů potom, démonickej. 

Být svobodná (a bezdětná) holka a jet tam s partou, dát pár piv, posedět, hecnout se, večer zapařit, bylo by to boží. Takhle jsem si akorát uvědomila, jak moc se těším do Beskyd. 

pondělí 25. července 2016

Hard as a Rock!

Barevný had se dává do pohybu a já s ním. Radek se loučí a mizí kdesi vpředu. Prvních deset kilometrů mělo být lehce do kopce, takový zvlněný terén, nic dramatickýho. Cesta se vine nádherným údolím plným dechberoucích vodopádů, po lávce vedle skály, kde nám trocha vody padá na hlavu, kolem stáda krav, s nimiž si jeden vtipálek dělá selfíčka.
selfie kráva
Nejdřív předbíhám lidi já, pak oni mě. Všichni se usmívají, všichni vypadají, že jsou ve stejným rauši jako já. Přestože to nejde tak, jak bych od podobnýho terénu (šotolinová široká cesta, žádný dramatický kopce) čekala, leje ze mě jako z vola, funím a celkově jsem utahaná. Nechci vidět, jak to celý zvládnu. Ale teď na to nemyslím. Nemyslím totiž naprosto výjimečně vůbec, ale vůbec na nic. Jen si to strašlivě užívám. Je nádherný ráno a já jsem v horách a budu v nich, pokud nedojde na mou noční můru - prošvihnuté cuty -, celý den.

