pátek 14. července 2017

Papírový džin a tučňák s panákem benzínu do sekačky k tanci a k poslechu

Ač opakovaně varována, že mám dávat ty knížky postupně, protože je to pak moc dlouhý a nikdo to nečte, opět se dostávám do skluzu a tak jen v rychlosti, protože o dnešní dávku papírovo-zvukových pokladů vás nemůžu připravit.

#2 (38)
Jonathan Stroud
AMULET SAMARKANDU
Kdo četl Zaklínače, ví, co, resp. kdo, je dítě-překvapení. Kdo ne, ten to půjde pronto napravit. My počkáme...
...
...
...
Hotovo?
Tak jdeme na to.
Amulet Samarkandu, první díl Bartimaeovy trilogie je knížka-překvapení. I takové jsou. Ty, které nesoudíte jen podle obalu, ale i podle názvu. Takové, jež vám někdo přinese domů nebo vám dá, vy ze slušnosti poděkujete a jen vrozený odpor k odhazování knih vám znemožní je rovnou vyexpedovat (nedej bože směr popelnice). Amulet Samarkandu, kdo by takovou blbost četl? říkala jsem si. To bude zase nějaká pseudoromantická slátanina z muslimského prostředí. A tak jsem knihu roky oprašovala a vůbec ji neměla v úmyslu číst.
Víc už jsem se mýlit asi nemohla.
Nakonec jsem po ní sáhla u mamky, přečetla si přebal a začala být zvědavá. Současný Londýn, kterému vládnou mágové? Praha jako největší magická velmoc soupeřící právě s Londýnem? Džinové? Kouzlení? Sem s tím! 
A k ještě většímu překvapení musím říct, že tahle knížka je to báječně zábavné YA fantasy, kde se to jen hemží džiny, ifríty, máridy a spoustou dalších magických bytostí, hloupými kouzelníky, po moci lačnícími mágy a nechybí ani hrozba katastrofy obřích rozměrů. U vyprávěcího kormidla se střídají dva ústřední hrdinové, mladý Nathaniel, nadaný kouzelník (v er-formě) a Bartimaeus, cynický, hláškující džin (v ich-formě), které Nathaniel přivolá a jenž čtenáře oblažuje výbornými, černohumornými poznámkami pod čarou - "...jeden známý byl dokonce roky uvězněný v nějaké špinavé lampě, dovedeš si představit tu potupu?". Oceňuji i to, že ač trilogie, nekončí první díl nějakým vynuceným cliffhangerem. Přesto (a možná právě proto?) si moc ráda přečtu další část se v literatuře jen tak nevidí. 
Suma sumárum je to příjemné, pohádkové a imaginativní vyprávění. Co víc si pod hlavičkou "odpočinkové četby" přát? To vše ve standardně velmi dobrém překladu Petry Diestlerové.

Tom Michell
CO MĚ NAUČIL TUČŇÁK
Tom Michell se narodil do rodiny dobrodruhů. A když vaše máma chová krokodýla a celá rodina je rozeseta po všech koutech světa, jen těžko vás můžou zvlněné kopečky jižní Anglie uspokojit. Tom proto krátce po dvacátých narozeninách vyrazil do Argentiny. Za dobrodružstvím, za poznáním, za nevšedními zážitky. A těch mu Jižní Amerika 70. let poskytla požehnaně. 
Bylo by ale zásadní chybou očekávat divokou jízdu v duchu Indyho Jonese. Kdepak, Michellovo vzpomínkové vyprávění je prosté dramat, zápletky nebo rozuzlení. Jsou to paměti pána, který býval mladým klukem a učitelem na internátní škole, a jenž chtěl zažít něco velikého. A protože byl ochotný pro to něco udělat, splnilo se mu to a na své cestě potkal unikátního parťáka. Psa má totiž každý.
Co mě naučil tučňák je 100% "feel good book" aneb kniha, která je po všech stránkách příjemná, historky jsou milé, zážitky úsměvné a podmanivé podání Kryštofa Hádka celý ten příjemný dojem jen posiluje. Jistě, závěr je smutný, ale i o tom je život - o zrození a o smrti; a mezitím, když budete mít štěstí, můžete zažít velká dobrodružství, pevná přátelství a třeba se i něco přiučit od tučňáka.
Josef Formánek
ÚSMĚVY SMUTNÝCH MUŽŮ
"Si dáš pivo, ne? Ne? Tak aspoň panáka na cestu!" Zrcadlo, který Josef F., jak sám o sobě autor píše, nastavuje naší alkoholický kultuře, přináší mrazivý odraz lidí, kterým se dvě "zdravotní" decky denně vymkly tak trochu z rukou. Je tu bývalý úspěšný podnikatel, ironman a sobec, který nakonec vypil i benzín ze sekačky. Je tu muž, který čeká, až si ho odveze mateřská loď i ten, který zbouchl nevlastní dceru. Jsou tu ti, kterými se nikdo z nás nechce stát.
A je tu autor sám. Josef Formánek, bývalý šéfredaktor časopisu Koktejl, spisovatel, autor populárních knih, alkoholik. Otevřeně na sebe přiznává celou řadu věcí, kterou byste se snad styděli svěřit i knězi.
Josef F., jak sám o sobě referuje, vás vezme na výlet za zdi, za něž se doopravdy podívat v žádném případě nechcete. Úsměvy smutných mužů vypráví o životě v protialkoholní léčebně a osudech jejích pacientů s upřímností, jež nám může pomoct pochopit, že se vejce černýho draka může vyklubat v kapse kohokoliv z nás...
Knihu skvěle interpretuje Filip Švarc a paradoxně ji vydalo vydavatelství Země pohádek - tak přeju autorovi, aby měly jeho zápisky pohádkový konec a on toho draka jednou provždy přemohl.

úterý 11. července 2017

Příběh závisláka. Upřímná zpověď Charlieho Engla, notorika, narkomana a jednoho z největších ultramaratonců současnosti

(37)
Charlie Engle
ULTRAMARATONEC
„Nikomu nevěř!“ hlásal plakát na zdi kanceláře Foxe Muldera v Aktech X, ikonickém seriálu 90. let. Kdyby se Mulderovým heslem řídil i famózní běžec Charlie Engle, mohl by se jeho život odvíjet docela jinak.

Charlie Engle přišel na svět v americké Severní Karolíně v roce 1962. Ve světě vytrvalostních běhů je pojem – spolu s Kevinem Linem a Rayem Zahabem jako první přeběhli Saharu, zúčastnil se celé řady extrémních závodů, několikrát dokončil Badwater Ultramarathon a v roce 2010 se dokonce zúčastnil i legendárních Barkley marathons. Jeho paměti nyní pod názvem Ultramaratonec vydává nakladatelství Práh. A na rozdíl od drtivé většiny autorů běžeckých memoárů, jež jsou dostupné v češtině, má Charlie Engle skutečně co vyprávět... CELÝ TEXT ZDE

