pondělí 16. ledna 2017

Víte, kluci, co dělá panda, když hoří les?

O tom, jak jsem se vydrápala v knižní padesátce do plusu, jaká byla první letošní audiokniha a co musíte vyfotit, abyste na instagramu dostali lajk od Jirky Homoláče.

David Mitchell
DŮM ZA ZDÍ
#0
David Mitchell je považovaný za jednoho z nejvýraznějších britských spisovatelů současnosti. Dům za zdí přinesl Ježíšek a bylo to po brilantně zábavných Třinácti měsících a Atlasu mraků, který se pro mě stal jednou z nejlepších audioknih loňského roku (dokonce jsem jí odpustila i to, že jednu kapitolu načetla mnou nenáviděná uhýkaná Stryková, jejíž přednes mi tak znechutil Murakamiho Norské dřevo, že jsem při jeho poslechu zažívala nefalšovanou fyzickou bolest) už třetí setkání s tímhle autorem (mimochodem, Atlas mraků byl i zfilmovaný Tomem Tykwerem a bratry (teď už vlastně sestrami) Wachowskými, já si na něj ovšem netroufám - dějovou kostru určitě na plátno přenést jde, ale ducha vyprávění těžko, na něco jsou pohyblivé obrázky zkrátka krátké).
O čem útlá novela o necelých 150 stránkách je? Představte si menší anglické městečko, kde v úzké, tajuplné a křivolaké uličce narazíte na nízké železné dveře, o nichž byste klidně přísahali, že tam ještě před chvilkou nebyly. Ty dveře se dají otevřít, co uděláte? Nakouknete jimi? A co když za nimi spatříte krásnou zahradu a veliký dům, jenž by se ale na malé místo mezi touhle a sousední, rovnoběžnou ulicí neměl podle fyzikálních zákonů vůbec vejít? Jestli jste už oběma nohama uvnitř, je to čtení pro vás. 
Fantasy příběh o tajuplných sourozencích, záhadném domě, mystikovi z odlehlých alžírských hor i těch, koho vlastní touha přiměla nevidět zjevné, je napínavý, zábavný, čtivý a do čtyř pětin i dobře vystavěný. Bohužel má fantazie zdráhá uvěřit soustavě oslích mostů, jež překlenují poslední, zbytečně násilná vysvětlení, rozuzlení a odpovědi přinášející kapitolu. Zvládnout ji autor lehčí rukou (čili si odpustit polopatické a přesto nelogické vyústění) a škrtnout naprosto absurdně otevřený konec, byla by to malá modrá perla pro každého, kdo se rád trochu bojí a komu nedělá problémy přistoupit na to, že v rámci našeho světa mohou existovat i jiné, další reality. Takhle zůstává jen zábavou na dva večery (což není málo).


Antologie finské fantastiky
LESNÍ LIŠKY A JINÉ ZNEPOKOJIVÉ PŘÍBĚHY
#1
To takhle jedete s maminkou na pár dní na výlet do Londýna a chcete udělat panu choti radost. V Harrods, kam jdete jako do muzea, objevíte unikátní Harrods pivo. Nadšeně ho koupíte, abyste si cestou domů uvědomili, že tenhle dárek ovšem do letadla nedostanete. Svět je prostě hrozný místo a vám nezbude, než se obětovat a strávit večer čtením a pitím piva.
Jsou knihy, které musíte mít, protože je napíše váš oblíbený autor, pojednávají o době (a)nebo tématu, které vás fascinují, doporučí vám je někdo, na jehož vkus dáte ANEBO je kniha prostě tak KRÁSNÁ, že je vlastně úplně fuk, co je zač. V posledním případě se snadno stane, že uvnitř není nic extra a vy pak litujete, že jste si knihu pořídili. Anebo - jako v tomhle případě - je i po přečtení fuk, že uvnitř stojí ze sedmi povídek za to jen dvě, Lišky bych si totiž koupila tisíckrát znovu, protože ilustrace Natalie Sychevské na přebalu, je tak úžasná, že kvůli ní ji prostě musím mít.
Předem je třeba říct, že vlna šílenství po severské literatuře, kterou zvedlo Milénium chudáka Stiega Larssona, mě nechává totálně klidnou. Zmíněnou trilogii jsem přečetla, knihy jsou to napínavé a znechucující zároveň a rozhodně mě nepřesvědčily, že bych nutně musela saturovat nějaké své sadomaso já další podobnými příběhy. Navíc u nás (rozuměj na BV) je povídková tvorba dostatečně bizarní i bez toho, že by měla přídomek "fantastická" a tak mě divnosti bez začátku, prostředku a konce, bez děje, bez postav, s divnými postavami, s bájnými prvky nebo podivným (často sexuálním nebo sexuálně motivovaným) násilím nechává naprosto netečnou. Nač tenhle úvod? To aby vás můj pohled na Lesní lišky třeba zbytečně neodradil. 
Sedmero příběhů, o jejichž překlad se postarali studenti pražské finštiny (klobouk dolů, naše povídková antologie měla vedle té vaší zůstat fakt jen mezi zdmi překladatelského semináře), přináší, jak se dočtete v doslovu, průřez povídkovou těch nejznámějších autorů finské fantasy. Pro mě stojí za zmínku především dystopické Kéž bychom tu byli taky Pasiho Ilmari Jääskeläinena a Temná zhouba, uzda smrti Anne Leinonen zpracovávající vlkodlačí téma po sto první a opět trochu jinak. Prvního autora a jeho Literární spolek Laury Sněžné (mimochodem také s překrásnou obálkou) jste možná zaznamenali a kdo ne, ten by zaznamenat měl, protože je to jeden z nejúžasnějších magickorealistických románů, co jsem v posledních letech četla. Zbývající povídky jsou buď úplně o ničem nebo mě dokázaly (jako Transit) znechutit svým vyústěním (a tím nemyslím onu avizovanou smrt). Přesto je to skvělý nakladatelský počin, který jde proti proudu aktuálního chrlení severských thrillerů a dává čtenáři možnost seznámit se i s jinou podobou nordické literatury a za to tleskám.