Vzduch je tu průzračný jako voda v řece, která burácí vedle nás, je příjemně chladný a přísahala bych, že tak i chutná. Cílem dne je aplikovat veverkovský přístup z Krkonoš: "tady a teď", a přesto, že to místy šlo z tlustých do tenkých, ani mi to nedalo moc práce. Přichází první kamenné pole. Prohopsávají kolem mě další a další mladý holky (poprvé se mi stalo, že byla má kategorie v ženském poli suverénně nejnabitější), bez hůlek, a jistými kroky mizí v dálce, zatímco já jsem poprvé a rozhodně ne naposled ten den extrémně vděčná, že ty dvě tyčky, ty dvě nožky navíc, mám. Pomalu se sunu v před. Míjí mě štíhlá, vysoká běžkyně se dvěma copy a malou plyšovou ovečkou na batohu. Má nohy až do nebes, stejnou salomoní sukýnku jako Lída a je taky taková šik a tak jí tak budu v duchu pro dnešek říkat. Vzájemně se předcházíme, obě čas od času prostě musíme zastavit a vyfotit si tu nádheru kolem. Třeba hned ten pohled na první ledovcový jezírko, kde na kameni sedí záchranáři a voda je klidná a hladká jako zrcadlo. Veliké hory, jež se tyčí kolem, se v ní odráží a pocit malosti a nekonečnosti ještě sílí.
 Připadám si jako Olaf z Ledového království, když mu Anna udělala nos (1:20 a pár vteřin na to):
To je vám taková krása! A hele, to je ještě krásnější!! To snad ani nemůže být pravda! Je mi fuk, že se plazím šnečím tempem, strašlivě se mi to líbí. Pak přichází první stoupání na první vrchol. Opírám se do hůlek a drápu se serpentýnkama. Nechápu, jak to těch pár lidí může zvládat bez nich (taky to moc nezvládají a já je předcházím). Míjíme se s Lídou, která jí, aby mě pak nahoře zase předešla, chvíli si povídám s nějakým Němcem. Najednou jsme nahoře. A v hloubce pode mnou sedí na břehu tyrkysové přehrady Rudolfshütte. První cut. Panebože. Já to dokázala. Já to stihla, mám dvě a půl hodiny rezervu. Tančím sněhovým polem, srdce se mi třepotá v prsou jako motýl, aby mi záhy spadlo do kalhot (resp. do sukně). Slejzám po kamenech a najednou stojím na kraji nijak nejištěnýho sněhovýho traverzu. Sníh se táhne prudkým svahem nahoru a stejně prudce klesá dolů, hloub a hloub a končí kdesi daleko šutry. Je v něm vyšlapaná mělká cestička na šířku jedný boty. A ty moje na něm sakra kloužou. Hůlky není kam zapíchnout, protože sněhu není dost, aby se zabořily. Kurva. Do hajzlu. Kurva a do hajzlu. Sunu se dopředu. Omlouvám se holčině za mnou, která má na startovním čísle napsané Marta a se kterou potom část trasy poběžím. "I'm so scared, I'm so scared. Oh my fuckin' god, I'm sooooooo scaaaaareeeeed..." Ať žijí posilující mantry! Ale buď jak buď, připosraně přelezu na druhou stranu. Když konečně stojím znovu na kamenech, chce se mi brečet štěstím, že jsem to přežila a z dětí nebudou poloviční sirotci. Jeden pohled zpět mě ujistí, že Martu, která se plazí ještě vyděšeněji a připosraněji, jsem rozhodně nezdržovala. A pak už hopkám (ok, spíš opatrně přeskakuju) přes kameny z kopce a na první cut. V hlavě mi už tři hodiny hraje I follow rivers od Lykke Li... he's the message I am the runner... I follow you, deep sea baby... I... I follow you, dark doom honey... I follow you... A já sleduju vlaječky a značky. Je mi skvěle. Vznáším se. Bavím se. Na občerstvovačku dorážím s dvouhodinovou rezervou na cut.
Vpředu dřepí jedna z bezhůlkových slečen... jak to sakra dělá, že má suchý vlasy?
Mají tu všechno. Na moje blbé výzvy "Let's drink and be merry!", nikdo nereaguje, tak holt piju a jsem šťastná sama. Dávám si vývar, spoustu melounu, pomeranče, dolívají mi vodu, piju colu, ještě nějakou slanou tyčku a adieu prérie, jinak se už nerozhýbám. Hůlky do ruky a vzhůru do kopečka, na kterém jsme se vloni v létě s Madlenkou koulovali. Jeden vykřičník z profilu z krku, dva zbývají. A další nás má čekat právě teď. Napůl sbíhám, napůl scházím úbočí a říkám si, že to musel být kvalitní masakr, když tu v osm startovalo těch dvě stě nebo kolik set lidí na třicet kilometrů a plácám se v duchu po ramenou, že jsem šla radši do prostřední varianty. Jde to krásně a je to zábava, tohle je ten vykřičník? Asi je ze mě už ten horal, když mi to nepřijde hrozný. Chachá! Jak jsi stará, tak jsi blbá. A tady ho máme. Vykřičníka. Padák šutrů dolů, hůlky do jedný ruky, druhou spidermanovsky přicucnout ke skále a lézt. Krok za krokem. Jako v životě. Zpátky cesta nevede. Nezbývá, než pokračovat. No matter what. Jak to tady v tom štrúdlu muselo vypadat? Brr.
