středa 22. března 2017

Velká nuda ve velké Číně

O audioverzi Pána ohně od Petera Maye

Tak a máme tu další perlu z vydavatelství OneFuckedUpBook - ta první, s nímž jsem měla tu čest, Murakamiho Norské dřevo, mě přimělo začít na Databázi knih psát komentáře (úplně stejně mě před lety donutilo naprosto příšerný Jíst, meditovat, milovat ohodtnosti na csfd.cz asi dvě stě filmů, abych mohla vložit první komentář o tom, jak strašná je to sra*ka, když dojde na spravedlivé rozhořčení, jsem velmi, velmi vytrvalá), Pán ohně v nastoupeném trendu zdárně pokračuje, tak se hezky usaďte, protože tohle bude dlouhý.
Ani nevím, kde začít. Pán ohně měl být napínavý thriller z čínského prostředí, místo toho je to tendenční, děravý, místy absurdní a hlavně neskutečně pitomoučký a udýchaně sladkobolný příběh. Takhle to dopadne, když vydáte v překladu v podstatě neznámého autora, který zaznamená velký úspěch - logicky vychrlíte i všechny předchozí knihy, protože se to přece prodá. A protože je to všechno o penězích, je fuk, že překlad drhne - hlavně, když byl rychle (ne, vlaky se v depu nestavějí do hangárů...) - a interpreti z knihy dělají ještě legračnější frašku, hlavně, že prachy cinkaj.
Dál už komentář obsahuje spoilery, kdo chcete téhle kravině obětovat několik hodin života, přestaňte číst. Teď. Hned.
Samotná zápletka je děravá jak řešeto - v - podle autora - hodňoučké, miloučké Číně, kde žijí hodňoučcí, miloučcí a upřímňoučcí lidé a ta bakaná Amerika a zbytek světa o ní šíří fujkymujky škareďácké lži (žádné porušování lidských práv se tam neděje, náměstí Nebeského klidu jsme si přibarvili a vůbec, zameťme si před vlastním prahem, než budeme ukazovat prstem na jiné, jo?! Hanba nám!) se budoucí lídr rozhodne investovat hodné čínské peníze do výzkumu škaredých Američanů, kteří mu vypěstují superrýži. Ta už nějaký ten pátek krmí nejen ty ťuťuňuňu slaďoučké Číňánky, ale i zbytek světa. Superrýže je důležitá, tak si ten superpojem zapamatujte, bude se vám hodit. Jednoho škaredého rána najdou hezká dvojčátka v parku moc hezky plápolajícího pána. Shodou náhod přilítá do Pekingu životem strhaná americká patoložka, jež se specializuje na ohořelá těla. Ta je pochopitelně mladá, krásná, štíhlá, blonďatá, modrooká a má velikánský, krásný, modrooký kozy, protože tak patoložky koneckonců vypadají (hlavně ty americký - bylo to v televizi, musí to být pravda!). Co že se jí to stalo tak hroznýho, že se rozhodne odletět do Číny, se v audioverzi nedozvíte - resp. dozvíte pravděpodobně výrazně později a jen jedním slovem, než (hádám) v knize - patoložka se totiž svěří svýmu čínskýmu nabíječi, ale do audioverze její zpověď nepronikla, takže posluchač se dozví jen něco ve smyslu: chápal ji (ach achach) mnohem víc, když mu včera v noci povyprávěla o svém životě... jenže co mu řekla, zůstalo ztraceno kdesi mezi papírovou a audio verzí. Tak, takže tu máme kozatou patoložku. Samozřejmě musí mít mužský protějšek, to by jinak kniha porušovala žánrová pravidla a mohla by, nedej bože, vybočit z ubíjejícího stereotypu. Tím je děsně sexy Číňan, pochopitelně policista, který patoložce všemi způsoby ukáže, jak velká a boží Čína je (hmm, tasty!). Společně se pustí do vyšetřování toho ugrilovanýho borce a dalších dvou, které někdo odpráskl, protože ona je jediná, kdo může toho oflambovanýho pitvat. Samozřejmě během pár dní rozlousknou nadnárodní komplot, jenž bude stát život miliardy lidí, utečou nájemnýmu vrahovi z hongkongský triády (jasně, ten by tak upálil chlapa v parku, obzvlášť, když je najatý vrchním státním zastupitelstvím - to je takový rozumný, profesionální způsob... ne ho třeba nechat sežrat prasatům nebo rozpustit v kyselině, kdepak - na veřejné místo pohoďme ostatky a nechme je pitvat cizí Američankou!), děsně se do sebe zamilují, cestou na útěku dojde kromě hodně legračně popsanýho sexu (vtahovala ho do sebe víc a víc - až ho nejspíš vcucla celýho - takže pánové, poučení - bacha na vcucávací americký panímandy!) na ještě legračnější scénu píchlý pneumatiky, na jejíž výměnu si jako hever donesou (!!) od vzdálenýho kolejiště vedoucího pustinou pražce (!!!), ty dají na sebe a zvednou tak auto! Tak to tleskám, poprvé za to, že volným krokem zvládli ujít 11 km za hodinu, podruhé za to, že ve dvou odnesli dva pražce (nejlehčí, dřevěný váží přes 80 kg a ne, opravdu se běžně u kolejišť pražce neválí - a v pustině už vůbec ne) a potřetí že jimi zvládli pohnout! Jen teda nevím, proč si to auto v takovým případě rovnou nepřizvedli?! O tom, jak patoložka zvládne během 15 minut sepsat a poslat pravdu z notebooku na všechny diskusní fóra, do všech médií a všem lidem, na jejichž adresy si vzpomněla (já nevím jak vy, ale já si takhle z hlavy taky vybavím aspoň 100 adres redakcí, adminů a bezpečnostních organizací, to je přeci normální!) poté, co nadšeně objeví, že na přístroji je ikonka webovýho prohlížeče, ani nemluvím (osobně mám taky prohlížeč na všech zařízeních, většina z nich ovšem není nonstop připojená k internetu... To je krapet něco jinýho - chápu, že v roce 1999, kdy kniha vznikla, to všechno bylo ještě jinak - ale tím spíš, tehdy nic jako wifi neexistovalo a neumím si představit, jak by se dokázala na hranicích s Mongolskem in the middle of fuckin' nowhere připojit k netu...) - těch hovadin je tam tolik, že by to vydalo na vlastní knihu.
Ústřední postavy, obzvláště patoložka jsou navíc protivný až hrůza. Celou dobu jsem doufala, že aspoň jednoho z nich někdo odpráskne. Smůla.
Na závěr snad ještě slovíčko k interpretaci. Pan Myšička se na Číňana hodí asi stejně jako já na miss Karibiku. Kromě toho, že někdo se špatným p a b by tohle asi neměl dělat, by to chtělo herce s výraznějším hlasem. Takhle vedle agresivní Plodkové působil jako hodně uťápnutý chudák. Střídaní herců pomalu po větách je strašně rušivý. Důraz kladený naprosto mimo smysl děje a celková interpretace, která místy regulérně rasisticky karikovala čínskou mluvu, jen podtrhovaly, jak debilní je to dílko.
(Á propos - proč vlastně zabil ty další dva chlapy? Jen tak? Na ty se nějak pozapomnělo, co?)