"Kluci, víte, co dělá panda, když hoří les?"
...
"Hoří taky!"
Kdybyste si měli poslechnout (anebo přečíst) jen jeden jediný cestopis, pak si kupte 40 dní pěšky do Jeruzaléma, Ladislavovu prvotinu. Je to totiž záruka, že u jediného cestopisu nezůstanete.
Láďa je totiž neuvěřitelně vtipný. Chodí po světě a vypráví o tom, co zažil, koho potkal a co si o tom všem myslel. My běžci tohle chápeme, rozumíme tomu a oceňujeme to. Láďa totiž chodí na poutě, což znamená, že chodí daleko. Došel do Říma, Santiaga de Compostela a svou pouť do Jeruzaléma přes Turecko zachytil ve zmiňované prvotině. My ultraběžci mu tak rozumíme dvojnásob. Humor se v obou jeho knihách mísí s hlubšími a místy i hlubokými úvahami, s obrazy zemí, které jen tak nenavštívíte a když už, většinou ne tak, jak on: s otevřenou myslí a pusou od ucha k uchu. 
V listopadu jsem měla to štěstí, že mě moje sestra vzala na Láďovu besedu, kterou pořádal právě k vydání druhé knihy, v níž popisuje svou poslední výpravu. Tentokrát neměl za cíl žádné významné křesťanské místo, tentokrát totiž neměl cíl žádný. Odletěl do Nepálu a až na místě řešil, kam že tam vlastně půjde. Program v Číně pak přišel na přetřes až při nákupu letenky těsně před odletem z Nepálu. 
Nymburské kino řvalo při jeho vyprávění smíchy. Jestli smích prodlužuje život, nezbývá  než jménem všech budoucích plátců daně, kteří mi díky němu budou muset o pár let déle přispívat na důchod, Ladislavovi poděkovat.
Stejně jako v případě 40 dnů i Pěšky mezi buddhisty a komunisty načetl autor sám, takže pokud se na besedu nedostanete, můžete si Láďu poslechnout aspoň ve sluchátkách. V knižní verzi vás pak čeká grafický skvost z dílny ilustrátorů Tomski&Polanski - jestli mají Lesní lišky krásný přebal, Láďova druhá kniha je úžasná naprosto celá.
Připouštím, že jsem naprosto nekritická, protože Ladislavovy zážitky mi extrémně barvitě připomínají moje vlastní z doby, kdy jsem neměla děti a podnikala jsem (sama anebo častěji v doprovodu) podobné výpravy do zemí, kam běžní koupáci většinou moc (nebo vůbec) nejezdí. K tomu všemu ještě pochopil kouzlo dělání si srandy ze sebe sama a nebraní se ani trošku vážně. Totiž, když se dokážete sami sobě dostatečně upřímně a hlasitě smát, nemůže se vám nikdo moc pošklebovat, protože jste si takřka z čehokoliv už stihli udělat srandu sami. Třešničkou na dortu jsou ukázky "špatné poezie". Tak třeba tahle (protože ta je nám, co se zoufale snažíme překonávat zákony gravitace a tahat naše těžká já do nesmyslných kopců, velmi blízká):

VÝŠKOVÁ BEZMOC
Pět tisíc metrů nad mořem
pomalu zmírám, přírodou pokořen.
Už nestačí má vitální kapacita plic,
vidím tunel, světlo, jinak nic.

Kéž by mé břímě nesl šerpa ochotný,
ač mráz, potím se jak Petr Novotný.
Má lýtka třesou se únavou,
kyselina mléčná brzy bude smetanou.

Hillarymu pomohl k výstupu Tenzing Norgay,
Bémovi tunel Blanka,
já jsem ale bez proteinů a dehydrovanej
jak vyloupená spermabanka.

Upít se je neštěstí,
ufetovat se je na pěstí,
ale zemřít při cestě do kopce,
to může jen úplnej debil.

Navíc mám jeho autogram i s věnováním. 
Což je opravdu něco.
A jsem na něj tak pyšná, že vám ho musím ukázat.
Ten Atatürk je můj. Mám ho na lednici i s tureckou vlajkou. Tatíček spolu se svým mauzoleem a západem slunce je totiž zárukou pořádného apetitu!
Při běhání navíc funguje Láďovo vyprávění jako výborná motivace a anestetikum v jednom. Když on může ujít dva tisíce kilometrů, tak já přeci můžu uběhnout dvacet, i když mrzne až praští, ne? On bude doma za několik měsíců, já za dvě hodiny. Tak na co si stěžuju? Jediný problém můžou být občasné výbuchy smíchu, pokud se budete zrovna nacházet v oblasti se zvýšenou koncentrací lidí, může se stát, že z poklidného výběhu bude běh tempový, až vám někdo v obavě o vaše duševní zdraví zavolá expres do Bohnic.



A pokud chcete ten Homoláčův lajk, musíte mít ty správné kamarády. Ti vás totiž nejen dostanou do těch nejlepších průserů, ale můžou posloužit i jako špičkoví modelové.
S T-Birdem v Milíčáku, pleasure as always

středa 11. ledna 2017

Hrdina v mínusu

Mé knižní předsevzetí nezačalo nejlépe. Srdnatě jsem se snažila udržet na vlně dočítání starých restů, abych mohla odstartovat hezkým #0. Jenže pak mi T. kolega z práce poslal Tělo Itala Paola Giordaniho s tím, že je to drsný, ale mohlo by se mi to líbit (podotýkám, že kolegu I. osobně vůbec neznám, čili se nabízí celá řada teorií, jak a proč dospěl k tomu, že zrovna já bych mohla být ideálním čtenářem naturalistického, válečného románu z Afghoše). Půjčené knihy mají samozřejmě přednost, obzvlášť pokud si chcete přečíst jen přebal a najedou jste (záhadně) na straně 35. Jenže... co s mojí výzvou? Protože jsem děvče čestné jak Mirek Dušín, nemůžu se tvářit, že je moje a už vůbec ne, že mi už před začátkem roku ležela v knihovně. A jelikož těch, co mi v knihovně leží, je stejně mnoho jako ruských vojáků u Stalingradu, i usoudila jsem, že zanedbání vlastněných na úkor cizáků bude ztrestáno odečtem. Takže stojím na prahu nového roku a z knižní výzvy mám splněnou přesně -1 knihu. Gratuluju!
Paolo Giordano
TĚLO
# -1
Setkání s autorem bylo pro mě fascinujícím zážitkem. Jeho prvotinu Osamělost prvočísel, která byla posléze i zfilmovaná, jsem zaznamenala jen koutkem oka, takže teprve teď jsem mohla žasnout nad tím, jak může někdo, kdo má doktorát z teoretické fyziky vládnout takovým jazykem a umem vyprávět velké i malé, silné i pomíjivé příběhy postav tak živých, že těžko uvěříte, že v některých italských kasárna ty kluci skutečně zrovna nespí, neposilují nebo prostě jen nečekají, až je pošlou na další misi.
Právě mise do afghánského Gulistánu slouží Giordanimu jako jeviště pro rozehrání dramatu v jehož středu stojí tělo; tělo fyzické, tělo přítomné, tělo umírající, tělo zrazující, toužící, zoufalé, uspokojené, tělo jako skvěle fungující a jindy krajně nespolehlivý stroj. V doslovu překladatelka navíc osvětluje, že v italštině název knihy znamená také útvar, masu - tedy tělo jedince, i masu armády, v níž zaniká a stává se její součástí, aby se nad ním v případě, že zemře, zavřela jako kalné vody a obratem jej nahradila někým jiným. Román otevřeně zobrazuje syrovost a surovost války, to, jak člověka zbavuje části jeho osobnosti a mnohdy kompletní důstojnosti. Je to román o vině a (sebe)trestu. Každý z vojáků si nese nějakou svou bolest, nějakého temného pasažéra, ať už je to rodinné trauma doktora Egitty, které ho přiměje si prodloužit pobyt na misi o další turnus a nepřímo tak zapříčiní sled tragických událostí, minulost velitele jednotky Reného, přístup k životu magora Cederny, vztah s matkou nezkušeného Ietriho nebo zázemí šikanovaného Mitrana... Každý z nich má své důvody, proč je v armádě a i kdyby se vám prostředí zelených mozků jinak hnusilo, tady máte možnost podívat se pod pokličku a ochutnat, jak ten guláš, co by vám v kantýně naservírovali, mohl možná tak trochu chutnat.
Styl vyprávění je svou (chtělo by se napsat vojenskou) prostotou strhující. Od prvních pár stránek víte, že se něco stane. A že to bude sakra zlý. Jen nevíte, co přesně a hlavně kdy. Postupně budované napětí předtím, než osud (a povstalci) udeří, by se dalo krájet a s každým dalším jasnějším a zřejmějším náznakem toho, co přijde, autor umně utahuje uzel na vašem žaludku a knedlík, co vám zadělal v krku, úspěšně kyne. Afghánská linka funguje skvěle, bravurně vykreslené postavy vám ožívají před očima stejně jako drsně krásná krajina, která je obklopuje. Celý román je naprosto nepatetickým nositelem pacifistického poselství (ne nadarmo jej otevírá citát z Na západní frontě klid). Protože je jedno kde, kdy, kdo a s kým, jedna obecná pravda platí stále: War never changes...
Jen škoda toho opravdu nepříjemného množství překlepů, u knihy z podobné edice a renomovaného vydavatelství je (dle tiráže) absence jazykové korektury trestuhodná (překladatel není stroj, redaktor může překlep přehlédnout, proto má mít každá překladová kniha svou svatou trojici, aby pak čtenář nemusel být rušen zbytečnými chybami).