Je to náročný, ale překvapivě se nebojím. Normálně mi to totiž výšky nedělají vůbec dobře (= učebnicový eufemismus). Ale to startovní číslo na pupku má asi nějakou zvláštní auru, protože za celou dobu se fakticky hodně bojím jen dvakrát.
Skoro na dně nás míjí první dvojice závodu. Kluci jsou neskutečně čerství, protáhnou se kolem, povzbudí nás (!!), zasmějí se a zmizí. Pfff, jak pára nad hrncem. Podezírám je, že mají pod batohy schovaný křídla. Jinak to přeci není možný.
My přeběhneme po kládě přes rozbouřenou řeku a začíná výstup. V promo videu stojí: "Be prepared for a long and steep climb." Ok, tak jsem na ten dlouhý a prudký výstup připravená. Jukebox v hlavě reaguje po první půl hodině lezení vzhůru a přepíná na Hard as a Rock od AC/DC a to mi pak bude znít v uších další dvě hodiny, než se dostaneme nahoru na druhý vrcholek. Šutry, samý šutry. Vlevo šutry, vpravo šutry, pod nohama šutry. Gigantický šutry. Mrňavý šutry. Šutroland.
Startovní pole se už roztrhalo natolik, že jdu jen sama s Lídou kousek přede mnou. Občas nás dojde Marta. V serpentýnách setřepu bezhůlkářky. Nechápu, znovu a pořád dokola nechápu, jak bez nich tady může někdo lízt. Mezitím nás minul první muž na celý trase. Lehkonohá gazela. Zatleskat, zařvat za ním, jak awesome je a dál pokračovat vzhůru. A zase. Krpál nade mnou, krpál pode mnou a já nemám strach. Jsem prostě hard as a rock. Akorát mám hroznej hlad. Na ten asi šutry moc netrpí. Slibuju si, že se nahoře najím. Předcházím pár lidí. Lída kopne do vrtule a zmizí mi z dohledu. A najednou je to tu. Vrcholek. Špička. A z ní padák dolů a sněhový pole. Na nejvyšším kameni sedí dva záchranáři, kafíčko v termosce, zimní bundy, úsměvy na tvářích. Sedám si na jediný, viklající se šutr, co nebrání uzoučkému průchodu vedle nějakýho kluka a vdechuju dvě přesnídávky z pytlíčků. Fotím Martu, který asi dochází baterka a slibuju jí, že jí fotky pošlu.
Martička a padáček.
Usoudím, že bez ohledu na to, jak dlouho tu budu sedět, se ten padáček pode mnou nenarovná a tak balím saky paky, a jde se na to. Hlavně se hrůzou nepoblít, to by byla ostuda. Bože, teď se ale fakt bojím. Klepou se mi nohy, ale netrvá to dlouho a je tu sníh. Neskutečná prdel, je bohužel moc měkký, než aby se po něm dalo jet, tak bořím obě nohy a odrážím se jako na lyžích. To mám za to, že jsem se letos nedostala v zimě na hory! Boty durch, je to ledový, padá mi to do bot, občas si nehezky brnknu nohama o sebe a odnáším si tak jediný šrám - krvavý kotník. Bolí z toho teda stehna jako prase, ale vúú-húú je to sranda. Slabší je, že vlastně pořád ještě nejsem ani v polovině.
Sníh přechází v alpský louky plný rozbouřených řek, část brodíme, část se dá přeskákat relativně suchou nohou. Jeden přechod je obzvlášť vypečený. Přes lávku se valí prudká voda a padá hned za ní kamsi do údolí. Litevka ve fialovým tričku (bez hůlek!) se ji snaží přejít výš. Marta přede mnou se bojí stoupnout do proudu na těch pár prkýnek, co tvoří mostek, ale blbě se zasekává - jednu nohu na šutru, druhou nataženou na most, ani tam, ani zpátky. Podejdu ji zespodu, chytnu za boky a vysadím nahoru. Prostě maminka. Být tam sama, byla bych úplně stejně vyděšená. Bolí mě nohy, chce se mi spát a kromě porodů jsem si nikdy nepřišla silnější.
Všechno kolem kvete. Neskutečná modrá, žlutá, růžová, mezi šťavnatou zelenou, hučení vodopádů, velikost, malost, nádech výdech. Prázdná hlava. Unavený nohy. Je tohle štěstí?
Rovná cestička se klikatí na úbočí svahu a míří ke vzdálené přehradě. Jsou na ní sem tam rozházené kameny, sem tam je potřeba přebrodit potůček. S Martou a holkou ve fialovým tvoříme silnou, mlčící trojku. Šlo by běžet, ale většinu času jdeme. Nohám se nechce kmitat. Nakonec se dostáváme k přehradě. Běžíme po hrázi a najednou jsou tu zase lidi. Spousta Arabů s tučňáky (aneb také veverkovskými pytli s kukátky). Kde se tu sakra berou?
Probíháme tunelem v hoře a za hrází je druhý cut. Zjišťuju, že mi chcípl telefon. Shit, shitty shitty shit. Stihla jsem napsat T., ať mě čekají cca na čtvrtou. Totiž - trasa podle záznamu z ofico webu neměla být padesát, ale jen pětačtyřicet, což mi v zásadě potvrdili na občerstvovačce, když prohlásili, že do cíle už je to jen patnáct, tak hodina a půl. A navíc z kopce. To by sedělo. Říkám si, že to stihnu, že to napálím, když se do toho obuju, budu tam tak ve čtvrt na pět, to nebude ještě žádný velký průser. Trháme se s holkou ve fialovým Martě, která se z kopce zjevně trochu bojí, přepínám do bartasovskýho módu no tommorow a padám do hlubiny.