pondělí 20. března 2017

Nevstoupíš dvakrát do téže řeky

První knížka Ivany Pilařové Kam bych tak běžela? s podtitulem Extrémní běhy od -40°C do +40°C bude mít navždy své zásadní místo v mém běžeckém srdci. Byla to totiž vůbec první kniha o běhání, kterou jsem četla, když tedy nepočítáme Milošovo a Alešovo Běhání - od joggingu po maraton, které jsem si jakožto správný produkt dnešní doby, který bez návodu není schopný pomalu ani přejít silnici, koupila záhy poté, co jsem zkraje roku 2010 začala po dlouhé pauza znovu naprosto nesystematicky a šíleně zoufale a utrápeně pobíhat. 
O Kam bych tak běžela jsem se o pár měsíců později dočetla na behej.com, které titulu také pomohlo na světlo světa. Zbývalo už jen přát si knížku k narozeninám a zhltnout ji jako malinu. V té době jsem totiž vůbec netušila, že existuje něco jako ultramaraton, ultratrail, čtyřiadvacetihodinovky nebo dokonce osmačtyřicetihodinovky, že se běhají stovky, stomílovky... no prostě v mých očích byl už maraton naprostým šílenstvím a tohle, tohle bylo jen pro ty nejšílenější z šílených (vzdychla obdivně).
Rok se s rokem sešel, já začala na šíleného šílence snad až příliš odvážně aspirovat, načetla jsem stohy knih o běhání, stovky bloggerských zápisků, napsala desítky vlastních článků, spoustu úžasně bláznivých ultráků měla tu čest poznat osobně, a tak když mi Evžen přinesl do předvánoční běžecké hospody druhou Ivaninu knihu s tím, že jsem se v jednom z komentářů pod textem přiznala, že o ní vůbec nevím a že je potřeba to napravit, brala jsem si ji s mírnými pochybnostmi.
Čas je totiž neúprosný a běžecký svět doznal od roku 2010 značných změn. A to, co trh hladovějící po běžeckých memoárech a radách, přivítal tehdy s otevřenou náručí, dneska působí v lepším případě hodně rozpačitě. Předesílám, že nic z toho, co dál napíšu, není ani v nejmenší osobní (a ani být nemůže) - Ivanu osobně neznám a z knihy a fotek působí jako milá, příjemná a schopná ženská - podle všeho úspěšná ve všech hlavních životních povoláních - profesním, manželském i rodičovském. S manželem cestují po celém světě, jsou sehraná dvojka a v době, kdy statisticky každé druhé české manželství končí rozvodem, je to ten příjemný, světlý protipól, který je dobře připomínat. Ne každý manžel totiž musí být kurevník a ne každá manželka semetrika. Stačí ale primární sympatie na to, abyste otevřeli peněženku a vysolili neuvěřitelných 300,- (!)?
Ivanina druhá kniha je čímsi na pomezí rodinného fotoalba a literárně průměrného běžeckého blogu ve formátu National Geographic. Většinu ze 183 stran knihy plní barevné fotky z Ivanina a Lubošova (jak se její muž jmenuje) cestování. Takže je to vlastně takový běžecko-sportovní cestopis? V jádru ano. I to nezní špatně, ne? No, nezní. Ale funguje to? V tomhle případě ne tak docela.
Obsahu by mnohem víc než papír slušela zmiňovaná blogová forma - ta je totiž mnohem tolerantnější než papír. Kniha, ač podle tiráže prošla redakcí, je plná jazykových neobratností, krkolomných formulací a v jednom místě na sebe dokonce dvě stránky vůbec nenavazují. Vyprávění ze závodů nemá spád a chybí mu jakékoliv napětí. Jsou to takové vyprávěnky o tom, jak Ivana putovala z bodu A do bodu C přes bod B, běžela nebo i místy šla a po nějaké době doběhla do cíle. Všechno je v cajku, možná ji něco sem tam pobolívá, ale netřeba si kvůli tomu zvyšovat adrenalin. I ty pasáže, které musely být podle popisu dramatické, jsou tak zestručněné, že to působí jako