čtvrtek 6. července 2017

Natěšený strachování - vyděšený těšení

Za dva týdny budu touhle dobou sedět v Niedernsillu a budu se modlit, abych toho v následujících hodinách naspala co nejvíc. 
Za dva týdny a den budu touhle dobou postávat v Kaprunu, nervy napjaté k prasknutí. Budu si nervózně prohlížet ostatní příšerně vysportované, štíhlé, pružné a nesmírně rychlé, zkušené a skvěle připravené spoluběžce a budu přemítat, kde se ve mně vzala odvaha a drzost postavit se na start vedle nich.
Už teď se...
...nesmírně těším na celé to dobrodružství, které mě bezesporu čeká
...příšerně bojím toho dobrodružství, které mě bezesporu čeká
tenhle schizofrenní pocit násobí vědomí, že jsem v případě nemohla a nedělala maximum - nejdřív to byl bolavý nárt, pak bolavá achilovka, které od začátku roku nepříjemně snížily objem naběhaných kilometrů a způsobily, že jsem nakonec běžela v noci jen jednou a delších a dlouhých běhů taky nebylo zdaleka tolik, kolik jsem si naplánovala. 
Na druhou stranu je třeba říct, že jsem téměř vždycky, když to bylo možné, běžela. Aspoň kousek, aspoň chvíli. 
Usilovně jsem se snažila udržet kilometráž na 60+ týdně a většinu času se mi to dařilo.
Snažila jsem se nastoupat tolik metrů, kolik jen bylo možné.
Snažila jsem běhat tak málo asfaltu, jak jen to bylo možné.
Snažila jsem se nepřestat mít ráda běhání. Ne. Kecám. Snažila jsem se běhání nepřestat milovat. Ráda mám koprovku a zelenou barvu, to ale neznamená, že bych musela mít všechno zelený a jedla jen mnohými nenáviděnou omáčku. Bez běhání být nemůžu. Nebo můžu, ale pak nemůže být nikdo se mnou, protože vrčím a štěkám a po pár dnech bez tohohle mého ventilu i koušu. Neříkám, že to jde tak snadno jako dřív, ale je to jako s každým dlouhotrvajícím vztahem, kdy to vzrušení a napětí prvních měsíců a někdy i let nevyhnutelně opadne a vy musíte najít ty hlubší společný tóny, který vám umožní společně ladit další desetiletí. A tak se s běháním občas hádám a přu, občas mě děsně štve a sem tam ho i nesnáším a nejradši bych s ním sekla, ale stejně jako v tom partnerském životě si ten svůj bez běhání prostě nedovedu představit. 
A tak se těším a bojím. 
Za dva týdny a jeden den odstartuje mé dosavadní největší běžecké dobrodružství. Dobrodružství, jehož semínko zasadila R. v jídelně večer po Kaisermarathonu Söll a které se uchytilo, vyklíčilo a vyrostlo a vzalo na sebe podobu obsesivní představy. Cíle. Snu. Cesta mě povede přes hory a přes doly a já jen doufám, že to, co jsem přípravě dala, mě dovede alespoň do Kalsu na 60. kilometr, abych si prohlídla tu část trasy, kterou jsem vloni neviděla. A doufám, že kolena, který občas zlobí, záda a kůže na zádech, ramenou a vlastně všude, kde jsou nějaký švy, jež se mi tak snadno rozedře do krve, budou tentokrát zarputilejší a jen tak se nedají a dovolí mi se s tratí poprat. 
A tak se chystám. Tahám rozumy ze zkušenějších, snažím se vybavit si vlastní přešlapy a poučit se z nich a stejně jsem si jistá, že stoprocentně na něco zapomenu. A bojuju se strachem. S obrovským strachem z neznámýho, z těch obrovských hor, s nimiž mám tak málo zkušeností a který mě tak strašlivě přitahují, že si prostě nedovedu pomoct. Děsím se výstražných vykřičníků na trati. Děsím se případný druhý noci v pohybu. Vím, jak vypadají halucinace z nevyspání, vím, jak náročný je bojovat s příšernou, nesmírnou a všepohlcující únavou (alespoň k něčemu ty roky, co jsme s M. téměř nespali, jsou). Na to se netěším. Ale těším se na to dobrý. Těším se na přírodu, kterou naše cesta povede. Nesmírně se těším na ten pocit malosti, na tu obrovskou pokoru, kterou ve mně tyčící se štíty vždycky vyvolají. Těším se na lidi, který potkám, protože zatím to byli vždycky velký pohodáři. Doufám, že hvězdy mi budou nakloněny. Doufám, že to, co jsem mohla přípravě dát, bude stačit. Doufám, že budu stíhat - pro mě velice přísný - cuty. Doufám a sním o tom, že se dostanu do Kaprunu zpátky po svých. Tak jako vloni...
Držte mi palce. Budu je potřebovat. A případný rady sem!

(3:55 náš doběh - remcala jsem, že nemám s holčičkama jedinou fotku z cíle. Tak jsme se alespoň dostaly do oficiálního videa)

středa 28. června 2017

Překvapení - strhující morbidita - bídný kompilát

...tak nějak by se asi daly charakterizovat tři knížky, který se mi tu opět nakupily - tak se do nich pusťme, ať je prostor na ty další (nějak moc čtu, možná bych měla dělat občas i něco jinýho... éé... ne).

#0 (36)
Jaroslav Velinský
DZWILLE

"Pera jsou černá... ať nás vedou dál." 

 Nedávno jsem psala o Mechanickém pianu a musela chca nechca přiznat, že jsem tu knihu doma sušila pěkných pár let. Tahle moje slaměnka je ale v porovnání s jinými domácími knižními pomníčky ještě sotva utrženou haluzkou. Dzwille, útlou a malinkou (a přesto 414 stran dlouhou, písmenky naditou) sci-fi/fantasy šisovalo mé sestře na polici slunce od Vánoc roku 1996. Myslím, že ji nikdy nikdo nečetl, ale mě celý ty roky nepřestávala podivně přitahovat. Vím téměř jistě, že jsem se ji pokoušela i několikrát číst, protože mi přišla dostatečně cool, aby dokreslila moji krutě intelektuálsky nezávislou image, již jsem si marně pěstovala (jakmile jsem otevřela pusu, byla jsem okamžitě odhalena), nikdy jsem se ovšem nedostala za stranu 40. Jako důkaz místo slibů mi posloužila stařičká záložka, kterou jsem z ní vylovila před pár týdny, kdy jsem neměla vůbec chuť číst u mamky to, co jsem si přivezla. A tak jsem se po letech znovu pokusila vypravit na cestu do tajuplné země Dzwille, tak trochu pohádky, tak trochu skutečnosti, tak trochu Utopie, tak trochu Atlantidy, tak trochu ráje, tak trochu pekla... kdo vlastně ví?
Začátek je každopádně výborný. Velinský načrtává kontury postapokalyptickýho světa, jímž projíždí vlak, který nikdy nezastavuje a jenž obývají poslední přeživší lidé. Než však stihnete pochopit, kdo je kdo, a co a proč kdo dělá, děj je přetržen a hrdina vržen do naprosto jinýho světa, mezi jiný postavy, do jiný doby, a pak znovu a znovu a znovu... 
Prvních 150 stran jsem přemýšlela, co autor hulil a říkala si, že to musel být sakra dobrý matroš. Děj knihy skáče mezi dějovými a časovými rovinami bez jediného varování a zprvu nepřipravenému čtenáři z toho jde hlava kolem. Už už jsem si brousila nůž nemilosrdný kritiky, která se chystala vytýkat neschopnost udržet myšlenku a rozvít ji v pořádný příběh, zkratkovitost, povídkovost, nedokonalost, nedokonavost... Jenže, pak se jednotlivý nitky začaly provazovat a vytvářet spletitou, fantaskní tapiserii minulosti, přítomnosti a budoucnosti, kdy si je hlavní hrdina sám sobě otcem, synem a vnukem. V okamžiku, kdy se začaly jednotlivý příběhy proplítat a rozvíjet, jsem už byla plně lapena do osidel imaginace J. Velinského a jen nechápavě - a obdivně - vrtěla hlavou nad tím, jak rozsáhlou fresku ve svém románu vykreslil. Jistě, konec mohl být pompéznější (a přiznávám, že jsem v něj i doufala), ale nakonec musím přes své zklamání uznat, že žádný jiný být ani nemohl. Koneckonců, nikdo vlastně pořádně neví, jak pohádka o zemi Dzwille a Poutníku Bertovi vlastně končí. To už je na laskavém čtenáři. 
Žádný podobný román na pomezí sci-fi a fantasy jsem ještě nečetla. A přestože je pravdou, že nejsem žádný velký znalec žánru, troufám si, tvrdit, že svět, který J. V. stvořil, je v mnohém originální - a kdyby nebyl, krása jazyka, jímž jej vykresluje, to mnohonásobně vykompenzuje (ano, takováhle umí být čeština).