Kus se dá krásně běžet, šotolinka, kameny jak na šutru, hopsa hejsa, ať jsme rychle v Kaprunu. Nádherná cestička nad přehradou. A pak Lída! Páni, já ji dotáhla? Přelejzá vodopád. Seru na boty, brodím se do půli lejtek prvním schůdným místem a prchám. Fialka se drží přede mnou. Běží krásně lehce, hezky se na to její cupitání kouká. Pak první lana a stezička pro kozy. Kousek silnice. A znovu. Předbíháme dva kluky, vedle kterých jsem chvilku seděla na druhým vrcholku. Lano. Vodopád. Kovový stupátka zasekaný ve skále kolmo vzhůru skrz tu vodu do tunelu nahoře. Tak to je vostrý! Já si to ani nevyfotím!! Ježiš, kdyby mě tak viděly děti! Máma je jak Indiana Jones! Držím se lan a šlapu k vodopádu. No jo, ale kam si mám jako dát ty hůlky? Si je mám zabodnout do zadku? Hlavně je proboha neztratit, z tý hloubky bych je nevylovila a Honza by mi už nikdy nic nepůjčil! S hůlkama v ruce lezu vzhůru do temnýho ústí tunelu, který zjevně slouží vodohospodářům při údržbě přehrady. Je v něm tma a kosa. Za ním najednou Fialka odpadá. Mizím jí a řítím se z kopce. Další pár, který jde. Proč proboha jdou? Teď se dá konečně běžet!
Pádím z kopce. Velebím svoje masivní stehna, svoji hmotu, jsem jako odbržděná rolba. Jsem v pohybu a nikdo mě nemůže zastavit. Tak hop hop, kde už je ten Kaprun? Další člověk. A další. Míjím je. Jdou, já běžím. Poslední brod. Na druhý straně jen obrovský šutry a nahoře vysoko nad mojí hlavou vlaječka. A tam se mám jako dostat jak? Podotýkám, že mám nulový zkušenosti s horolezením, i žebřík je normálně výzva. Hážu hůlky nad sebe a šplhám za nima.
Les. Kameny. Koryto jak na Šutru, tohle má ale, jak se ukáže, pár kilometrů. Kopírujeme stezkami silnici. A já začínám chytat nerva, že tam budu pozdě. Travnatá cestička, která se vlní jak lochneska na pouti a další, ten den už poslední skalp. Všechno krásný mizí a nastupuje velice intenzivní tíseň, že tam na mě čekají a já jim nemám jak dát vědět, že se blížím, ale nestíhám. Že je to mnohem delší, než jsem čekala. A nebere to konce. Pětačtyřicátý mine a furt jsem kdesi nad Kaprunem. Louky, asfaltka z kopečka, další dva muži na stodeseti, přede mnou dvě holky a já nemůžu. Nemůžu. Nemůžu a nemůžu. Strašně to bolí. Záda, ramena, každý nádech, nohy jak z olova. Vím, že musím běžet. Vím, že prostě musím. Ježiš, Tomáš bude tak strašně naštvanej. Kopu se do zadku a místo, abych přidala, zastavuju úplně. V předklonu visím v hůlkách. Nemůžu ani brečet, jak jsem unavená. Tak. Narovnat a dál. Je to spíš parodie na běh než cokoliv jinýho. Nakonec se dostávám k vodopádům, kde jsme byli vloni s Máďou, ženou nás ještě padákem dolů a pak do kopce. Konečně silnice nad Kaprunem a organizátor. "Je to ještě daleko?" kňučím. "Není! Už jen kilák a půl!" Někdo úpí. Jo aha, to jsem já. Potácím se přes silnici. Předbíhá mě další borec na 110, povzbuzuje mě (!!!) a mizí. Ťapu. Snažím se moc nehekat, abych u zástupů arabský rodin nepodporovala zakořeněnou představu o perverzních Evropankách. Je to nekonečný. To město je tak veliký! Prodírám se davy na chodníku. Přede mnou další grupa z Blizáče, tahle se ale rozestupuju, chlapy tleskají, ženský na mě volají bravo! bravo! Směju se. Potetovaný borec z Balkánu na mě volá něco slovansky, plácá si se mnou. Bože. Tak kdy už?
Už.
Intersport. Náměstíčko. Tom a holky. Zahazuju (opatrně!) hůlky. Beru každou za ruku a míříme k oblouku, k časomíře, k pípnutí. K zastavení. K cíli.
Nad hlavou mi svítí 10:00:47.
A je to. Nemám se kam skácet. Tak akorát poslouchám proud Mášiných výčitek, jak na mě museli dlouho čekat. Snažím se je někam usadit, abych se mohla jít opláchnout. Jsem durch. V údolí je prádelna, mrholí.
Jdu do sprch. Jsou strašně daleko. Bloudím, ale nakonec je najdu. Vyzvedávám si parádní finišerský triko, chilli con carne, alko pivo, nealko pivo, colu. Jedeme domů. Usínám dlouho v noci po pár pivech, tak strašně jsem nechtěla, aby ten úžasný den skončil.
Ráno mi je překvapivě dobře. Bolí mě ruce od hůlek, mezižeberní svaly a trochu nohy.
Velikost toho, co jsem prožila, na mě dopadá plnou vahou.
Nedávno jsem tu tak trochu ze srandy psala, proč vlastně běhám. A proč, že dělám tohle? Protože každý máme cestu sám k sobě vytyčenou jinudy. Ta moje vede skrze hory. Přes kameny, řeky, do mraků a zase zpátky na zem. Protože teprve vyčerpání otevírá nové rezervoáry čerstvé síly. Protože těžko můžete pochybovat sami o sobě, když zvládnete něco takovýho. Protože mně celý ten koktejl emocí, které k tomu patří, strašně chutná a někdo ty zadní pozice zkrátka jistit musí!