cesta kolem bloku, maximálně tak na Petřín a dolů. Kostrbatosti vyprávění nepomáhají ani tuny fotek bez popisků, kdy může čtenář jen hádat, co že to na nich vlastně je a ke které pasáži vyprávění patří. O tom, že je bezva dát do knihy pár svých fotek, není sporu, nicméně tenhle výběr mi připomněl historku T. z jeho studijních let, kdy si jedna ze spolužaček připravila k referátu o politickém systému Itálie slide show a na fotkách kromě italských měst a krajinek byla poměrně často i ona v plavkách na pláži nebo u cukrárny se zmrzlinou. No, byla tam, tak to přeci musí použít, ne? A podobně působí i selekce fotek v knize. Nevím, jestli je na vině místy ne tak docela kvalitní tisk, ale některé z fotek jsem navíc lehce rozmazané.
 Dalším kamenem úrazu je poměrně zásadní pokles přitažlivosti absolvovaných závodů. Lokace jsou to exotické až hrůza, ale jinak? Jinak je to vyprávění o pár maratonech, jedné vyjížďce na kole a několika závodech na běžkách. Jediné, co je aspoň trochu strhující, je závěrečný Ironman.
Kniha kromě šťávy navíc postrádá jakoukoliv koncepci. Jsou to na sebe vrstvené výlety se sportovním zaměření prošpikované povzdechy nad tím, jak je to u nás hnusný, blbý, špinavý a jak se tu krade. No tě pic. Musím říct, že jestli mě cestování něco naučilo, pak to, že Čechy jsou překrásný, úžasný, bezpečný a neuvěřitelně pohodlný pro život. Pravda, možná to bude tím, že jsem jezdila do podstatně míň fajnových lokalit než Ivana, ale tohle plivání jedových slin nemám ráda. Je to zbytečný. Všude je něco, i když to třeba na první pohled není vidět (ano, TB, i v Dánsku!). Zkratkovitý úvod, ve kterém se Ivana přiznává, jak je v tréninku děsně free a jak prohlédla a začala naslouchat tělu je v přímém rozporu s tím, co popisuje dál. Prezentuje se jako zkušená, pokorná a vyzrálá sportovkyně naslouchající vlastnímu tělu, ale vyrazí si na ironmana de facto bez tréninku. Hm. To je fakt rozumný jak stehno. Copak taková zátěž s nepřipraveným tělem asi udělá? A co teprve s tělem, které nemá v pořádku kolena? Asi mu to hodně prospěje, že ano? Tak buď jsem střelec a nestydím se za to nebo jsem pokorný zenový mistr a pak nedělám takovýhle kokotiny.
Skromný úvod z opačné strany vyvažuje neexistující závěr. Kniha tak vyznívá naprosto do ztracena.
Jistě lze namítat, že dneska si každý může vydat knihu o čemkoliv a že každá věc má svého kupce a je jen na čtenáři, zda se rozhodne do titulu investovat. Otázkou o všem zůstává, zda je to správné. Tři stovky jsou přeci jen už dost peněz. Člověk by měl mít pořád nějaký vnitřní systém brzd a protivah, nějakou sebereflexi, která by se měla ozvat ve chvíli, kdy vám okolí začne tvrdit, že "ty přeci musíš vydat knížku!". Nemusíš. Ani tituly psané velkými hvězdami, které oběhly celý svět, nebývají po literární stránce mnohdy nic dechberoucího (přínosného, motivujícího, strhujícího... doplňte si, co uznáte za vhodné a nehodící se škrtněte). Víc, než kde jinde, tu totiž platí ono okřídlené ševče, ševče, drž se svého kopyta, a když už mocí mermo chceš a myslíš, že bys měl, pak se dej do holportu s někým, kdo skutečně umí psát (a)nebo redigovat. Ivana totiž potenciál vyprávět zajímavě o zajímavých místech a závodech má - protože skutečně jezdí na místa, kam se většina z nás podívá jen prstem po mapě. V podobě, v jaké její vyprávění vychází, však nepřekračuje hranice amatérismu, nad nímž shovívavý čtenář sice přivře oko, ale čtení, které stojí za to, to z něj stejně neudělá. 