A co ten zmiňovaný hrdina?
No to jsem, jak jinak, já.
Motivace totiž není nikdy dost, a tak jsem si nechala natisknout můj vlastní osobní ultrahrneček. Ještě o jedno kafe denně víc a nebudu mít ani modrou, ani červenou, ale černou krev a tak mám tenhle krásný citát pořád na očích a připomíná mi, proč že to všechno vlastně dělám (obzvlášť v těch mrazech, co teď panují venku, mi krapet tuhnou závity). 
Takže mám parádní hrneček.
A s hrnečkem jsem si na zahřátí dopřála taky skutečně dechberoucí, adrenalinem nasáklý okamžik počítačovýho hrdinství.
Tak snad se mi ten sen nezmění v hodně škaredou noční můru.

pondělí 2. ledna 2017

Knížky do ucha, knížky na papíru aneb jediné letošní předsevzetí

Vloni jsem si (stejně jako v předchozích letech) dala hromadu předsevzetí, jejichž splnění se mi během roku dařilo spíše méně než více. Ta běžecká jsem se rozhodla si definitivně nedávat, protože to poslední (alespoň 80 km týdně a 3200 km za rok) vedlo k naprostému vyhoření a fyzickému rozkladu. Běžecký cíl pro letošní rok je tedy natolik vágní (60-80 týdně, co nejvíce nastoupaných metrů), že by ho snad i taková lama jako já mohla zvládnout. Zbytek nemá s dětma asi moc cenu řešit, ty moje dvě blonďatý proměnný mě nepřestanou utvrzovat v tom, že čas strávený plánováním můžu vždy využít lépe (třeba civěním do horního pravého rohu místnosti doprovázeným pouštění sliny). Stačilo pouhých pět let, aby mého plánovacího ducha zlomily, a já přestávám definitivně plánovat.
Jedno předsevzetí si ale neodpustím. Skvěle mi k tomu nahrává i diskuse pod posledním článkem loňského roku - skutečně nepíšu jen hejty a nečtu jen knihy, které se mi nakonec moc nelíbí. Naopak. Většinu času se snažím vybírat takové knihy, jež hodnotou nebo zábavou (ideálně hodnotnou zábavou) převýší alespoň to civění do rohu se slinou pozvolna kanoucí z koutku úst. Na rozdíl od mnohých žen netrpím obuvní, kabelkovou, kosmetickou, šperkovou ani hadrovou mánií, já mám jinou úchylku. Hromadím knihy. Hromadím je s gustem náruživého kuřáka a jako on si zhluboka slastně potahuje poté, co si připálí, já otvírám nové knihy a jako feťák, která si konečně vrazil buchnu hluboko do žíly vdechuji z plných plic vůni tiskařské barvy. Ta slast! V posledních letech se u nás doma ovšem rozrostl takový nešvar a slovíčko prcat s ním nemá nic společného. Hromadím rychleji než čtu. Hromadím tak rychle, že to prostě v kombinaci s pracovními závazky a dětma a domácností nejde stíhat číst. Mé letošní předsevzetí je tedy nasnadě: do konce roku přečtu padesát knih, které mám v tento okamžik v knihovně. A protože pod dohledem se ta předsevzetí plní snáz, bude se o to, co jsem četla, s vámi dělit. Máte radost? To doufám.
A to není všechno.
Předloňský rok jsem prožila jedno z oněch osudových setkání - můj svět se protnul se světem audioknih. Zjistila jsem, že můžu naprosto lehce spojit své dvě velké lásky: běhání a čtení. Běžím a do uší mi někdo čte. Jak prosté, milý Watsone! A protože jsem se v audioknihách vůbec neorientovala, brala jsem je, půjčovala si a kupovala tak, jak mi přišly pod ruku. Abyste se záplavou audioknih nemuseli jen tak na blind probírat i vy, budou se tu od teď objevovat i krátké zprávy ze světa audioknížek. Jasně, že se budu snažit dál psát i o běhání, ale těch plánů na letošek je tak málo (Brdská, ŠUTR a GGUT), že to na samostatný text ani nevydá.
Věřím, že mě vaše komentáře přivedou na stopů dalších zajímavých (audio)knih, které stojí za to číst (ať už očima nebo ušima) a doufám, že se mi třeba podaří inspirovat (nebo alespoň (ne)odradit) i někoho z vás.

Šťastný nový rok, ať nám to běhá a ať se nám daří kromě těla sytit tak či onak i duši.