(Jestli přemýšlíte o tom, že byste něco podobnýho rádi zkusili, neváhejte a příští rok na Glockner Trail vyrazte. Není to tak daleko a když se nebudete registrovat týden před závodem, není to ani tak drahý. A vždycky si můžete říkat, že když jsem to zvládla já (a po mně i borec s párečky), zvládnete to i vy.)

(Doufám, že Radek hodí do komentáře svůj parádní sumář, který mi poslal :-) Je to frajer, dostal se do cíle o hodinu a půl rychleji než já. Klobouček, pane! Těšilo mě :-)

neděle 24. července 2016

Uvezu to, pane Lorenc? (II.)

Přes léto jsem neměla v plánu žádný závody. Vloni mi teplo na JUTu neudělalo ani trochu dobře, tak proč to drásat, navíc hned první týden v září mám B7, tak se budu pilně připravovat, na dovolený v Rakousku běhat kopce a všechno to pak krásně zúročím. Takový byl plán. A plány jsou, jak známo, od toho, aby se měnily.
Týden před odjezdem do Niedernsillu píšu uprostřed noci při práci R., kolik že si máme připravit za ubytování a haha hihi, jaký budou hosti, jestli tam mají zase arabskou invazi, že bych si pošprechtila. R. na to, že kdepak, teď tu budou jenom skyrunneři. A proč vlastně na GGUT neběžím aspoň třicítku? He? Jak GGUT? Ten byl přece v červnu! Kdepak, teprve bude: 22.-24.7. Tahle na první pohled naprosto nevinná konverzace vedle k broukovi v hlavě, který do rána přerostl i Řehoře Samsu a nezbylo, než ho vyvlíct na světlo boží a něco s ním udělat. 
Probrala jsem to doma, probrala jsem to s HH (uvezu to, pane Lorenc?) a pak se přihlásila. 
Rozhodování zabralo pár hodin, chystání povinný výbavy, z níž jsem doma měla akorát čepici a rukavice a výlet pro zapůjčené hůlky a cenné rady další tři dny a v pátek nezbývalo, než to všechno zabalit (co si mám vzít s sebou? Co si vezmu na sebe? Co když bude pršet? Co když bude vedro? Co když mě sežerou vlci? Žijí tam vůbec vlci? Co když spadnu z nějaký skály? Co když to nebudu schopná dojít? Co jsem to zase udělala??). Jako vždycky jsem doma nechala třetinu věcí, který navzdory heslu našeho spolku „Co nemáš, nepotřebuješ“, potřebuju.
Na horách je jako vždycky krásně. Nejdřív je teda docela hnusně, ale to nevadí, jedeme se koupat do lázeňského Bad Gasteinu, dáváme první turistický okruh, který Máša celý ujde (skoro sedm kilometrů), jedeme lanovkou na Schmittenhöhe, kde nosím Káťu na zádech v nosítku a večer jsem rudá jako inčočúna (a Máďa znovu ujde v kopcích přes pět kilometrů), jedeme do Triassic parku, kde zase nosím spící Káťu na zádech, běhám. Na Nagelköpfel, na protější kopec, poprvé s holema na kopce vedle baráku, brodím se bahnem v lese a bolí mě nohy, jsem unavená a neumím si představit, že za pár dní strávím v kopcích celý den. Po posezení s R. kamarádem Jonasem, který Glockner trail běžel vloni, dostanu opravdu strach. Proti mně totiž sedí potetovaný horal, který mi dramaticky popisuje lezecké pasáže, strašná stoupání a drsná klesání, nohy na maděru a dodává, že nahoře teď napadl metr sněhu a padají kameny. Oči mám navrch hlavy, svaly mi tuhnou v křečovitým úsměvu a T. dostává vztek. Kams to zase vlezla? Proč to děláš? Co si pořád musíš dokazovat?!
Seznamuju se s Radkem Ambrožem, který taky poběží padesátku. Jak už je v rámci běžecký komunity zvykem, je to moc milý seznámení. A pak už je pátek a nezbývá, než dojet do Kaprunu, sehnat waterproof jacket a rukavice (který zůstaly doma) a vyzvednout si číslo. Vlítnu do prvního sportu. V mrňavým, podivně sociálně vyhlížejícím Hervisu obsluhuje zvláštní chlapík, který mi prodá údajně dostatečně waterproof bundu, kterou ale, jak posléze zjistím v autě, nenacpu do batohu, aniž bych nemusela všechno ostatní vyndat. Chce se mi zvracet, protože bunda byla drahá. Jedeme do města, kde je hned proti zázemí třípatrový Intersport a v něm přesně to, co jsem hledala. Bundu od Dynafitu, lehoučkou, třívrstvou, 20 000 vodní sloupec, navíc zlevněnou ze 200 éček na 140 (není nad to být výhodná). Rukavice seženu v lyžařským oddělení. Platím a teď už se mi chce i brečet. Co budu dělat s tou první? Můj muž má na mě sice kvůli celýmu tomuhle podniku vztek, ale i přes to, jak ho štvu, mě má zjevně furt rád, protože dojde tu první vrátit. Uleví se mi, na chvíli se mi uleví hodně, pak si ale vzpomenu na profil, vykřičníky a vstávání za nějakých dvanáct hodin a je mi zase zle. Ve stanu vyskládám povinnou výbavu, vyzvednu číslo a je to.
Večer balím věci, jsem nervózní. Nikam se mi nechce. Co jsem to zase vymňoukla? Nemůžu usnout, když už se mi to konečně povede, dá mi Madla ze spaní dvakrát patama do ledvin. Plazím se na gauč do kuchyně. Ve 3:15 mi zvoní budík. Hrabu se z postele. Ve třičtvrtě jsem podle domluvy před barákem. R. je tak zlatá, že nás veze do Kaprunu na autobus, který běžce odveze do Kalsu na start. Máme to na knop.
Záhy se ukáže, že co nemáš, můžeš sakra potřebovat. Po pár minutách třeštím oči a vřeštím, že jsem nechala na pokoji hůlky. R. otáčí auto, letím do patra, letím zpátky, je mi zle. Představa, že autobus, co má odjíždět 4:00 vyrazí kvůli mojí blbosti bez nás, mi nedělá ani trochu dobře (kam se v tu chvíli hrabou tři vykřičníky z profilu). Dokola se omlouvám Radkovi, který zachovává dekorum, a jestli si myslí něco o debilních krávách, nechává si to pro sebe.
Na parkoviště vjíždíme ve 3:58. Tři nastartovaný autobusy jsou plný lidí. Vbíháme do posledního, hůlky mám rozložený a nastavený, abych to nemusela řešit, poslední volná dvousedačka je úplně vzadu. Všichni se mě dívají jako turisti, co museli v rozpálený karose čekat na nějaký pitomce, co si nemohli vybrat ten správný suvenýr. Za odměnu za trpělivost je při procházení pobodám hůlkama.
Ve 4:04 vyjíždíme. Lidi kolem pospávají, snídají, povídají si. Za okny předává pozvolna noc vládu dnu, svítá, a když parkujeme v Kalsu, už je světlo. A zima. Z vyhřátého klobouku se jim vůbec nechtělo a při čekání jsem vděčná za svou krásnou novou bundu (kterou pak už celý den jen ponesu s sebou). 
Sedáme si, dál si povídáme, a protože je svět malý, hned za zády nám sedí dva Slováci. Humoru mám ještě na rozdávání. Do startu stihnu jít ještě desetkrát na záchod, z brífingu neslyším skoro nic (stojím totiž zrovna čirou náhodou ve frontě na záchod) a už je čas jít na start. 
Vyhlížím svůj oblíbený slabý kus stáda. Aspoň jednoho člověka předběhnout. A pak ho uvidím. Stojí vedle mě. Má pupek, vousy, výraz obecního blba a v kapse báglu hromadu jídla včetně velkýho vakuovýho balení párečků! Tak snad… když on, tak přeci i já!
Organizátoři začínají odpočítávat start, výstřel a dáváme se do pohybu a já mám tak možnost to záhy zjistit…  