neděle 12. března 2017

Plánuj si, co chceš...

Zažehnaná hrozba únavový zlomeniny měla na moji běžeckou motivaci stejný efekt, jako živá voda na chudáka Jiříka (který byl mimochodem pěkný morální prevít). Jenže i když byla vůle, nebyla síla. Vysátě jsem dusala nahoru a dolů své dva kopečky a na své poměry s relativně nízkými tepy, ale s o to vyplazenějším jazykem jsem se motala kolem přehrady a po lese. Kamarádka E. měla co dělat, aby mě při společných výbězích neobíhala jako Dan Orálek svou přítelkyni. Z ní energie jen sršela a i když jsem pod ten vodopád energetické duhy strhala vyplazený jazyk jak chudák zapomenutý v poušti, nepolkla jsem ani kapku. Minulou sobotu to bylo už úplně jasný. Podruhý v životě jsme udali obě děti na noc (čti: babička se uvolila harpyje pohlídat) a měli velký plány, kterak oslavíme dílčí pracovně studijní úspěchy s klikou, kterou jsme měli před dvanácti lety, když jsme se ocitli ve stejné době ve stejné hospodě. 
A protože výročí je záležitost krajně romantická, den mělo zahájit cca 25 km přes Krčák s E. Z těch bylo totálně utrápených deset a domů jsem sotva dolezla. V tu chvíli i bez tepáku víte, že ne že na vás něco leze, ale už na vás něco vlezlo. Měli byste vlízt do postele a spát. Jenže... Máte volno! Můžete jít někam sami! Můžete si sníst (teplý!) jídlo v restauraci, aniž byste u toho museli dvacetkrát vstát, můžete v kině sedět jako lidi, nemusíte nikoho utišovat během reklam ani během děsně strašidelných scén, který v animácích obvykle obsahují nějaký vrčíčí zvíře nebo děsně zápornýho záporáka (a můžete tak jít na posledního Wolverina s eRkovým ratingem a užít si ty potoky digitální krve z hlav nabodávaných na adamantiové drápy). Můžete připravit slečně na recepci jednoho z hotelů v centru, kde si zarezervujete pokoj na noc, abyste dotáhli zdání výletu za hranice všedních dní k dokonalosti, pernou chvilku sebeovládání, kdy nejen že ta ženská je podle občanky manželka toho chlapa, ale jako bonus mají oba trvalý bydliště dvacet minut MHD odtamtud. A hlavně se večer můžete vyfiknout jak monacká princezna a na šteklích (jejichž použití v praxi jste bleskově okoukali dopoledne z několika blonďatých instruktážních videí na youtube) vyrazit do restaurace na degustační menu. A můžete věřit, že když budete sebe sama hodně usilovně přesvědčovat, že vám není blbě, blbě vám nebude.
Ano, jsem standardně overdressed (obzvláště když se v reálu u vedlejšího stolku rozvaluje Ruska v keckách a teplákách a halasně dobrou hodinu s někým kecá po Skypu). A je mi to zcela upřímně jedno! 
Jenže pak se ráno vzbudíte a je jasný, že víra tvá zánět průdušek, jež vám následující den diagnostikuje obvoďák, neuzdraví. A tak po motivační injekci následoval štos léků a výroční antibiotika. A týdenní pauza. Brdská je ani za měsíc. Cíl zůstává už třetí rok neměnný. Ale je to vůbec vzhledem k aktuálnímu stavu a tomu, jakou tužku teď běhám, reálný? Netuším.
Dva dny mi bylo tak blbě, že jsem ani číst nemohla, což už je dost silný kalibr. Když už jsem číst mohla, měla jsem nějakou smolnou ruku na výběr. 
(O druhé knize Ivany víc někdy příště, zatím zůstává rozečtená. V pozadí kolegové ve zbrani.)