úterý 27. prosince 2016

Příliš dlouhý příběh o (asi) dlouhém běhu

Znáte jméno Lizzy Hawker? Pokud nejste fandové ultramaratonu, moc vám to nejspíš neřekne. Lizzy je ve světě dlouhých a ještě delších běhů fenomén. Patří ke generaci Scotta Jureka, letos oslavila čtyřicáté narozeniny a většinovému proudu profesionálních sportovců se vymyká tím, že má PhD z fyzické oceánografie. V roce 2005 se zdánlivě jako kometa objevila na ultramaratonském nebi a kam přišla, tam zvítězila. Běhala tak rychle, že netrvalo dlouho a mohla oceánografickou práci pověsit na hřebík a s The North Face v zádech se začít věnovat výhradně běhání. Nějakou dobu to fungovalo, později už to zjevně fungovalo méně, načež jí tělo vystavilo ráznou stopku. A pak ještě pětkrát.
A o tom je titul Běžkyně - Krátký příběh o dlouhém běhu, který vyšel letos v nakladatelství Mladá Fronta, a o němž mohu bez skrupulí prohlásit, že je to nejnudnější kniha, kterou jsem v roce 2016 četla (a to jsem během něj, prosím, zvládla i takové tituly, jako je Narativ a virtuální realita).
Knihy miluju. Knihy jsou posvátné. Knihy zabírají většinu prostoru v našem bytě, který si nestihly přivlastnit děti. Hromadím knihy. Sbírám knihy. Systematicky buduju knihovnu. Ale tady jsem si prostě nemohla pomoct - pomsta je pokrm, který nejlépe chutná servírovaný tužkou dvojkou.
Stejně jako v případě Kiliana nebudu vůbec zpochybňovat, jak fenomenální běžkyní Lizzy byla, to, že to, co dokázala, je prostě dechberoucí. Budu psát čistě a jen o knize, protože stejně jako v případě Kiliana i tady platí, že švec by se měl držet svého kopyta a běžec kecek.
Je určitě fajn, že Lizzy přistoupila ke své zpovědi (zdánlivě) otevřeně a upřímně. Soustředí se ve vyprávění především na emoce, na to, co jí běh dává (ale co bere už nezmiňuje), jak jej vnímá a proč vlastně běhá. To je všechno prima, ale...
...v prvé řadě by kniha potřebovala naprosto zásadní redakci. Bohužel i v zahraničí je trend takový, že knihy je třeba dělat co nejlevněji a pořádná redakce je drahá. Často se stává, že kniha ani žádnou redakci nemá a pokud ano, je velmi vágní. Na Běžkyni se to podepsalo fatálně. Kniha nedrží pohromadě, rámcový příběh (běh ze základního tábora Everestu do Káthmándú) je příliš slabý a místo, aby vyprávění svíral, jej ještě více drolí, postavy, který v knize vystupují, nejsou nijak představené, Richardové se pletou s Roberty a ti s dalšími lidmi, filozofujících, úmorně repetitivních závěrečných zhruba padesát stran je náhle psaných jako otevřený dopis (asi Richardovi - jsou partneři? Kdo ví), což ze stylistického hlediska nedává smyl.
Stejně jako v Kilianově případě jako by kniha nevěděla, co vlastně chce být. Na jednu stranu by se mohla tvářit jako seriózní paměti brousící dokonce faktografickou hranu, protože v každé kapitole je přibližně pět poznámek pod čarou (ty najdete na konci knihy) a je doplněná bibliografií (wtf?) - ty odkazy by se mimochodem daly naprosto bez problémů pár slovy zakomponovat do textu, takhle působí vyloženě rušivě až legračně. Na druhou stranu, aby se podpořilo autorčino tvrzení, že jí na závodech vlastně tolik nesejde, nedočtete se v podstatě nic konkrétního o tom, co a kde běžela - vnímáte ten rozpor? Poznámky pod čarou ale jen jedenkrát je (v samém závěru) zmíněno, jak dlouhá je vlastně ta trasa Everest - Káthmándú.
A tyhle rozpory mezi tím, co autorka dělá a co deklamuje, mě iritovaly tak, že jsem knihu odkládala a odkládala, až se mi její čtení protáhlo na neuvěřitelných šest měsíců. Na jedné straně jí na výsledcích nesejde, na druhé jich je pár v záhadně řazeném závěru knihy zmíněno (ale proč zrovna tyhle? Proč ne jiné?). Nikdo po ní nechce suchou reportáž z toho či onoho běhu, ale aspoň doplnit povídání sem tam mapkou, profilem, aby čtenář tušil, co vlastně ta ženská dokázala (protože toho nebylo málo) a kde to běžela, by stálo rozhodně za zvážení (a následnou realizaci). Nevím totiž jak vy, ale já nejsem typ, co by četl knihy s atlasem a Džiri může být stejně tak město v Nepálu jako africká nemoc na pět. Dozvíme se, jak je Lizzy skromná a jak usilovně naslouchá svému tělu. To ovšem nejde tak docela dohromady se šesti (!) únavovými zlomeninami, které prodělala během pouhých dvou let. Řekněme, že tohle není tak docela reklama na ultra a vtírají se otázky, co to způsobilo. Přetrénování? Osteoporóza? Amenorea? Ani jedno není zrovna známkou velkého souladu těla a mysli. Určitě není snadné o něčem takovém mluvit, ale třeba Anna Frost nebo Nikki Kimball se snaží ze svých chyb a potíží vytěžit to nejlepší, mluví o nich, snaží se varovat, snaží se, aby se jiným nemuselo stát to, co jim.
Stejně tak si říkáte, že její věčné opakování toho, kterak nevlastní ani dům, ani auto a bydlí v podnájmu a život se jí vejde do kufru, není tak docela to, čím by se měl člověk ve čtyřiceti chlubit. Navíc přestože si to Lizzy nejspíš myslí, vlastnění auta nebo domu není zrovna konvenční život. Většina z nás je ráda, když zvládne splácet hypotéku a auto koupí ojetý od kamaráda kamaráda v naději, že nebude mít stočený tachometr a nějakou zakamuflovanou hodně drahou závadu. Člověk jako já v tomhle věku za konvenční považuje spíš nějaký funkční vztah, rodinu, něco zbudovaného, něco dosaženého. Jistě, má výsledky, ale z jejího vyprávění se nezdá, že by ultra bylo slučitelné s partnerstvím. Nicméně jsou tu jiné (Núria Picas, Kasie Enman anebo naše Anka Straková), které to zvládly, takže nejen v případě toyoty, ale i ve světě ultra není nic nemožné. Tak kde je problém u Lizzy? Nechce? Nemůže? Nechce a nemůže? O osobním životě nepíše vůbec, ale vůbec nic. Nikdo nechce bulvár, ale není ten její dlouhý běh spíš tak trochu útěk? A co nástup nové generace běžkyň, jaké to bylo? Tam, kde Scott Jurek musel spolknout hořkou pilulku, čekala stejná medicína i ji, nicméně zatímco on o svých problémech s egem otevřeně píše, tam Lizzy mlčí. A pokud jste schopní hnát se několik let po stejné trati v čele, makat jak barevní, dřít se, odpírat si, pak jste závodník, a můžete o sobě tvrdit cokoliv. Když vás pak sesadí, nemůžete nad tím jen tak mávnout rukou. Tomu nevěřím.
První část knihy je tedy věnována popisu závodění, kočovnému životu a emocím (výhradně spjatým se závoděním), které Lizzy prožívala. Druhá je o životě po životě, o životě s únavovými zlomeninami mimo vrchol ultramaratonské špičky. Je plná úvah, které by slušely přemýšlivé puberťačce, u dospělé ženy ale působí mělce - třeba ta o sněhu, kdy jí trvá skoro čtyři dekády, než si uvědomí, že každou situaci je možné vnímat jako zlo i dar a příkladem jí budiž sníh, který je super, když chce lyžovat, ale na prd, když chce běhat. Hm. To by jeden nevymyslel. (Ale pozor, na databázi knih si někdo přesně tuhle pasáž pečlivě opsal, neb ji považuje za zásadní, takže je docela dobře možné, že divná jsem tu já.)
Stylisticky slabý text navíc trpí ne úplně zdařilým překladem. Množství anglismů, opakujících se slov, ne zrovna vhodně volených termínů a nonsensů nevyhnutelně vede k otázce, jestli se na překladu nepodílelo víc lidí, případně nebyl na překladatelku uvalený nějaký absurdní šibeniční termín. Nicméně stejně jako originální text, i ten překladový trpí nedostatečnou redakcí, a čtení už tak nudného a neplynoucího textu se ještě více ztěžuje.
Mladá Fronta by měla přestat chrlit běžecké knihy. Drtivá většina vůbec za překlad nestojí, jsou to knihy o ničem, o lidech, kteří nejsou nijak významní, přestože v rámci našeho bizarního sportovního odvětví dosahují skvělých výsledků. Nezažili nic, co by mohlo oslovit čtenáře, nemají v podstatě co předat, výsledné texty jsou plytkou zpovědí, která může možná fungovat na blogu nebo jako pravidelný sloupek v nějakém specializovaném periodiku. Knižní papír však naštěstí stále ještě vyžaduje nadání a příběh. A tady se nedostává ani jednoho.