pondělí 18. července 2016

Jak jsem testovala vložky do bot Medicovi

Před pár týdny mi v poště přistál mail od distributora speciálních vložek do bot dánské provenience s tím, jestli bych si s nimi nechtěla zkusit zaběhat a nenapsala o nich pak něco na blog. Což o to, já jsem pro každou špatnost a když z toho kouká i nějaký to nový běžecký vybavení (on je totiž každý běžec ve skrytu duše hoarder), není nutné mě pobízet dvakrát.
Tentokrát jsem ale měla obavu. O tom, jak jsem celá nakřivo a jak mě to dovedlo přes řádně odtlumený kecky, ortopedy, zdravotnický vložky na míru, dlouhý pauzy kvůli potížím s koleny k minimalismu, bosoběhu a nakonec k botám s minimálním, či ideálně nulovým dropem a pokud možno trochu tlustší podrážkou, jste si tu mohli přečíst už příliš mnohokrát, než abych to znovu opakovala. Každopádně představa, že zariskuji a chvíli před B7 si v době, kdy bych měla běhat největší objemy ever, nacpu do bot něco, co čert ví, co se mnou udělá, dokázala umlčet i vnitřního hoardera. S obavami jsem se Michalovi, který se mnou testování po mailu ochotně vyřizoval, svěřila, ten nicméně říkal, že to prostě zkusím a uvidím. Za to nic nedám. Tak jo.
Během pár dní mi poštou dorazily hned tři páry vložek Medicovi. Čím jsou tyhle ortopedický vložky výjimečný? Na rozdíl od ostatních jsou uvnitř plněné vodou. Ta se při pohybu přelévá a vzniknuvší hydraulické vlny tak mají podle konkrétního typu vložky pomáhat při běhu, kdy odlehčují náporu na pohybový aparát, při chůzi, stání v práci a při všemožných potížích (plantárka, patní ostruha, propadlá klenba, revma) a vyrábí dokonce i speciálně tvarované vložky do lodiček. Vložka je dvouvelikostní, takže si ji po vybalení hezky obstřihnete tak, jak potřebujete. Což se obzvlášť hodí, pokud běháte, jako třeba já teď, v botách, co nemají vyloženě typický číslování (moje aktuální nejvytíženější salmingy jsou 40 a 3/4).
Když jsem dala vložky do kecek poprvý, byl to hodně zvláštní pocit. Jsou méně tvarované a tlustší než originály a tím pádem máte v botě na první dobrou míň místa a těsný pocit. Na to si ale zvyknete poměrně rychle (pokud tedy nemáte boty opravdu na fest, což předpokládám žádný normálně běžec nemá). Stejně jako na to, jak se vám pod chodidlem přelévá voda. Evokovalo to ve mně hit devadesátých let - vodní postele. Na té jsem nikdy neležela, ale tak nějak si ten pocit po zkušenosti s medicovi představuju - zezačátku divný a pak příjemný. Když je teplo, je s nimi ještě větší teplo - anebo jsem si to možná vsugerovala, ale připadalo mi, jako kdyby se po nějaký době vložka zahřála a nejen, že vedro sálalo z upečený nohy, další vlna stoupala od vnitřku boty.
S vložkama jsem nakonec běhala jen pár týdnů. Po Vlastibořicích mě trochu zlobilo koleno. Test původní vložky vs. medicovi se tedy konal v dost blbých podmínkách. Při jednom delším běhu, kdy už koleno v polovině po nějakých osmi kilometrech bolelo tak, že mi hrkaly slzenky do očí, jsem zkusila medicovi vyměnit za původní vložky a to byla vyložená katastrofa, to bych domů musela lízt v módu Meresjev. Nakonec nezbylo, než test přerušit, dát pár dní pauzu, kolov a protahování (omfg, jak já tohle nesnáším!) a pak po chvilkách a kouskách začít zase běhat.
Vrátila jsem se zpátky k původním salmingovým vložkám a koleno zatím, ťuk ťuk drží. Za týden mě čeká něco menší ve větších horách, tak potřebuju, aby to tak i zůstalo. Přesto naprosto upřímně (a tedy ne v gardu Stáni Koloťuka, budiž mu země lehká) věřím, že vložky můžou fungovat a můžou pomáhat. Lepší asi je, když máte vyloženě nějaký problém, když vás něco trápí, když vás něco bolí, když je tu zkrátka něco, od čeho mohou pomáhat. V takovém případě bych neváhala a vložky zkusila.
porovnání s originál vložkami ze salmingů distance

čtvrtek 23. června 2016

"A proč vlastně běháš?"