...A máte-li rád černá pera, dám vám v depozitáři vybrat celou kolekci. Teď už výroba neběží, děláme tulejníky. Správní rada se shodla, že je to obrovský šlágr."
"Co to je - tulejník?"
"Hlavně úspěch reklamy. Tulejník není nic zvláštního - ale musíte ho mít. Byl byste blázen, kdybyste ho neměl. Sousedi mají bílého. Vy si koupíte zlatého. Oni platinového. Pak přijde do módy průsvitný. A tak dále. Tulejník do každé rodiny."
"Dobrá, ale k čemu to je?"
"Vždyť vám říkám, že k ničemu."

#37
Mary Adkins
HOW TO SAY GOODBYE
Už dlouho se mi nestalo, abych utíkala ze studijní skupiny jen proto, že vím, že budu mít 45 minut v mhd, kdy budu moct dál číst, abych četla u snídaně i v autě (to totiž normálně nedělám vůbec, protože se mi dělá špatně) - z toho je asi už předem jasné, co si o How to Say Goodbye myslím - a přesně to bude následovat.
HtSG mi přistálo v e-mailové schránce v rámci "partnerské pomoci". To je taková úžasná instituce, kdy kniha vede k další knize nebo i dalším knihám a kdy vám váš odpovědný redaktor pošle .pdf titulu, jehož práva nakladatelství zvažuje a potřebuje, aby knihu někdo přečetl a napsal, co si o ní myslí. 
Inu, protože nemám co číst, samozřejmě jsem nabídku neodmítla. Přečetla jsem si anotaci a usoudila, že tím, co je popisováno jako "feel good" kniha, která se sice zabývá vážným tématem, ale při níž se budete i hlasitě smát, nemůžu nic zkazit. Navíc jsem měla za sebou překlad Trasi a potřebovala si trochu oddechnout.
No, nevím, kdo píše anotace, ale buď ten člověk knihu neviděl ani z rychlíku anebo je to emočně plochý cynik. Usmát se? Ano. Smát se? No, pokud vám přijde na tom, že v 38 zjistíte, že máte před sebou maximálně šest měsíců života, aniž byste vlastně ten život stihli začít žít, něco vtipnýho, pak se budete za břicho popadat. Na tom, že lidé vyrůstají v dysfunkčních rodinách a perou se s bolestí a ztrátami a ještě větší bolestí ze ztrát přeci není nic k popukání. A "feel good book"? No, tak to k popukání jako nálepka téhle knihy skutečně je. Popis obsahu je úplně stejně mimo.
O čem že to je? Kniha je tak trochu o Iris a tak trochu o lidech kolem ní. Je o bolesti a ztrátě a o lásce a životě. Iris je 38, když jí diagnostikují rakovinu plic v posledním stadiu. A přestože se to - jak mi v poslední době připadá - v mainstreamových knihách moc nenosí, Iris skutečně během pár měsíců umírá (a stačí na to prolog knihy). Nestihne letět do vesmíru ani se šíleně zamilovat, adoptovat Afričanče nebo najít lék na AIDS. Ne. Iris žila v zásadě neviditelný život (rozvedená, bezdětná) bez většího dopadu na okolí (sekretářka, která si chtěla otevřít pekařství) a přesně tak taky umírá. Tečka. Byli jste a nejste. Žádná dramata. Žádný deus ex machina. Celá tragédie životní definitivy na 183 normostranách.
Naprosto strhující je forma, kterou autorka zvolila (je na místě se doznat k neskutečné slabosti pro romány v dopisech - od chvíle, kdy jsem v patnácti zakopla o Choderlose de Laclose jsem ztracená) - většinu textu tvoří obsah mailové schránky Irisina šéfa, (ne zrovna úspěšného) mediálního agenta Smithe, zápolícího s hromadou (rodinných) kostlivců ve skříni a závislostí na internetovém gamblingu (ale pozor, žádné drama, žádné slzy, všechno jen tak nějak mimochodem jako ideální dokreslení charakteru postavy, jedno, dvě ťuknutí - kouzlo jazykového minimalismu v praxi). Vedle Smitovy pošty je tu pár mailů od starší sestry Iris, Jade, která se o ni v posledních měsících života starala a která se nedokáže s její ztrátou srovnat. Jade píše mámě, píše lékařům, aby zjistila, jestli nemohli udělat víc a píše si se Smithem, se kterým se tak nějak organicky dají dohromady - nic násilného, žádné červená knihovna a hlavně žádná trapná klišé. To celé je prokládané blogovými zápisky Iris, které začala po sdělení diagnózy (a prognózy) psát.
Zní to jako šílená depka? On to JE depka. A poměrně velká, ALE Adkins to záhadným způsobem zvládla ukočírovat přesně na té správné straně hrany, kdy z vás ty emoce ždíme, aniž by to bylo okatý a hlavně aniž by vám to vadilo. Není to žádná slzopudná limonáda, která by urážela inteligenci. Vůbec ne. Veškerou tíhu témat odlehčuje lehký vyprávěcí styl a forma, která jí umožňuje psát v podstatě celou knihu jako soubor extrémně živých dialogů (případně monologů Iris ke čtenářům) a jako bonus si dělá krásně jízlivou legraci z celé řady aktuálních (virtuálně) společenských jevů, ať už to jsou absurdní internetové komunity, komentáře na internetu, chování sousedů v domě nebo "hvězd" a jejich manažerů.
Ta kniha je... fascinující. Pro mě osobně strašně silná. Ne, nejsou tam žádné hluboké myšlenky a mohlo by se jí vyčíst, že je dost krátká a že se po dočtení posledního řádku budete zuřivě snažit nalistovat další stranu, která tam už není (a po tom zjištění zůstanete zírat s otevřenou pusou), ale i to je součást její výpovědní hodnoty.
Držme palce, aby vyšla. Fakt stojí za přečtení.

#1 (38)
Miloš Mendel
ARABSKÉ JARO
(Tohle je sice taky práce, ale válela se mi v mailu od loňskýho jara, takže si ji s čistým svědomím zapisuju jako splněný knižní rest, to jen aby bylo jasno, že vůbec nefixluju!)