Abú 'l-Fadl Badí' az-Zamán al-Hamadhání
MAQÁMY
Číslo Maqámy nemají, neb stejně jako Básník jsou práce. Tentokrát trochu jiného druhu. Jestli vás zajímá, jaká ta kniha je nebo co že to ty maqámy vlastně jsou, neváhejte s točte! (Anebo klikněte SEM a přečtete si, co jsem o nich napsala na iLiteratury, to bude asi jistější.)
Simon Mawer
SKLENĚNÝ POKOJ
#3
No jo, zase odečítám... Skleněný pokoj je další z putovních knih, o kterých jsem tu už, myslím, psala. A protože na ni čekají další lidi ze seznamu, není úplně vhodný ji doma syslit moc dlouho. (To by jako ospravedlnění předbíhání ve frontě mohlo stačit). 
Děj Skleněného pokoje se odehrává zhusta během první republiky a za druhé světové války, posledních přibližně sto stran pak v osmašedesátém a v devadesátém roce. Autor vystavěl své vyprávění kolem reálné brněnské vily Tugendhat, kterou připsal fiktivní rodině továrníků Landauerových. Mladí novomanželé, žid Viktor a katolička Liesel, oba vyznání jen formálního, v sobě chovají víru v moderní budoucnost, v rozum a když je na svatební cestě svede osud (který pak úplně stejně jako antičtí dramatici autor zbytečně drasticky využívá během vyprávění) s průkopnickým architektem Rainerem von Abtem, může ústřední pilíř románu začít vznikat. Vila je taky to jediné, co z knihy stojí za řeč, zbytek děje jede podle zavedených šablon a ve čtenáři po přečtení zbude pocit, že přeci dostal plnokrevný příběh, tak proč mu připadá, že už velmi dlouho nic nejedl?
(Zbytek textu obsahuje *spoilery* - byli jste varováni) Vzápětí po dočtení se dostavil onen výjimečný whow pocit, který ale zmizel podobně rychle jako z pohledu dějin první majitelé vily a zůstalo němé rozčarování a tichá výčitka autorovi. Kulisy vyprávění jsou fascinující a vždy, když píše o Čechách cizinec, je to pro našince čtení o to poutavější (jakpak nás asi vidí?). Jenže místo aby autor využil potenciál prostředí, zalidnil jej šablonovitými postavami, okořenil (bi)sexem a zasypal běžnou směsí zklamání, bolesti a násilí, pro období druhé světové války tak typické. Pro jistotu celé vyprávění sevřel třemi pořádně bytelnými oslími mosty, to aby náhodou ty jeho náhody nemohly být reálné. Všichni muži spadají do dvou kategorií: chladní, nevěrní, moderní a úspěšní (Viktor, Werner, Tomáš) na jedné straně a na druhé ubozí, milující, staromilští podpantofláci (Oskar, Lieselin otec). Ženy jsou pak buď naivní éterické chudinky/víly (Liesel, Zdenka) nebo frivolní, zemité mondény (Hana, Eva, Kata). Nic mezi tím. A šablonovité postavy dělají šablonovité věci (muži podvádí manželky, ženy v zoufalé situaci prostituují svá těla - ale vždy podle stejného vzorce, to aby autor nemusel nic nového vymýšlet). Všechny ženy jsou navíc podle autora v jádru bisexuální, stačí jim slovy klasika "sáhnout ve sprše na švába" a je ruka v rukávě. Celou tu řeku na sebe vrstvených klišé spíná první oslí most příchodu Katy do vily, druhý postu Hany ve státní správě (někdo s její minulostí? To asi těžko, že.) vedoucí k setkání s Liesel a třetí setkání Mariky s Ottillie po revoluci. Navrch tu máme samoúčelné sexuální scény, obzvlášť ta análního znásilnění je prototypem symbolického znovuustavení mužské dominance poté, co si postava dovolila příliš odhalit své nitro a hlavně se příliš poddat ženskému světu a své feminininní = citlivé stránce (nic ohranějšího na tomto poli snad už neexistuje - tenhle model se objevuje od raných 60. let a je vyčpělý tak, jak jen může být) a pak nutně i smrt novorozeněte v koncentráku, snad aby autora nemohl nikdo obvinit z měkkosrdcatosti. A samozřejmě ještě polopatické osvětlení nenávisti německého násilníka k židům, protože k něčemu takovému přeci musel být nějaký důvod, ne? (A teď tu o Karkulce.) Děj nestojí za řeč a pasáž Zdenka/Tomáš je okatě účelová - znovu tytéž modely postav, znovu tytéž situace, vše stále dokola - jen umělý prostor, aby mohla postava Hany dovyprávět svůj příběh a ukázet mladé ženě, že láska je láska.
Nakonec tak jako ve skutečném životě skončí osudy většiny lidí v zapomění soukolí dějin, ani na postavy z knihy si za chvíli ani nevzpomenu. A tak, jako se můžou lidé (byť dočasně) zapsat do historie tím, že stvoří něco unikátního, zanechal ve mně román jeden jediný dojem: touhu vypravit se do Brna a skleněný pokoj vidět na vlastní oči