pondělí 12. prosince 2016

Když jsou vám běžečtí bohové nakloněni

Určitě všichni znáte ten typ příběhů, u kterých si v průběhu klepete na čelo, spíláte hrdinovi nebo jen nevěřícně povytahujete obočí, aby to na konci všechno zapadlo do sebe doprovázeno oním: "jo ták!" Tak přesně takový bude dnešní povídání o zkrácený trase Pražský stovky 2016, závodu, kde 22 kilometrů je jen vzdálenost k další občerstvovačce.

Střih
Jsou skoro tři hodiny ráno ze soboty na neděli. Sedím zachumlaná do bundy a tlustý mikiny na zadním sedadle vítaně přetopenýho taxíku a polomrtvě se snažím do tý doby krajně odměřenýmu taxikáři vysvětlit, že je mi naprosto fuk, že po Spojce je to k nám delší, hlavně že je to rychlejší. Nechci totiž nic, než padnout do postele a spát. Nechci nic jíst (o tom, co všechno do sebe nacpu, až budu konečně stát před svým oblíbeným bílým chrámem vybaveným dveřmi s těsnící gumou, jsem snila asi jen pět hodin), nechci nic pít (pokus vypít v cíli vítězný pivo skončil záhy, neb se mi rozcvakaly zuby tak, že hrozilo, že si je o hrdlo vymlátím), chci jen spát (pokud mi to věrná podoběhová parťačka Horečka Svalová umožní). Taxikář se opatrně ptá, jestli jsem běžela nějaký ten ultramaraton? Mdle přitakávám. Po chvilce se nesměle ptá, jestli se může zeptat, jak dlouho mi to trvalo. I proč by nemohl? A že je najednou takový milý, dokonce mu na to i odpovídám. Před barákem se se mnou loučí vyloženě vřele. Asi podobně smrdutých magorů vozí míň než těch ožralých.

Střih
Růžový kecky kluka, kterýho se v posledním úseku držím zuby nehty víc jak tři hodiny, mám vpálený do sítnice. Nemusím ani zavírat oči, abych viděla každý detail jeho pat a achillovek. Jeho hlavy, batohu, zad, (dámy i pánové a on (a můj muž) především, prominou) zadku, nohou... Jsem přesvědčená, že v tuhle chvíli ho zezadu zná stejně dobře snad jedině jeho máma. I když... Je totiž hluboká noc a já už nechci na celým širým světě nic jinýho, než se vydržet držet těchhle růžových kecek, kecek, který (na rozdíl ode mě) vědí, kam běží, a já si přeju jediný: aby mě dovedly do cíle, chci se zastavit, chci si lehnout, chci spát. Vím  v tu chvíli s absolutní jistotou jedinou věc - že udělám všechno, aby mi neutekly. A tak běžím za nima.