Co k tomu říct? Arabský jaro je recenzní výtisk. Dojmy měly putovat na iLiteraturu ale nepoputují. Proč? Protože na další hádky s "mocnými a mocnějšími" fakt nemám chuť a tohle by k ničemu jinýmu nevedlo. O co jde? 
Miloš Mendel býval jedním z naši předních arabistů. Ten minulý čas je na místě, protože doby, kdy publikoval velice kvalitní práce jsou žel bohu minulostí. Arabské jaro vyšlo v roce 2015 a mělo reflektovat události z roku 2011. Místo potenciálně zajímavý, odborný publikace je to ale tendenční, nezdrojovaný, repetetivní kompilát, který si ohýbá fakta podle potřeby. Na čtenáře neznalýho problematiky může působit úžasně čtivě a můžou na něj udělat dojem autorovy rázný postoje. Jenže prvních 120 stran tvoří splácanina Mendelových dřívějších publikací, který nemají s tématem nic společnýho - nebo mají, asi ve stejný míře, jako kdybyste si koupili knihu o sametový revoluci a první třetina by pojednávala o Čechách od Sámovy říše do druhý světový války. Jistě, všechno souvisí se vším, ale když chci číst o událostech z roku 1989, nezajímá mě Zlatá bula sicilská. Ergo první třetina je vycpávka, kde se autor prezentuje jako jediný nositel vědomostí v republice, všichni ostatní (obzvláště novináři), jsou totální pitomci a diletanti. Diletanti jsou i zahraniční publikující autoři a MM přišel, aby nám osvětlil, jak to fakticky bylo. Problém ale je, že se faktů moc nedrží. 
Sáhodlouhý věty přes celý odstavce, ve kterých si mnohdy dokáže odporovat (a čtenář to často nemá šanci postřehnout, protože nejpozději na šestém řádku jedné věty se prostě nutně musí ztratit), jsou mnohdy plný polopravd. Autor se striktně drží tradiční orientalistickýho, postkolonialistickýho výkladu dějin BV, který se ukazuje v posledních letech jako překonaný. Problémem je, že MM nám ustrnul na přelomu tisíciletí (jediná monografie z použité literatury je z roku 2008, pár z let 2000-2005, drtivá většina pak z 80. a 90. let 20. st.), navíc jeho práce s fakty je dost volná (např. údaje o jemenské negramotnosti si cucá z prstu). Přidejte k tomu i to, že je schopný kategorická tvrzení opírat o novinový články, ale na 350 stranách je jediný arabský zdroj a máte mohutné základy, na kterých můžete stavět i bez lišky.
Samotný události arabského jara jsou podávány zkratkovitým výčtem událostí a ani ty nejsou kompletní (v Egyptě naprosto chybí počáteční jiskra - vražda Chálida Sajjida; Wá'ila Ghoníma MM odsoudil do věčné anonymity atd. atd.). Kniha se navíc hemží překlepy, hrubkami a absurdně náhodně rozesetými arabskými překlady, jež v důsledku působí, že kurzívou napsal vše, co ještě zná. O nekonzistenci v přepisech jmen ani nemluvě. Zkrátka - trvalo mi skoro čtyři měsíce, než jsem knihu nakonec opravdu dočetla, arogantní styl mi zvedal tlak a nezvládla jsem víc jak dvacet stran naráz. Takhle odborný, ani poloodborný text skutečně vypadat nemá.

Ke knižnímu výčtu můžu připočíst i první přeložený titul v letošním roce. Román americký autorky indickýho původu se točí kolem obchodu s bílým masem v Indii maskovaným za náboženský hodnoty. 
Začátek překladu pro mě zůstává tak trochu dechberoucím okamžikem. Otevřete knihu, přejedete prsty přebal, aby zůstala otevřená. Založíte nový dokument. A napíšete věnování. Pak Prolog. A víte, že na několik týdnů a měsíců budete s knihou svázaní tak, jak s ní může být spjatý snad jen autor a možná jeho redaktor. Bude brát každý slovo do ruky, otáčet ho a přetvářet. Bude ho psát znovu. Stejně a jinak. A když se vám nakonec podaří dobrat se na konec a v textu se ztratit tak, že vás tam laskavý čtenář nenajde, dostane se vám pocty nejvyšší. 


A jinak pořád běhám... dneska třeba tady:

čtvrtek 22. června 2017

#kdyznebehamctu #kdyznectubeham

Přesně takhle taguju své dva největší koníčky na instagramu. Ó ano, já zarputilý odpůrce sociálních sítí jsem podlehla facebooku pro negramoty. Tak kdybyste tam někdo byl a já o vás nevěděla a měla bych vědět, tak si mě mezi těmi miliony jiných fotek najděte.

V poslední době se kolo času točí tak rychle, že z toho mám skoro až závrať, docela jako včera, kdy jsem ze zoufalství nad televizním programem zapnula satelit a při rozdělávání hromad lega, kteréžto je u nás poslední měsíce nejpopulárnější hračkou (a máme už asi dvacet krabic všehomožnýho a aby to M. dokázala zase sama složit, rozkládám jí to pečlivostí chovance Bohnic trpícího akutní OCD po popsaných pytlíčkách do originálních krabic) se zaposlouchala do rozhovoru s jakýmsi katarským právníkem. Ten mluvil tak strašlivě rychle, že má snaha ho vnímat, rozumět mu a ještě si nějak přechroupat končila pocitem ne nepodobným požití metru piv a jedný zelený. Doba je dynamická, jak říká el profesor, a já jaksi evidentně víc čtu, než píšu. Nebo aspoň než píšu blog. Dokonce i má sestra, která písmena běžně polyká bez kousání si stěžuje, že jsou mé posty příliš dlouhé. A tak to dneska zkrátím a dám vám ty knihy jen dvě (anebo možná tři? Hm?) a další dvě (tři...) třeba zítra... nebo pozítří... nebo za týden (spolu s dalšími, co do té doby přečtu... a spirála se točí a točí a točí...)

#-1 (35)
M. L. Stedmanová
SVĚTLO MEZI OCEÁNY
Dojáky obvykle nečtu. Rozhodně ne, když předem vím, že jsou to dojáky. Srdceryvné a sladkobolné čtení mě obvykle nedojímá. Obvykle mě uráží autorova snaha ždímat ze čtenářů emoce. Roňte slzy, spotřebovávejte kapesníky! A kupte si můj další titul! Světlo mezi oceány (komu se podaří zjistit, co znamenají ony iniciály M. L., má u mě pivo!) jsem kupovala pod stromeček mamince. Slečny, paní a ženy román na internetu vychvalovaly, inu, tak proč to nezkusit. Nadšení matky rodu i mé sestry bylo nezměrné a hláška: "To si musíš přečíst, protože si o tom potřebuju s někým popovídat!" mě přesvědčila, že si ji prostě musím - byť dost drsně mimo pořadí - přečíst taky.
Překvapivě jsem se během krátký doby vrátila zpátky do australský Tasmánie. Světlo mi z hlavy vymazalo i poslední představy téhle části světa jako místa horkýho a slunečnýho. Tom, veterán z první světový války se vrací do rodný Austrálie. Přijímá místo správce majáku na vzdáleném ostrůvku Janus. Osamělý život, osamělá práce, stereotyp, ticho, žádní lidé. Pro veterána z drastických bojů, mladého muže, jenž viděl příliš mnoho a zažil víc, než dokáže jedna mysl pojmout, ideální místo. Po krátkém setkání s mladou dívkou na pevnině navíc možná není až tak sám. A sám skutečně nebude. Jenže původní idylka tak idylická, jak jen může v drsném prostředí být, vezme záhy za své. Ukáže se, že jeho žena nedokáže donosit dítě. A velký sen praskne jako mýdlová bublina. 
Nedávno jsem tu použila onen provařený citát o tom, jak je rozhodnutí stát se matkou to nejzásadnější, které v životě učiníme. Jak si vědomě vyrveme srdce z těla a necháme ho už navždy pobíhat kolem. No jo, ale co když to srdce vedle vás nechodí? Co když jste připraveni se ho vzdát, co když to uděláte a ten, kterého jste měli vyhazovat do vzduchu, prdět mu na bříško a foukat mu rozbitá kolena na svět nikdy nepřijde? Co když odejdete s mužem na osamělý kus skály uprostřed oceánu, protože věříte ve svůj sen a ten se rozpadne na tisíc střepů, jež nedokáže nikdo posbírat? Co potom? A pak - a pak jednoho dne váš sen připluje v loďce po moři. Co byste udělali? Odstrčili ho zpátky? Jenže co když ten sen je pro někoho jiného, někoho, kdo žije daleko od vás, skutečností a vy mu tím, že si jej přivlastníte, uděláte ze života noční můru? Co když věříte, že děláte něco v nejlepší zájmu všech? Není nic horšího, než když člověk ve snaze nikomu neublížit nakonec ublíží všem. Světlo mezi oceány je srdceryvný, strhující příběh z dávných časů a dalekého místa navíc s krásným přebalem. Je to tradičně vystavěný román z dob, kdy čest a smysl pro ni měly mnohem větší váhu, než si dovedeme představit, kdy se manželské svazky netrhaly jako toaletní papír, kdy na věky věků (a věků a věků a věků a věků) bylo bráno smrtelně vážně. Vyprávění o tom, že za některá rozhodnutí se platí opravdu nehorázná cena, dostane rozhodně více rodiče, než čtenáře bezdětné, určitě víc ženy než muže a nejsilněji si ho prožijí matky malých dětí, protože ty v něm uvidí sebe.