Alexandr Blok
DVANÁCT
#2
Aby jediná, párstránková báseň utáhla celou knihu, musela by mít mnohem silnější výpovědní hodnotu a tím pádem mnohem silnější účinek. Jistě, Dvanáct je mnohovrstevnaté dílo, Kasalův překlad je velmi zdařilý a doplňující studie by mohla být potenciálně i zajímavá, ale hlubší dojem prostě nezanechala. 
Uvítala bych alespoň zmínku o autorce doslovu, aby čtenář věděl, co je zač, když posuzuje kvality všech českých překladů Blokovy Poémy. Na jednu stranu totiž studie působí velice sofistikovaně, na druhou je svými opakovanými citacemi Levého "podezřelá". Levého Teorie překladu totiž patří k naprostému teoretickému základu a četl ji pravděpodobně každý, koho přesně to, co stojí v jejím názvu, zajímá. Google mi našel jen jednu osobu stejného jména a ta sedí na katedře pedagogiky při bakalářských státnicích. Hm. To asi není úplně ten pravý teoretický základ pro podobnou studii. Nutně nepotřebuji rusistku zaměřující se na poezii přelomu 19. a 20. století, vážně ne, ale výsledek působí spíš jako co do zdrojů hodně slabá seminárka. Kdyby se Kobyláková raději místo ukázek z Levého ponořila do nesmírně bohaté symboliky básně (boj ateistických revolucionářů, kterých je dvanáct a které, aniž by to tušili, vede Ježíš Kristus...) a vysvětlila víc o kontextu doby, Blokova díla, popsala její další vliv atd... prostě všechno, co vás k podobnému dílu napadá, ale ono nic. Obvykle velebím v případě, že jde o takto specifické dílo, alespoň nakladatelský počin, ale v tomto případě - ne, díky.
Dárek k výročí... Vpravo kniha, vlevo květina (ta, co nejvíc potěší a kterou ani ženu neuhodíš)
(Vzhledem k tomu, že šlo hlavně o název knihy a alternativou už bylo prý jen Conan a dvanáct bran pekla, jsem za Bloka vlastně ráda - to peklo bych si totiž mohla "špatně" vyložit.) 