Střih
Když jsem zkraje roku sepisovala seznam toho, co bych letos chtěla absolvovat, nechyběl v jeho samém závěru zlatý hřeb v podobě Pražský stovky.* A hezky celý trasy, to abych si hnedka moc nefandila.
(*Pozn. pod čarou: Spolu s celou řadou dalších dálkových pochodů organizuje P100 už dlouhý roky Olaf Čihák. Olaf je fenomén. Do obecnýho běžečtiny se zapsal navždy jakožto neúmyslný tvůrce nový dýlkový míry jednoho olafokilometru, který odpovídá přibližně 1,4-1,5 běžnýho kilometru. Navíc je proslulý tím, že účastníky svých akcí tahá brutálním terénem mimo cesty, čím drsnějším, tím lepším. Druhým termínem, jehož etymologický původ sahá právě k němu, je "olafovina". Olafovina je buď hodně drsný technický úsek nějakýho (třeba i jeho) závodu anebo celý závod, pokud je dostatečně šílený. Použití: "Ty krávo, to bylo brutální! Krpál jak sviňa, bahno, listí, spadaný stromy, vo držku neskutečně - prostě olafovina jak cyp!!")
Jenže rok postupoval a já místo, abych běhala víc, běhala jsem pořád míň a míň a hlavně s čím dál větší nechutí. Do toho uzrál ten pravý čas odseknout a odvalit jednu z velkých koulí, co mi posledních sedm let visela na noze, což v kombinaci s faktem, že jsem od poloviny listopadu poprvé něčí zaměstnanec, vyústilo v naprostý psychický vyčerpání, doprovázený pocitem, že mně už je fakt všechno jedno.
Jakmile Olaf oznámil, že celá trasa bude letos měřit přes 150 kilometrů, bylo jasný, že tenhle rok nebude Tím rokem, kdy se pokusím P100 zdolat. Nakonec jsem se na poslední chvíli přihlásila na zkrácenou trasu (80, která oficiálně měřila 84 km) a pořád si nechávala zadní vrátka. Od začátku listopadu si doma točíme bacily, pár týdnů nakřápnutí se změnilo v setrvalý stav, a letošní Brdská a následný atb pro mě představují dostatečný memento mori, než abych se znovu pouštěla do něčeho podobnýho, neřku-li mnohem hardcorovějšího. Jenže pak se to stalo. Dostala jsem dort, kytku, od sestry úžasný šperk a od mého muže, můj ty bože, tohle:
(Ano, ty nahoře jsou trochu jiný než ty na spodní fotce, důvod je prostý, milý Watsone, o tom, že je chci, melu dva roky, o tom, jaký chci, jsem se jaksi nezmínila, neb mě nenapadlo, že je vážně dostanu.)
Všichni, kdo znáte mýho muže, víte, co si o mým běhání myslí. Vy všichni teď chápete, proč jsem bulela jak malej harant. No a když máte TOHLE, tak přece na tu P80 jít MUSÍTE, protože běháním kolem přehrady toho moc neotestujete, že ano.
Jenže jak říká el profesor, doba je dynamická a v Alze zapomněli přibalit český návod, takže není čas a lidi nějak extra studovat, co všechno a jak se na hodinkách dělá. Ve čtvrtek s tisícem ku*ev, každou jinou, a neocenitelnou on-line pomocí kamaráda Dušana aspoň nahrávám mapu, v pátek kupuju lístek na vlak na start, vařím na sobotu (protože to je taková běžná součást přípravy na ultra) a v deset v noci konečně balím.
Odpadám, abych kolem druhý ráno zaznamenala, že se něco děje, ale nikdo pro mě nejde, tak se tvářím, že nejsem, a na další dvě a půl hodiny upadám do kómatu. Budím se přesně tři minuty před zazvoněním budíku. Schovávám hlavu pod peřinu a přemýšlím, jestli bych se mohla tvářit, že jsem zaspala? Jak krásný by bylo zaspat? Kolik bych toho za tu sobotu mohla stihnout? A za neděli? (Protože vím, že když vstanu, tak budou zabitý oba dny) Pak začne budík zvonit a já vstávám. Proč? Nevím. Prostě proto.
V 5:30 v sobotu jezdí MHD jen opilci a polospící lidi na cestě do práce nebo prostě jen na cestě. Na nádraží je překvapivě hodně lidí, vlak plný mamilů tam stojí ovšem jen jeden. Ve Zdicích se hrneme ven. Vsadím se, že tolik lidí tam o víkendu v takovou dobu ještě nikdy nebylo. Pěchujeme se do lokálního přípoje a pokračujeme do Jinců. Jedu s Michalem, manželem (překvapivě, neb na podobný akce jsem ho v posledním roce nalákala už několikrát) mojí kamarádky Magdy. Tlacháme, svačím, vlak nás neúprosně nese ke startu. Ještě v tělocvičně, kde fasujeme čipy a necháme věci, který nám převezou do Modřan, mám humoru jak v únoru. Vydrží mi to až na start. Místo v půl devátý vyrážíme v devět, s sebou kontrolní kartu, itinerář a víru, že do půlnoci budu v cíli. Jo, kdybych jen tušila...
Na trasu 80 vyrazilo 113 lidí... doběhne jich 56

Střih

Ráno jsem našla v odpaďáku v koupelně kusy jídla. Na pračce sundanou plínu, v koši s prádlem oboje noční oblečení holek a v pračce nacpaný cejchy. Někdo zvracel a někdo se pročůral. Kdo? Ježišmarjá. Co se to dělo? Ale kdyby to bylo nějaký drsný, tak by mě přece Tom vzbudil, ne? Anebo mi napíše, zavolá, a já to stočím asap domů. Snad není ani jedna nemocná. Všichni teď kolem zvrací, tak snad to nechytly. Chytly. Chytla - Káťa. Poprvý v životě je nemocná. Přesně v den, kdy jsem pryč. Běžečtí bohové mi byli extrémně nakloněni. Zato karma je neúprosná, mrcha.

Část první - start - první polívka - Michal a Čechy krásné, Čechy mé
Vybíháme, je krásný den, předpověď slibovala (a dodržela) parádních osm stupňů nad nulou, a mně je úžasně. Po těch posledních dvou a půl měsících, který jsem strávila převážně před monitorem, je rozlehlost okolní krajiny jak vyhřátá deka, do níž se chumlám zevnitř. Kopce nahoru, kopce dolů, běhatelný cestičky, (skoro) modrý nebe nade mnou a mravní zákon (ehm) ve mně. Zkraje běžíme s Michalem spolu. Zhruba po první hodině konstatuje, že jestli to celý stráví se mnou, budou ho bolet víc uši než nohy (což teda nechápu, já takový nemluva?). Tohle prohlášení se časově podezřele shoduje s okamžikem, kdy využil příležitosti, prosmýkl se kolem dvojice před námi a zmizel v prachu. První část se tak změnila ve wild Vitásek chase, jenž ukončila až první občerstvovací stanice v Malým Chlumci.
Fakt jsem tam byla! :-) Fotky z FB závodu, díky za ni - nejspíš jediná, na které budu

 Vychována více či méně komerčními akcemi jsem se musela smát. Občerstvovací stanice je totiž malinká hospoda, narvaná běžci, kteří se poté, co se v zadní části nechají očipovat a vyfasují lísteček s číslem, zařadí do fronty na polívku.
Opět fotka od někoho z FB, díky moc za ni! Já mám pípnuto, Pepíček, teda Honza, ještě nepípl
Uhoněná hospodská podává výběr z hroznů (zeleninový vývar / tuším gulášovka a možná ještě něco? + pečivo), zbytek si už kupujete dle libosti. Vodu si můžete natankovat z kohoutku na záchodech. Dávám vývar (jiný než masový s nudlema doma nevedu, tak mě absence masa a nudlí lehce překvapí), malý pivo a ještě menší kolu, vcucnu to, dám vědět domů, že jsem v pohodě, dotočím vodu a vyrážím.
Michal dojídá, já se stavím na konec fronty. Když už je jasný, že ho nedoběhnu, tak ho aspoň vyfotím