#-2 (36)
Rowan Coleman
KNIHA VZPOMÍNEK
To jsem si zas dala. Uvěřila jsem sympatickému přebalu posledního titulu britské autorky v kombinaci s pozitivním hodnocením na Databázi knih. Jenže jsem se jaksi nepodívala, KDO to hodnocení píše. Ach jo. No jo. No nic. Takže vzhůru na věc, dneska to máme krásně vyvážený - jeden velmi dobrý rodinný román nám trůní proti jednomu mizernému rodinnému titulu.
Nikdy mě nepřestane fascinovat, jak může někdo získat věhlas jako dobrý vypravěč a přitom být tak mizerný spisovatel? Silné téma předčasně rozvinutého Alzheimera v kombinaci s několika (žel bohu velmi málo) silnými scénami totiž nemůže v žádném případě vyvážit plytkost děje a stereotypní unylost postav. 
Následující komentář obsahuje *SPOILERY*, byli (i když spíše byly) jste varováni.
Kniha vzpomínek je takové typicky "ženské" čtení. Osobně tuhle škatulku ze srdce nesnáším, ale něco na ní asi bude. Neumím si představit chlapa, který by tuhle rádoby srdceryvnou limonádu přečetl a neslezly mu z toho nehty aspoň na jedný noze. Přestože základní osa příběhu (matka - dvě dcery (20 a 3) - demence a vidina brzkého konce krátce po čtyřicítce) vyloženě čiší potenciálem, autorka jej uchopila v souladu s tématem tak dementně, jak jen to šlo, snad aby se někdo necítil příliš sklíčeně.
Všechny postavy jsou krásný a úžasný a obětavý a děsně hodný a chápavý a milý. Nikdo není tlustý, brýlatý, šišlavý, pajdající, koktající. Nikdo nemá žádný zásadní problém (až teda na toho Alzheimera), všichni jsou v jádru zlatí lidičkové se srdíčkem na správném místě, kteří navíc vypadají jako by z hollywoodu utekli. Hotová cukrová vata. A tím samozřejmě teprve začínáme.
Samotný děj se točí kolem slaboučké zápletky vystavěné na jednom zatajeném těhotenství - už vidím dvacetiletou holku, která kopne kluka, co s ním chodí, do zadku, přestože je těhotná a on ji nebije/nepodvádí/nechlastá/nefetuje... a rozhodne se být s děckem sama. Budou jich zástupy - protože ona už tehdy ví, že on není ten pravý. Jasně, vezměme otcům děti! Oni přeci nemají právo podílet se na výchově... Základní premisa v mých očích nečiní z hlavní postavy hrdinku, ale sobeckou slepici, kterou v jejím rozhodnutí podpoří dokonce i její matka. Tak když je holka ve dvaceti tele, tak aspoň ona by mohla mít rozum? Ale kdeže. Poté, co začne Claire, jak se ústřední postava jmenuje, blbnout, chce najednou, aby se její dcera s biologickým otcem seznámila. To, že on má vlastní rodinu a život, ji vůbec nezajímá. Jasně, nic mu neřekla, nechala se zapírat, ale teď, po 20 letech, je na čase, aby přijal dcerušku sakum prdum! A víte co? Víte, co se stane?! No jasně - on to udělá! A kdyby jen on! Jeho manželka a dvě dcery jsou naprosto v pohodě, když k nim nakráčí vyšinutá ženská s těhotnou adolescentkou a sdělí jim: tramtadadá, tady nás máte! (Dokonce se obejmou. Obejmou!! Umíte si to představit? "Ahoj, kdysi jsem šou*tala vašeho manžela, tohle je náš plod láska! Já brzo natáhnu ráfy, ona je zbouchnutá, tak vám ji tu nechám, je to v poho?" "Ó, ano! Jistěže! Pojďte dál, šálek čaje? Nebo raději pevné objetí?" O_o)
Ano, jistě, dcera je totiž taky ve dvaceti těhotná a protože se historie trapně opakuje, i ona zůstává sama, bez dokončené školy. Tedy, ona sama nezůstane, protože stačí, aby vešla do baru a chovala se jako arogantní, vylízaná pinda a hned jí padne k nohám nejkrásnější kluk ve vesmíru (jenž shodou okolností pracuje za barem a taky nestuduje a umřela mu máma, takže je děsně chápavej) - a stačí dvě holý věty a on ví, že ona je ta pravá. (Dá se zívat a zvracet zároveň? Dá - zííí-grrrrc-vvvv.)
A pak je tu mladý manžel hlavní hrdinky, který s ní má tříletou dceru, prostě lásky jejího života. Na něj je navázaná druhá, děsně tajemná zápletka knihy (začínám být v zívání/zvracení fakt dobrá) - kdy se s ní setkává a nechává ji věřit, že je někdo jiný, protože ona ho vůbec nepoznává. Jasně, spoustu věci si pamatuje, ale jeho, selektivně, vymazala.
Ne, naštěstí o Alzheimeru nic moc nevím. Ne, naštěstí jsem nikdy neměla tu čest se s někým, kdo jím trpí setkat, natož o něj pečovat. A doufám, že mě to stejně jako tsunami nebo horečka dengue nikdy nepostihne. Přesto se nemůžu ubránit tomu, že autorka s nemocí nakládá tak, jak se jí to hodí. Protože tohle je prostě... dementní. 