úterý 28. února 2017

O překvapeních všeho druhu

V posledních dnech nějak nestíhám. Na tom není nic překvapivého ani nového. Žel bohu to kromě mé pečlivě přiživované žaludeční neurózy bude mít dopad i na vás, čtenáře mých grafomanských zápisků. Protože to, že nepíšu, neznamená, že nečtu a neběhám. Běhám a čtu. A když už se konečně dostanu k tomu, abych provedla další záznam do mé marťanské virtuální kroniky, je toho k zapisování jaksi povícero. Inu, dost řečí, jde se na věc.

Kateřina Čadová, Marek Picha
& (jag), (dk), (sim), (pš) a (zno)
HOŘÍCÍ PAŘEZ
# 4
Má běžecká kamarádka Dáša pod jedním z posledních článků neuváženě pochválila Islám, o jehož vydání jsem psala. A protože nás na fakultě samozřejmě všechny děsně indoktrinovali a my teď neprahneme po ničem jiném, než všechny s kinžálem v zubech a s krví podlitýma očima obrátit na pravou víru, zavést šarí'u a ženský nacpat do pytlů na odpadky s dírama na oči, nezaváhala jsem ani vteřinu, knihu zabalila a promptně ji vyslala do perly Moravy. Obratem mi zpět přišel kromě intelektuálně hodnotného svazku z Dášina pera i výsledek projektu, kterého se zhostil její muž a o jehož existenci jsem (bohužel!) neměl do té chvíle ani tušení. 
Hořící pařez je totiž příklad dokonalýho překvapení.
O co jde? S dovolením si vypůjčím text průvodního slova: Od dubna 2007 zveřejňuje Městská policie Brno na svých webových stránkách přehled událostí, jež toho dne vyžadovaly přítomnost strážníků. Rutinní zprávy o zatoulaných zvířatech, Pražanech, dětech či seniorech jsou prokládané méně obvyklými případy. Někdy se jedná o malé legrační příběhy, jindy jde o absurdní situace, které vyznívají do ztracena.
Autoři prošli tyto tiskové zprávy a vyňali z nich pasáže, které si zasluhují pozornost. Aby zdůraznili pointu či nečekanou volbu slov, pasáže rozdělili do veršů. Neměnili slova, ani jejich pořadí; pouze vynechali interpunkci a zmenšili velká písmena na začátku vět.
Do výběru se dostalo 156 nejzdařilejších básní. Jejich autory jsou (dk), (jag), (pš), (sim) a (zno), tedy minulí a současní zaměstnanci tiskového oddělení MPB.

"o rozruch
v jednom z barů
v centru Brna
se dnes po půlnoci postaral
jeho osmatřicetiletý
host

muž si hned po příchodu do restaurace
objednal pivo
které vypil"

"stále tvrdila že jí
někdo neznámý zalepil
kukátko ve dveřích

a když se přes kukátko přesto podívala
opakovaně viděla lyžaře
ze kterého měla strach

strážníkům však neuniklo
že byla osmačtyřicetiletá žena
v mírně podnapilém stavu

hlídce přesto ukázala kukátko
na kterém byla z části připevněna
nálepka z banánu

strážníci nálepku ze dveří odstranili"

Je úplně jedno, jestli, tak jako já, přečtete sbírku na jeden zátah a budete se u toho chlámat jako magoři v MHD, až bude s podivem, že vůbec dojedete tam, kam míříte a neskončíte v Bohnicích v hezké nové halence a místnůstce bez klik. Nebo jestli si budete namátkou číst jednotlivé zprávy. Absurdní dadaistická dokonalost vás prostě musí dostat. 
(Kniha vyšla díky startovači a nepodařilo se mi zjistit, zda se dá ještě někde koupit.)