Ze života hmyzí matky
(Hra o sedmi dějstvích)

Dějství první - čtvrtek
Jela jsem jako obvykle k mamince pracovat. Než jsem ale zasedla ke krásným starým strojům, na hodinku jsem vyběhla. Dorazím zpátky, holky jsou venku, tak šup do sprchy, ať ten vzácný čas neprobendím úplně.Nahatá jdu z koupelny jen se sluchátkama a ipodem v ruce, hadry na doma mám v patře, v baráku nikdo není, tak co. Beru si půllitr s vodou do jedný, už tak plný ruky a druhou si otevírám nealkáče. Do huby jsem si vrazila celou meruňku, co máma koupila. Když míjím jídelní stůl, říkám si, že si rovnou uklidím ty sluchátka s ipodem do pytlíku, ať to zase nehledám. V tu chvíli mi vyklouzává z ruky flaška s pivem, dopadá na stůl a gejzír jako prase (jak je to nealko a ještě nijak studený), chytám flašku, zahazuju sluchátka a instinktivně si vrážím flašku do tlamy. Všechno by klaplo, kdybych v ní ale neměla už narvanou tu meruňku, na kterou jsem zapomněla. Tu si zarážím do krku, úplně cejtím, jak mi přitom vyskakujou oči z důlků jak komiksový postavičce a hrdlo flašky přitisknutý na meruňku narvanou v puse dělá výborný efekt zahradní hadice přiskříplý prstem. Pivo cáká po celý kuchyni a já, protože jsem debil, se ho pokusím do tý pusy narvat znovu! A divím se, že to nejde (znovu!). Nakonec mě teda napadne, že bych to mohla radši odnýst dopěnit do dřezu, pak si z hrtanu vydloubnu meruňku a jdu ten bordel uklízet. Dál třímám ten pitomej půllitr, sluchátka i já jsem po pivní lázni. Aspoň, že jsem se nestihla oblíct.

Dějství druhé - pátek
Dneska ráno jsem nechala Katku bez plíny, zvládá si docela dojít na nočník. Před odjezdem do školky koukám, nic v něm nevidím, dávám jí plínu. Vezeme Madlu do školky, prší, celá Praha jede autem a mi poskakujeme pětadvacet minut v koloně, než se dostaneme aspoň pod kopec (což normálně trvá maximálně pět minut). Ve školce K. scéna, že tam chce zůstat. Seškrabávám dítě ze dveří, rvu ho do auta a odjíždíme. Doma budím T., ten je během pěti minut pryč, v práci to teď má veselý, v podstatě tam kempuje, domů chodí pozdě, servanej a naštvanej. Jdu stáhnout postele, K. se na mě podezřele už pět minut nevěší, i jdu se podívat, co robě robí. To nestojí u lavice ale nad nočníkem, v ruce Madlinu ponožku, dělá bim bam bim bam a namáčí ji do nočníku. Říkám jí, že to nesmí, do nočníku nic… co to ku*va z toho cáká?!… Jo. Těsně před odchodem se vyčůrala, teď v tom vymáchala fusekli a cákala ty chcanky po celým obýváku (gauč, koberec, stůl, ona sama).

Dějství třetí - stále pátek
Uklidím chcanky, převlíknu postele, přehodím várku holek hader do sušičky, narvu pračku cejchama, zapnu ji. Jdu vyluxovat. K. svačí. Sbalím tříděný odpad, nás obě a jedeme do Svojtky na Želivárně. K. je teď fascinovaná tramvajema, tak nechávám auto na Strašnický, že se ten kousek svezeme tramvají. Už u auta řev, že nechce chodit. Nesu ji. Má skoro třináct kilo. Kupujeme lístek, K. nadšená honí holuby, všem vykládá, že pojede tramvají, prostě super. Jenže pak přijede první z opačnýho směru. Řev. Nedokáže pobrat, že tou nejedeme. Pak přijede další z druhýho směru. Zase řev. Zase vysvětlování. Jako na potvoru přijede ze správnýho směru ta druhá, kterou nemáme jet. K. se sype svět a začíná řvát hystericky. Přistuje k nám takovej plesnivej dědek a začne, že si ji vezme, když bude brečet. V duchu se směju, protože přesně o tomhle fenoménu „odebíračů dětí“ jsem včera četla na jednom mateřským fóru vtipnej článek. A že si ji odvede. S úsměvem mu několikrát opakuju, že to ani náhodou, že ji nikomu dávat nebudu. Dědek je vytrvalej. A jestli chce zmrzlinku? Říkám, že ne, že chce tramvaj, ale my potřebujeme 26 ne 7. Dědek dál vopruzuje. A že jí mám namazat pusu indulonou (má tam zbytek strupu z pátečního skoku plavmo na veselce, kde si udělala píling horního rtu a ještě si ho zvládla na dvou místech prokousnout poté, co jsem ji nenechal hopsnout do jezírka ke zlatým kaprům, a já díky tomu vypadala jak z Carrie a tam, kde jsem normálně hysterická, když holčičky jen fňouknou, jsem jí to zákeřně, naprosto totálně absolutně nesluníčkově, přála). Tak mu říkám, že měla rozbitý ret, že to je z toho. Dědek se ani teď nemá k odchodu. Že jí musím koupit v hračkářství televizku se zvířátky, co hraje. Sděluju mu, že máme doma hraček jak pro děcák a nashledanou a hezký den. Čumí jak vejr. Nadávám si, že jsem ho neposlala do háje hned. V tramvaji K. po zastávce scéna, chce ven, nelíbí se jí to. Ještě že jedeme jen pět minut. Venku nechce chodit. Nesu ji až do Svojtky, tam řve, protože nechce dovnitř. Vevnitř se snaží recepční (mají výdejní místo přímo ve vydavatelství) uchmátnout ze stolu nějaký ostrý papírenský předměty. Platím. K. řve, protože nechce odtamtud. Venku řve, protože nechce ven ze vrat a chce jim tam štrádovat na dvorek. Venku řve, protože chce nosit. Mám papírovou tašku knih za jedenáct stovek, jsou těžký jako prase a do batohu se mi jich vešla sotva polovina. Nesu kachnu, batoh a tašku do kopce na metro. V metru K. záchvat, odmítá stát na schodech. Stojím na jezdících schodech s K. na ruce. Metro = dalších záchvat. na Strašnický jí kupuju řeckou koblihu, dloube ji, hází na zem a ze země pak jí. Nesu ji do auta. Jsem servaná jak pes (vstávala v 5:45). Sedám za volant, než dojedeme k DM (8 minut), spí. Nakoupíme. Jedeme domů. Táhnu krabici plen, dvě tašky, batoh, tašku od tříděnýho a Kateřinu, která odmítá jít domů. Tady si vezme džus, co si vyřvala, uteče s ním do obýváku a když se za ní propracuju, zjistim, že jím polila stůl, koberec, celou podlahu i sebe… ječím...