Samozřejmě v mezidobí taky běhám. Ne že ne. GGUT už je za měsíc, já začínám mít staženou p*del tak, že i párátko by byl problém a snažím se navzdory všem chytrým poučkám dohnat to, co jsem na jaře nestihla. A tak běžím jeden večer přes půlnoc s T-Birdem do Říčan. Teda já běžím, on se vedle mě courá, ani se nezpotí (což je jasný důkaz existence záhadnýho fyzikálního jevu, kdy se dvě reality protínají, nicméně pravidla kinetické energie uvnitř nich fungují zjevně jaksi odlišně). Stavujeme se v pár hospodách, on pije pivo, já se omlouvám, že se se mnou musí otravovat. Cestou do sebe cpu nějakou proteinovou tyčinku z dm - to jako v rámci testování stravy -, která doma chutnala ke kafi fajnově, o půlnoci u krajnice státovky ji do sebe nemůžu ani nacpat, natož polknout...
Nejlepší je putyka v jakýsi vesnice před nebo za Kralevicemi (tuším), kam doráží pozdě po jedenáctý a kde jsou z nás místní štamgasti dost auf. Jasně, dva lidi v lycře jsou fakt exoti, za to borec houpající před hospodou hluboký kočárek a chlapík s jedním okem a krysou na rameni je naprosto ok... Ke konci už remcám a kňourám, což nesnáším a samozřejmě se objevují černočerné myšlenky na to, co já v těch Alpách budu dělat, když mě pár hodin po kulturním povrchu totálně odrovná. Ale doma jsem na sebe, jako vždy, pyšná, že jsem vydržela... (Petr naběhne o dvacet kilometrů víc... a ráno jde na další třicet. Ehm. No. Jak říkám. Různé reality...) 

A taky jezdím na kole a je to super. Kdysi jsem běhávala v zoufalý snaze zhubnout a to, co mě opravdu bavilo, bylo kolo, tak si to teď příležitostně krásně připomínám. Zašla jsem tak daleko, že jsem dokonce kolo koupila i T. a nutím ho jezdit do práce. Nemá to se mnou jednoduchý. 
Včera začalo astronomický léto. Teploty venku to jen potvrzují. Inu, pocením vpřed, přátelé! Ty kilometry se samy nenatočí!

čtvrtek 15. června 2017

Za TŘI!

Za chvíli to budou přesně tři roky, co jsi přišla na svět. Je až k neuvěření, jak rychle jsi vyrostla a jak veliká už jsi a stejně tak nepochopitelný je, že jsi tu s námi někdy nebyla.
Káťo, ty zvíře moje, z tvojí neutuchající energie, umanutosti a zarytosti jdu velmi často do vrtule, ruku v ruce s tím jde ale tvoje veselá povaha, nadšení a houževnatost, který mě nepřestávají přivádět v naprostý úžas. Miluješ zvířátka, přírodu, pohyb. Často mám pocit, že neumíš normálně chodit, protože pořád běháš (a často mám pocit, že neumíš normálně mluvit, protože jsi děsně hlučná :-). Máš ráda sladkosti, ale i salámy, prostě vzor zdravé výživy, máš ráda pohádky, malování, zpívání, tancování, kostky a plyšáky, ale nejraději ze všeho máš kolo.
Káťo, všechno nejlepší k těm tvým třetím narozeninám, lásko moje blonďatá. Buď dál zdravá a nepřestávej se smát a objevovat. Svět tam venku je totiž obrovský a čeká jen na tebe!
A protože narozeniny jsou takový sentimentální den - obzvláště tedy pro rodiče, pro oslavence je to od určitýho věku supr příležitost dostat nový lego/kolo/barbínu/hru/telefon/počítač/vožrat se s kámošema jako to hovado, poblít se doma vedle hajzlu a dostat od milujících rodičů přes hubu/sedět v koutě a zpytovat, že jsem zase o rok blíž definitivnímu finále a co jsem za ten rok stihl(a)? Hm?/zapomenout, že nějaký narozeniny existují... - usoudila jsem, že se s vámi podělím o popis Kačenčina příchodu na svět tak, jak jej vnímala moje sestra, která s námi jela jako doprovod.

Jak jsme si porodili Kačenku (v patnácti bodech)

Když máte jedinou ségru, která čeká svoje (prej)poslední miminko a chce, abyste u toho byli s ní, nejdřív tomu nemůžete uvěřit, pak hodinu dojetím brečíte, dlouho se těšíte a pak skoro tři tejdny nepijete před spaním víno, ani si na noc nevypínáte zvonění na telefonu, protože CO KDYBY to bylo zrovna dneska, že jo.

Další výhodou toho, že nejste otec-u-porodu-a-spolustvořitel-toho-všeho je, že nemusíte absolvovat naživo předporodní poslíčky, strachy, stresy a zbytečný cesty do porodnice pár dnů před tím skutečným dnem D. Máte to ale samozřejmě online, takže žaludeční neuróza vás tak jako tak nemine. Naopak. Tisíckrát študujete navigaci, počítáte, jak dlouho vám to bude trvat do Neratovic a začnete usínat s mapou pod polštářem, protože CO KDYBY to bylo zrovna dneska a vy jste dojeli někam, kam vůbec nechcete.

Přesto všechno vás v neděli ráno úplně rozstřelí, když na telefonu vidíte, že celou noc se něco dělo a vy (nejspíš díky nulovým dávkám alkoholu) jste spali jak pařez. Najednou už to není žádný CO KDYBY, ale je to JAKOTYVOLEFAKTDNESKA a vám dochází, že jste si to celý nevymysleli.

Tak nějak to maj podle mě všichni, kdo se někdy ocitli v podobný situaci. Dál už musí každej sám. Třeba takhle nějak:

1. Je asi osm ráno, v jedný ruce držím kafe, druhou si podle googlu zuřivě maluju mapu. Jo jasně, přesně vím, kudy do porodnice, jen mi jaksi nedošlo, že nejdřív je potřeba dovézt hlídací babičku do Prahy a co kdyby se náhodou vybila navigace, že ano.

° Evidentně jsem už tou dobou nebyla při smyslech, protože když jsem na první světelný křižovatce z toho kafem pocintaným cáru papíru četla pokyny typu "vlevo hned za kolejema a pak přes koleje vpravo" nevěděla jsem ani jak se jmenuju, natož kudy mám jet.

2. Sedíme v autě. Tomáš řídí, já nerodím, takže nemusím sedět vzadu a protože je neděle ráno, kupodivu jedeme celkem svižně. Jíťa chvílema hekne, kontrakce měříme na hodinách u rádia a jsou asi co tři minuty, takže nikdo nepochybuje o tom, že tentokrát fakt nejedeme zbytečně.

° Vůbec netuším, jak jsme se tam ocitli, ale vzhledem k tomu, že babička s námi není, usuzuju, že jsem trefila, kam jsem měla, vysadila ji a přesedla jsem si do jinýho auta. Jsem dobrá!


3. Stavíme na benzínce. Nevím proč, a to až do chvíle, kdy Tomáš vychází ven a v rukou vítězoslavně třímá... porcovací kleště na kuře! Vtipkujeme, že klidně můžem rodit hned teď, když už nástroje na nástřih bysme teda měli a jedeme dál.

° Dlouho jsem nechápala, kde se ty kleště na benzínce vlastně vzaly a hlavně, proč má někdo, kdo veze rodící manželku, myšlenky na grilovaný stehýnko, ale prej je tam za ty bonusový body přece nemohl nechat.
°° Pokud to čte někdo, kdo rozhoduje o našich budoucích životech, tak já bych v tom příštím měla ráda nervy jako můj švagr. Předem díky!


4. Jedeme výtahem. Sedím v čekárně. Hledám automat na kafe. Piju kafe. Sedím venku. Je dopoledne, nikde ani noha, ptáci řvou, já piju další kafe a čumím, že jsme asi fakt v porodnici a budu teta. Podruhý.