Část druhá - první polívka - druhá polívka - Honza a kdo leží, neběží
Tak nějak organicky nabírám novýho parťáka. Michal vyrazil z hospody ještě než já vystála frontu na polívku, čili šance, že bych si z lovu na Vitáska odnesla trofej, se rapidně zmenšily. Honza, jak se jmenuje, se navíc ukázal jako fénixů znalý a ještě v hospodě mi přepnul míle na kilometry a já tak konečně nemusela zoufale přepočítávat, kde zrovna jsem a kolik a kam mi ještě zbývá. Postupujeme poměrně vesele, zkraje v družným hovoru s okolními závodníky. Po menším kufru při traverzu přes listím pokrytý svah zpět na cestu se naprosto nečekaně a totálně nehlučně kácím k zemi. Ten den poprvý. Listíčko mě zajme do svý (doprdelecotojakojetobolí!) kamenitý náruče. Ležím na boku a nechápu. Všichni se vzdalují a tak mi nezbude než se vyškrábat na nohy, neb i svým rozplácnuvším se a řvoucím dětem obvykle zvesela kážu, že mají hezky "vstávat, vstávat, kdo leží neběží!" A tak vstávám, zjišťuju, že dobitá jsem míň, než si připadám a pokračujeme dál.
Z týhle části si upřímně pamatuju jen to, že kolem třicátýho kilometru mi to moc nešlo, ale skoro celou cestu jsme průběžně tlachali, odškrtávali kontroly, kde se dalo běžet, pohodově běželi a tak nějak se to celý ukrajovalo k hospodě. V jednom okamžiku si libuju, jak je to hezký den a v druhým zahučím po kotník do bahnitý vody, vyjeknu a ve snaze co nejdřív nohu z toho bahna dostat, skočím druhou do naprosto stejných sraček. Super. O pár metrů dál jako bonus zakopávám o klacek a padám podruhý, tentokrát po tlamě. Dvakrát super.
To bílé na horizontu, co by mohl být inverzní mrak, tak to je, prosím, Praha
Druhá polívka je ve stanu u hospůdky ve Lhotce. Smrdí to tam ještě víc než v tý hospodě v Malým Chlumci. Na lavičkách posedávají a pospávají ti, co tady končí první zkrácenou trasu (41 km) spolu s těmi, co skončit musí, protože už to prostě dál nejde ani neběží. My dáváme polívku (tentokrát jsou ve vývaru nudle, ale není v něm pro změnu sůl), malý pivo a já se převlíkám do suchýho. Za chvíli bude noc, jsem takřka v nominální polovině, ideální čas přemazat a trochu se ohřát, neb místo, kde končí záda a začíná zadek mám tak ledový, že by na mě trpaslíci mohli bruslit a lední medvěd by si mě snadno spletl s rodnou krou. Humoru mám furt na rozdávání, sil už o poznání méně, ale přezuju i ponožky, naberu nabízený frgál a vyrážíme. Do cíle daleko.

Část třetí - druhá polívka - třetí polívka - Honza a tma
Jektají mi zuby a nikam se mi nechce. Jenže co tady, uprostřed polí? Ve čtyři zapadne slunce, čas přidělat briketu na hlavu a vzhůru do neznáma. Na stromech svítí v záři čelovky odrazky, cesta se tak hledá většinu času mnohem snáz než ve dne, byť značení je opravdu dobrý, po šipce jsem za celou dobu musela pátrat opravdu jen párkrát. Pořád si říkám, že to vlastně jde docela hezky, že ten terén je snesitelný, že je to příjemný. Říká se, že jestli chcete pobavit Pánaboha, řekněte mu o svých plánech, a zdá se, že jestli Olafa, nechte se ukolíbat rozumným terénem. Pak to totiž přišlo.
Drápeme se na kopec, výš a výš, až na samý skalnatý vrcholek. Odškrtáváme kontrolu a jdeme tou samou cestou dolů a pak, no, to asi ne, ne? Odrazky totiž padají kamsi do hlubin pod našima nohama. Slejzáme dolů, kecky mi co chvíli na listí, bahně a uvolněných šutrech podklouznou. Žádná cesta tam nevede, jen sem tam strom, kterýho se můžete přidržet. V půlce padám potřetí. Narazím si loket a zadek a zbytek svahu jsem jednak neskonale vděčná, že tam nejsem sama a druhak přemítám, jak tohle koreluje s mým svatosvatým slibem, jenž jsem dala doma, že jsem rozumná matka dvou dětí, která nebude dělat nic, co by bylo vyloženě nebezpečný (aka "Nejsem přeci blbá!"). Dole se mi klepou nohy jak drahej pes. Honza začíná hlásit bolavý tohle a tamto. Místo běhu už jen jdeme. A jdeme dlouho předlouho. Já bych na rovnějších úsecích popoběhnout mohla, on nemůže, a tak prostě jdeme, protože ten kopec bych bez něj neslezla, navíc si neumím představit, že bych uprostřed těch černočerných lesů běžela sama. Racionálně vím, že se nemám čeho bát, ale každý přeci ví, že ve tmě žijí strašidla a loupežníci.
Honza začíná vést odpadlický řeči. Já se ho snažím povzbuzovat, hecovat, přemlouvat a pak už na to kašlu, protože na mě jeho chmury mozkomorsky přelézají, já myslím na zvracející Káťu a chce se mi brečet. Jo. Přesně tak. Sebelítost.
Naštěstí se Honza na konci hecne, do Jíloviště dobíháme už s tím, že se po polívce rozdělíme a on uvidí, buď to zavine nebo to zkusí dopajdat.
V hasičárně je lidí výrazně méně. Tady končí druhá doprovodná trasa na 61 km. Dávám si pivo a pro změnu gulášovku, hrnu to do sebe a zjišťuju, kolik má kdo kolem naměřeno, protože mně hodinky ukazují podstatně více, než má být.
Jeden z kluků u vedlejší stolu mi začíná vysvětlovat tři módy měření. Tvářím se asi dostatečně tupě, protože mi to ještě třikrát zopakuje, informace doplňuje sdělením, že si mám zapnout/nahrát ještě cosi děsně důležitýho, co celý měření ještě víc zpřesní. Svůj tupý výraz potvrzuju lakonickým sdělením, že je sice strašně hodnej, ale že momentálně asi ani netrefím domů, natož abych si to pamatovala.
Přibíhá Roman z ITB, pije litr malinovky, ptám se, kde má pivo (abych pak na tu malinovku dalších několik hodiny intenzivně myslela). Loučím se s Honzou a nechávám se pohltit nocí. Poprvé po setmění sama.