Dějství čtvrté - sobota
Běžím. Nejde mi to. Nebaví mě to. Na  co si to tu jako hraju? A co to mám ku*a na noze? Ptačí hovno! Obrovský ptačí hovno přes půl lýtka. Výborně. Jak jinak.

Dějství páté - stále sobota
Jedeme do ZOO. Půjčujeme u vchodu dřevěný vozíček, protože ten Madlenku vždycky hrozně bavil a určitě bude tím pádem bavit i Kačenku, dyť který dítě by se nechtělo vozit ve vozíčku. Tak třeba to naše. Po dvaceti minutách, kdy taháme tu krávu naprosto zbytečně, je jasný, že jsme opět zvolili přesně špatně - jako vždycky, když vezmu kočár a pak je jasný, že jsem měla mít nosítko a naopak. Dneska by se šikl kočár nebo nosítko, jen ne ten pitomej stokilovej nebrzdící vozík, který s sebou celý den jalově vláčíme. Ale je krásně, jedeme vláčkem ke Gastonovi. Jsme rodičce dbající na zdravou výživu a tak holkám kupujeme nejdřív nanuka a pak párek v rohlíku, to aby nebyly hladový a protivný.  Je to prima. Je to prima přesně tak dlouho, dokud neřeknu, jak je to prima. Samozřejmě s sebou pokaždý vláčím naprosto zbytečně tři až čtyři svačiny, který nikdy nikdo nejí a doma jsem pak nucená je půl tejdne večeřet. Tentokrát na to ostentativně prdím. Tentokrát by je Katka snědla nejspíš všechny. Má hlad a je protivná... Konečně přesvědčujeme Madlu, aby si sedla do vozíku a vzala Katku k sobě. Jedině tak tam vydrží a já ji nemusím nosit (u tatínka totiž zrovna vůbec nechce bejt). Dělá se vedro. Sedáme si do hospody u žiraf. Tom krajně asertivně žádá ženu, co sedí sama u jedinýho relativně volnýho stolu pro čtyři, jestli by nebyla tak hodná a nepřesedla si k jednomu z mnoha prázdných dvoumístných stolků. Je zarputilý a žena to nakonec vzdává. Katka brutálně prasí jídlo. Odmítá jíst svoje těstoviny, odmítá sedět sama na židli. Odmítá sedět v židličce. Sedí u mě, jí moje indický jídlo a já cejtím, jak se mi hlava mění v přetlakovaný papiňák. Můj citlivý a vnímavý muž vyndává telefon a fotí mě, protože mu to přijde krajně vtipný. "Usměj se! Teď je to hrozný, ale pak ti to bude připadat legrační!" Mám chuť je všechny předhodit lvům.

Dějství šesté - neděle
Jedeme na výstavu kreativního hraní na Střeláku. Je to prima. Jen by mě zajímalo, jak se na Kateřinině domovský planetě řekne "ne", protože "ne" to rozhodně není. Jinak si neumím vysvětlit, které části toho slova nerozumí. Opět se ukáže, že s trochou cukru a alkoholu je svět hned veselejší.

Dějství sedmé
...než jsem to napsala, nalila Katka kakao do polívky a celý to rozlila po stolečku, sobě a podlaze. K Vánocům si budu přát wapku.

Ještě nějaký blbý otázky? 

středa 15. června 2016

Milá Kačenko...

...před dvěma lety touhle dobou jsme se kodrcali z Neratovic do Prahy, protože mi pan děsně zkušený doktor MuškaJenomZlatá sdělil, že v žádným případě nerodím a co dělám za scény. Za hodinu padesát to bude přesně 730 dní od chvíle, kdy jsi nakonec vykoukla na svět v nymburský porodnici.
Tvůj akční příchod nám měl dát jasně na srozuměnou, že nudit se s tebou v žádným případě nebudeme. Jsi to nejšťastnější a nejuječenější dítě, který znám. Jsi úžasná a znám přesně tvý rozměry a často se uklidňuju vědomím, že bych tě do toho babyboxu pořád ještě nějak nacpala. Je s tebou neskutečná sranda a dokážeš mě vytočit do tak bílýho žáru, že to odporuje fyzikální zákonům. Jsi svá, jsi paličatá, nebojácná a odvážná.
Kačenko, k tvým druhým narozeninám ti se srdce přeju, abys taková zůstala navždy.
Protože svět potřebuje akční ženský.