° když už jsme u toho příštího života, tak by mi evidentně neuškodilo i o něco kratší vedení (to jen tak pro jistotu)


5. Jsme v nějakým divným a dost pokaděným parku u nemocnice. Doktor prej vypadal jako pedofil z německý detektivky a díky jeho "vřelému přístupu a lidskému chování" je po kontrakcích. Zcela suverénně navíc tvrdil, že tohle teda rozhodně není porod a že každá rozumná žena by se nechala preventivně hospitalizovat.
Vzhledem k tomu, že jsme rozumný všichni tři (ač někteří nejsou žena), sedáme do auta s tím, že nám celý Neratovice můžou trhnout klepetem a že když se nic neděje, můžeme to nic jet v klidu dělat k babičce na zahradu.

° Dodneška nechápu, jak jsem to všechno mohla tak rychle a hlavně V KLIDU vymyslet, naplánovat a navíc přimět ty dva k tomu, aby mi věřili, že děláme dobře. Asi kombinace těch hektolitrů a kafe a pohledu na Jíťu brečící, že s takovým slizákem už nechce ani mluvit, natož rodit.


6. Jsme v Praze. Je něco kolem poledne. Jíťa se zavírá do ložnice, odkud se ozývá pravidelný pořvávání. Na to že nerodí, je podezřele častý a pravidelný, ale snažíme se tvářit, že nás to nenervuje a že je to vlastně normálka. Největšího mistrovství v tom dosahuje babička, která jí nandavá vrchovatej talíř francouzských brambor s tím, že je čas na oběd a že má určitě z toho neustálýho hekání hlad jako vlk.

° musím psát, že KUPODIVU nic nesnědla, nebo to tím jenom zbytečně prodlužuju?;)

7. Stojíme před barákem. Tomáš cpe Madlenku s babičkou do svýho auta, já vyndavám dětský sedačky z toho mýho a cpu si je do kufru. Jíťa mezitím nerodí někde na cestě mezi bytem, výtahem a parkovištěm. Když vidím ten nechutnej bordel a tunu drobků, co zůstala na sedačkách, snažím se to trochu hystericky smést aspoň na zem (když už ven to nejde), ale nedá se říct, že bych byla úspěšná.

° je hodně věcí, ve kterých se s mou sestrou lišíme, ale hranice vnímání čurbesu jednoznačně zaujímá čestné místo v první desítce. Už ve chvíli, kdy se uprostřed toho prasečáku uvelebila a ani si ho nevšimla, mi mohlo bejt jasný, že o sobě neví. Nechápu, že nebylo.
Že by moc kafe?


8. Jedeme po Praze. Pomalu, protože přes koleje to drncá. Bavíme se o Vraždách z Midsommeru a dětských jménech, který poslední dobou vídáme v okolí a který by se spíš hodily na psa. Prostě takovej normální nedělní výlet k babičce.


9. Jsme na dálnici. Snažím se jet pomalu, ale drncá to jako prase. Jíťa se ptá, jestli neva, když si klekne. To mi rozhodně neva. Spíš mně jí je líto (kdo nikdy nejel s našima dětma autem, když si dávaj rohlík, ten nepochopí). Ve chvíli, kdy přestane mluvit si říkám, že drncat to bude stejně a šlapu na plyn. Bojím se dívat na hodiny, protože kontrakce jsou čím dál častější. V mezičasech se mi omlouvá, že řve a já jí naopak neustále opakuju, ať kouká řvát, protože mě to uklidňuje a aspoň vím, že je živá;)


10. Sjíždíme z dálnice. Zbývá projet pět vesnic a jsme v porodnici. Kupodivu už i mně je jasný, že nikam jinam nemá smysl jezdit. Ve třetí vsi před Nymburkem se uklidňuju tím, že mám v kufru čistou mikinu, do který to miminko kdyžtak chytím, aby se hned v první minutě života nemuselo válet ve strouhance. Taky jsem pevně rozhodnutá zavolat 911, čímž se absolutně uklidním a poslední vesnici projíždím devadesátkou.

° poučení do života - nikdy, opravdu NIKDY nemyslete před porodem na americký detektivky a už vůbec se o nich nezmiňujte nahlas! Můžete totiž pod jejich vlivem učinit rozhodnutí, díky němuž budete i po roce vypadat jako absolutní dement.


11. Parkujeme před porodnicí. Tomáš přijíždí během pár minut (nevím, kdy se zbavil babičky a dítěte, ale evidentně to udělal rychle).
Vybíhám do druhýho patra a říkám sestřičce, že jim vezu ségru. Na dotaz, kde ji mám, inteligentně odpovídám, že asi rodí někde na těch schodech. Přiblble se usmívám, načež se z ohybu schodiště vynoří Jíťa a mezi kontrakcema se snaží usmívat podobně přitrouble.

° nějaká genetická chyba nebo co;)

12. Asi vypadáme, že jsme si to vymysleli, protože když se konečně najde někdo, kdo by jí vyšetřil a ukazuje se, že na žádný předporodní tanečky a procedury není čas, začne všechno svištět jak v nějakým zrychleným filmu. Najedou mám na sobě mundúr a už nás ženou na sál.
° tohle je jediná fotka "před", kterou jsem stihla ani nevím kdy a proč vlastně;)
13. Jsme na sále. Jíťa tlačí, Tomáš jí drží nohu a já nevím co bych, tak namáčím vatu a utírám jí ksicht, protože si až moc živě pamatuju, jak nechutně se člověk potí. Připadá mi, že na jedno nadechnutí tlačí snad půl hodiny a evidentně nejsem sama, protože sestřička se ptá, jestli je paní potápěč. Uklidňujeme ji tím, že ne, že jen běhá maratony, ale pak už na pokec není moc času, protože najednou je venku hlava a než se rozkoukám, tak i celá Kačenka.

14. Hned nebrečí, protože si lokla vody, ale během pár vteřin začne kňourat.
Je neskutečně mrňavá, heboučká, roztomilá a celá naše;)
Fakt neuvěřitelný!
Sedím v nemocničním kiosku, piju pivo (kafí už bylo pro dnešek dost), tlemím se jako magor a nejsem schopná ani napsat esemesku, jak se mi z toho fičáku klepou ruce. Vůbec nechápu, že ještě před hodinou jsme byly na tý dálnici a jak se to stalo, že najednou máme to miminko, který se podle MUDr. Chytrolína z Neratovic mělo narodit nejspíš až za měsíc.

° Zazvonil zvonec a během tří hodin jsme byli pěkně doma. Tentokrát už všichni čtyři;)

Hlavně že jsem tvrdila, jak to tentokrát vezmu hákem.
Ha. Ha.
Jako bych se neznala.
Neříct si ale, že 15 bodů je maximum, budu tady sedět ještě zítra.

° jo a díky, že jste mě vzali s sebou!;)

pátek 9. června 2017

Pravidelná dávka papírových emocí

Protože jsem zjistila, že jsem se úspěšně uvrhla do záporných čísel a vyhlídky na to, že bych se překlopila do plusu, začínají být krapet mizivé, rozhodla jsem se, že k číslo z vlastní padesátkové výzvy přihodím ještě skutečný počet - pro svůj vlastní dobrý dojem, jaký že to nejsem velký čtenář.