Část čtvrtá - od polívky do cíle - Filip, pramen a pink is my new obsession
Přiznávám, že jsem měla Honzovi trochu za zlý, že jdeme i tam, kde by se dalo pohodlně běžet. Že mě to trochu štvalo a pak mě to štvalo už hodně. Jenže oni běžečtí bohové věděli, co dělají. V seběhu k potoku v úzký rokli mě předbíhá kluk v růžových keckách. Cupitá docela rychle, chytám se ho a ptám se, jestli mu nebude vadit, když se ho budu snažit držet. Nic nenamítá (myslím) a pere to tam. Poslední dvě nebo tři hodiny jsem jen šla a tak to můžu prát za ním. Přeskakujeme ve tmě snad stokrát potok, proplejtáme se mezi křovím. Kluk se s tím nemaže, běží celou trasu, pusa mu jede, za což jsem vděčná, protože se mi začíná chtít spát, sem tam schytám větví do ksichtu a je mi jasný, že tohle žádná zívačka nebude. Že si na jednání se mnou  rukavičky brát nebude, potvrzuje vzápětí, kdy se dostáváme pod brutální krpál značený v itineráři jako Haďák a já zjišťuju, že jsem si zapomněla dotočit vodu a nemám ani kapku. "Ježiš, já si nedolila vodu!" "A kolik máš?" "Nic!" "Tak to seš teda blbá!" "No, to teda jsem." Na další debaty není čas, protože on pospíchá do cíle a já když vidím ty odrazky směřující pomalu kolmo někam do nebe, vím, že tohohle se musím držet, jinak tu někde zhynu. A tak zaléhám do svahu, a drápu se vzhůru, co to jde. Zarývám nehty do hlíny, chytám se sem tam rostoucího stromu, nohy mi podjíždí na listech, suti a bahnu. Nahoře vidím všechny svatý. Co jsem to sakra právě udělala? Dává mi napít ze  svých skromných zásob vody. Z následnýho vyprávění je jasný, že tenhle kluk není žádný ořezávátko a já jsem opravdu neskonale vděčná, že ty síly (stejně jako na B7) kolem toho sedmdesátýho kilometru fakt jsou a je jich dost.
Vymýšlíme strategii, jak dojdu do cíle, aniž bych mezitím prošla mumifikací. Plán je nakonec prostý: ve Zbraslavi se holt oddělím a najdu si tam hospodu. Strašně se mi nechce. Podruhý ten den se mi chce brečet, ale co nadělám. On má skutečně jeden malý soft flask a i kdyby ne, tohle není žádný samaritánský podnik. Jenže bohové mě dneska opravdu milují. Vybíháme z lesa ve Zbraslavi a Olaf nás žene po nových schodech na jakousi vyhlídkovou cestičku po úbočí. A tam to uslyšíme. Voda. Teče tam voda. Pramen. Fakt že jo! Právě jsem vyhrála v loterii první cenu. Nabírám vodu, piju, nabírám další. Tekutý štěstí. Záruka, že když neodpadnu, nebudu muset nikde bloudit sama.
Krpál na Závist, krpál dolů na kontrolu, kde chybí fixka, krpál zpátky. Přestávám stíhat. Cpu do sebe cukry, gel, nutím nohy, aby šlapaly a přemlouvám plíce, ať koukají přestat pálit a začít makat.
Bezfixková kontrola kdesi na Závisti. Byl jsem zde.
Přestávám snít o vaně a o jídle. Přestávám snít naprosto o čemkoliv, celý svět se smrskl do těch růžových kecek přede mnou. Vy jste moje a dneska beze mě už nikam nepůjdete!
Pole. Cesta vede po jeho okraji. Na boty se mi lepí hromady kluzkýho bahna. Slejzáme do nějaký rokle, je to strašně strmý a v cestě leží popadaný stromy, který nejdou podlízt, ale já je se svou výškou nemůžu ani normálně přelízt. Překuluju se přes ně a doufám, že na druhý straně to prostě nějak vyrovnám. Kecky se kvůli mně moc zdržovat nebudou, to vím jistě. Pak málem míjí kontrolu, takže konečně jsem užitečná mašinka, v keckách je, jak se dozvídám poté, co na něj ve snaze ho zastavit, volám všechno možný od haló až po kamaráde (už jen ten soudruh chyběl), obutý Filip. Těší mě.
Modřanská rokle. Asi trvalý značení jako máme u nás vede k menšímu kufru. Já už nesleduju nic, jen jeho záda.
"Pojď, poslední kopec!" "To už jsi říkal." "To je pravda."
Ale opravdu to je poslední kopec. Najednou jsme na sídlišti. Filip se culí, nechápu, kde vzal tu energii. Myslím, že se musí hodně držet, aby si nevýskl radostí. Nechávám ho běžet a absolutně mi hlava nebere, jak po těch skoro 160 kilometrech dokáže takhle rozkmitat nohy. Ty moje místo toho, aby přidaly ("Dělej! Ty vůbec nemáš radost! Čtyři sta metrů!" "Když to je hrozně dalekooo!"), zastavují úplně. Do školy doklusávám chvíli po něm a chvíli před druhou hodinou ranní.
Celý mi to nakonec trvalo 16 hodin a 55 minut.
A je po všem
Odevzdávám čip. Jdu si pro pití. Gratuluju a děkuju Filipovi. Netuším, jak dlouho bych ten poslední úsek šla sama. Že by to bylo ale výrazně, výrazně dýl, je naprosto jistý.
Jdu se převlíct a potkávám Michala. Dorazil čtyřicet minut přede mnou. Klobouk dolů. Všechno mi strašně trvá. Chce se mi spát, je mi zima a mám hlad. Domů jedu krásně přetopeným taxíkem.
Ve tři padám do postele. Do naší nádherný, měkoučký, voňavý postele, ve který můžete ležet a nemusíte nikam běžet.
Dostávám křeče do nártů, bolí mě vnitřní strana stehen (he?) a tak spím s polštářem nacpaným mezi nima. Jsem sedřená v podpaží.
A i když vstávám za čtyři hodiny, celý den mi je hrozně a s Káťou jsme podobně skleněný, tohle bylo opravdu epický a sakra to za to stálo.
Do cíle nás nakonec došlo 56 ze 113 zkrácenou trasu odstartovavších. Dokončila jsem 35. ze všech a 6. z 12 žen. A i když jsem se možná neradovala při doběhu, teď jsem na sebe pyšná. Jsem pyšná na to, že jsem to nevzdala, i když jsem mohla a hrozně chtěla. Že jsem našla a měla sílu všechny ty kopce přelízt. Že jsem viděla Modřany a přežila!

PS: Jen teda nevím, kdo bude mejt ty boty...

A protože obraz vydá za tisíc slov, je tu video Pavla Fenyka, který šel celou trasu. Moje legrace začala někde na třetí minutě, a když vidím Nazaret a Haďák ve dne, jsem nakonec vděčná, že jsem tam byla v noci. Někde lepší (skoro) nevidět.
A tady je video Filipa, jako důkaz místo slibů se tam kromě jeho růžových kecek mihnu na šesté minutě dokonce i já :-).

neděle 16. října 2016

Hodně štěstí, zdraví!

Madlenko, když se na tebe dívám, mám pocit, že čas pádí jako splašený kůň. 
Dneska je to už neuvěřitelných pět let, co jsi přišla na svět.
Kdybych měla vypisovat, co všechno jsi nás za ty roky naučila,
byl by to strašlivě dlouhý seznam a nejspíš bych stejně na něco zapomněla.
A tak ti jen děkuju, že jsi s námi, že jsi naše, ty moje malá velká učitelko.