Nejdřív jsem totiž zjistila, že krátce před svými šestapadesátými narozeninami zemřel bývalé šéfredaktor vydavatelství Paseka, Milan Macháček. Vděčíme mu za finální podobu nesmírně dlouhé řady knih, mimo jiné i Nabokova nebo nového vydání Pána prstenů. Několik let jsme se průběžně scházeli a diskutovali případný překlad z arabštiny. Padla spousta návrhů, došli jsme v jednom roce dokonce i do finální selekce, všechno mělo klapnout, ale neklaplo. A přestože jsem se tehdy hodně zlobila (anebo mi to možná bylo jen líto, ona ta hranice mezi těmihle emocemi bývá mnohdy hodně tenká), je mi opravdu líto, že už žádnou knihu nebudeme mít možnost do toho konce dotáhnout.
Někdo si na náhlé přívaly smutku koupí panáka, kabelku nebo boty. Já chodím do knihkupectví.
Pane Macháčku, bylo mi ctí a díky za všechny knihy!

No, takže když si přinesete domů tohle, není úplně pravděpodobné, že se vrhnete na něco, co doma máte roky. Nebo snad ano?

#2 (32)
Kurt Vonnegut Jr.
MECHANICKÉ PIANO
Vonnegutova mechanická dystopie představovala jeden z mých zásadních knižních restů (tím druhým je Úcta ke světlu Svena Nykvista, dvorního kameramana snad nejslavnějšího švédského režiséra Ingmara Bergmana). Dostala jsem ji k miléniovým Vánocům a nějak jsem nikdy nenašla sílu se do ní začíst. Tentokrát mi vlastně nic moc jiného nezbylo, protože ji mám uloženou na poličce v pokojíčku u maminky, kde jsem uspávala K. a zděšeně zjistila, že jsem si nevzala nic na čtení. A promarnit půl hodiny? To bych taky nemusela přežít, že ano?
Ve vzdálené budoucnosti, jejíž kulisy velice intenzívně připomínají 50. léta 20. století, byli po poslední velké válce všichni lidé osvobozeni od strastí práce a nahrazeni stroji. Drtivá většina z nich má teď před sebou perfektně nalinkovaný život v závislosti na testech IQ, které určí, zda se z vás stanou "lopaty", "vojclové" nebo budete moct studovat a přejdete pomyslný most na opačný břeh obývaný hrstkou "inženýrské" elity. Všichni jsou v této ideální společnosti šťastní, protože vlastně nemají nic na práci, nemusí přemýšlet, dostávají málo peněz, za které si nemůžou nic moc koupit, všichni mají stejně, žijí stejně a tím pádem by přeci měli i stejně myslet (nepřipomíná vám to něco?)
Mechanické piano je metaforou odosobněné společnosti, která ve své honbě za pohodlím a rovností zbavila lidi jejich pravé podstaty - jejich odlišností, jejich tvůrčí energie, zbavila je smysluplné práce a nechala je živořit v nenaplněných, předurčených škatulkách. Nečekejte žádnou třeskutou zábavu, ani velké drama. I revoluce proti strojům, jež stejně nakonec ukáže, že lidé jsou z podstaty neměnní a že je stejně ve finále bude nejvíc fascinovat mašinka, do níž hodíte korunu a ona vám za to vyplivne kelímek s limonádou, je spíše pomalá, stejně jako celé tempo vyprávění. Pokud chcete u čtení přemýšlet, a tak trochu si v duchu zahořekovat na tím, jak pravdivé a stále platné jsou Vonnegutovy myšlenky, vzhůru na palubu - dokud ještě nemáme jen 12 kategorií knih podle 12 strojově vypočítaných kategorií čtenářů. Brahous brahouna, houna saki. Ippi goura Brahouna ta tippo a mismit.
(Až přízračná mi přišla zpráva o překladateli Jaroslavu Kořánovi, jejž se Mechanického piana výborně zhostil, která se na informačních webech objela jen pár dní poté, co jsem knihu dočetla... Další velká ztráta pro knižní svět. Tak už by to zase na chvíli stačilo, ne?)

#1 (33)
Adam Chromý
REVIEM ZA PLUTO
Krátce po nezávratném Vertigu jsem neodolala a přitáhla domů další knihu nadějného mladého českého autora prostě proto, že se mi ohromně líbila obálka.
No. Tak Vertigo to není, tohle mě alespoň v první čtvrtině bavilo (jenže druhá už lehce otravovala a zbývající dvě nudily). David s Alicí se měli kdysi rádi, moc rádi a teď už se rádi nemají. Vlastně se asi nesnáší. Nechtějí spolu být a nevědí, jak to udělat, aby byli bez sebe. A jak hledat jistotu ve světě, kdy stačí pár astronomů pod jedním kupolovitým stropem k tomu, aby byla vyškrtnutá planeta z naší sluneční soustavy a něco, co jste se učili od dětství, se najednou kymácí v základech? Opakující se motiv Pluta je sice zkraje zábavný a možná i roztomilý, ale kromě té sluneční soustavy - alespoň tedy nám - v dětství vštěpovali i to, že opakovaný vtip není vtipem. A přesně na tohle celý Rekviem dojíždí. 
Kolem ústřední dvojice se motají šablonovité postavy, vtípky se opakují a stávají se čím dál násilnějšími, až přejdou (stejně jako vztah ústředních hrdinů) do křeče a následné rigor mortis. David je, tak jako autor sám, bulvární novinář, který samozřejmě musí chodit do baru a balit holky a mít děsivě provinční rodiče tak černobílé, že sám musí být nejspíš pruhovaný. Alice je učitelka výtvarky na ZŠ. I ona je obklopena archetypy jak z nablblých vtípků o kantorech a její matka je klimakterický diblík se všemi rysy klimakterických diblíků. Stárnoucí diva je jako jediná alespoň hezká postava, ostatní jsou jen více či méně protivný. Nadšení z prvních stran vystřídala znuděnost, postavy mi byly naprosto ukradené a konec nemohl přijít dřív. Jestli takhle fungují "normální" vztahy, tak jsem opět extrémně vděčná, že normální nejsem. Možná kdyby se původní scénář dočkal realizace, mohl to být zábavný krátký film, takhle je to jen podprůměrný útlý román s krásným přebalem. Druhá šance pro začínajícího českého autora v měsíci a na dlouho asi zase poslední.


Tenhle týden jsme musely do knihovny. Madlenka je pravidelnou návštěvnicí místní pobočky Městské knihovny a já se skutečně velice, velice dlouho držela a nic - až na sem tam nějaký ten komiks - jsem si nepůjčovala. Dokonce jsem si záměrně nechala propadnout kartičku! Tentokrát jsem ale jako gambler, jenž se nad ránem po pár pivech ocitl v kasinu prodělala těžkou (doslova) recidivu.
Ach jo.

#0 (34)
Jana Kiliánová, Vilém Koubek
KOREKTOR
Přemýšleli jste někdy, kdo vlastně stojí za finální podobou textů? A napadlo vás, co asi dělá takový redaktor/editor/korektor? A chcete to doopravdy vědět? Pokud jste alespoň jednou přikývli, pak jsou tyhle tří obrázkové stripy přesně pro vás. A jestli ne, stejně si je přečtěte.
Korektor poskytuje nezasvěceným výborný vhled do duše zástupce této profese; nám profesně spřízněným nezbývá, než mezi výbuchy smíchu pobaveně pokyvovat hlavou. Skvělá záležitost. A ano, většina z nás je taková – pokud ne rovnou všichni. Jsme (tak trochu a někdy i více) asociálové žijící v zajetí písmenek a textů, schopní pohrdat každým, kdo nedokáže rozlišit mezi holt a hold, nemůžeme za to, holt profesní deformace.