Michael Golding
A POET OF THE INVISIBLE WORLD
Básník neviditelného světa, jak se bude román, který vyjde letos v Argu, jmenovat česky, je příběhem Núrího, který je od narození jiný. V bezčasí se kdesi uprostřed Blízkého východu narodí miminko se čtyřma ušima. Na svět přijde jako poloviční sirotek, aby vzápětí ztratil i milující matku a souhrou náhod skončil v náručí velkého, prostého súfího. 
Súfismus - islámská mystika - vznikl z niterné potřeby věřících po osobnějším poznání Boha. Z touhy po přiblížení se Bohu a v konečném, absolutním důsledku po splynutí s Ním. Toto vyvanutí v Bohu (ar. faná') je cílem každého súfího. Islámská mystika sama o sobě je velice fascinující a přitahuje čím dál víc zájemců, paradoxně i z řad nemuslimů. Nečekejte ovšem, že se z Básníka o súfismu něco dozvíte. Autor s termíny a reáliemi, které se súfijského života týkají, nakládá opravdu velmi volně a děj je spíše inspirovaný motivy, než aby poskytoval skutečný pohled do života v řádovém domě. Núrí se v jednom takovém řádovém domě (autor jej nazývá klášterem, což není v našem prostředí úplně ideální, protože naše představy kláštera se velice liší od toho, jak takové súfijské řádové domy vypadají a fungují) zabydlí. Postupem času zjistí, že jej od zbytku společnosti neoddělují jen dvě uši navíc, ale také jeho sexuální orientace a literární nadání. Symbolika zdvojnásobeného sluchu, tedy dvakrát tak silné vnímavosti, se dá vztáhnout jak na pole fyzické tak duševní. Núrího osud zavane do různých koutů světa. Z každé životní etapy si něco odnáší, někam se posouvá, něco zažívá, bojuje s vnitřními démony i s překážkami vnějšími. 
Největší síla románu spočívá v jeho úžasně květnatém a poetickém stylu, který záměrně připomíná orientální vyprávění tak, jak je na Západě vnímáme z převyprávěné Tisíce a jedné noci. Jsou tu všechny nezbytné atributy od exoticky znějících jídel po zahrady, domy a putování vonící tajemnými dálkami. Přiznávám, že jsem k podobným orientalizujícím textům z per západních autorů hodně skeptická, ale tohle je hezká, příjemná knížka, která hloubavějšího čtenáře se slabostí pro barvitě vykreslené kulisy určitě neurazí.
Číslo nemá z prostého důvodu. Poslední tři týdny jsem strávila redakcí jejího překladu. Pevně věřím, že výsledek bude povedený.
Běžný večer v práci
DO UCHA

Anthony Doerr
JSOU SVĚTLA, KTERÁ NEVIDÍME
Román, že který autor obdržel před dvěma lety Pulitzerovu cenu za literaturu, zná nejspíš každý. Nebo o něm minimálně slyšel. Anebo ho viděl vyskládaný do pyramidy v knihkupectví. Bichle s poutavým modrým přebalem. Příběh o slepé dívce a neduživém hochovi. Příběh z druhé světové války, vyprávění o osudech dvou zvídavých, inteligentních a na to, čím si budou muset projít, příliš mladých lidí. Na první pohled prosté vyprávění o tom, že ani na jedné straně, byť bychom si to moc přáli, nebyli všichni černí (anebo hnědí s páskami na pažích) a na druhé bílí. Vyprávění členěné do krátkých, snadno přístupných kapitol, které v prvním plánu lehce klouže, dobře se polyká a snadno tráví. Na téhle rovině se čtenář nedočká ničeho výjimečného, žádné drastické popisy, žádné plynové komory, žádné vyvalené vnitřnosti, nic - což podle reakcí notně zklamává ty, kteří jsou po příliš mnoha stránkách severské krimi otupělí a otrlí vší tou krví a samoúčelným násilím podle hesla "čím perverznější, tím lepší". 
Když ale nadzvednete pokličku, vyhrne na vás mnohovrstevnaté vyprávění, které si prestižní ocenění víc než zaslouží. Dostane se vám sugestivního, lyrického a místy extrémně tíživého vyprávění o osudech lidí, které koloběh dějin přivedl na práh druhé světové války, donutil je jej překročit a prožít to, co na ně za zárubní dveří čekalo. Z paralely se současným světem až mrazí. Tehdy také nikdo nevěřil, nečekal a nepředvídal, všichni si mysleli, že válka už se opakovat nebude, že oni - ti nahoře - to nedopustí. Že lidé to nedopustí. Nacistická propaganda, její načrtnutá tvář, která se zjevovala v každém koutě, v každém okamžiku, mířila na lidi vyděšené, lidi v jejich nevědomosti zranitelné a snadno manipulovatelné, na děti... a tolik připomíná to, co v dnešním světě ti, kdo mají hlas, vykřikují o islámu a muslimech. A my, co víme, jen sedíme s rukama v klíně a věříme, že tohle přeci nemůže být většinový názor, že lidi přeci nejsou hloupí, že přeci vidí, že takhle to ale není... 
Celé vyprávění zastřešuje ústřední motiv touhy po poznání. Po vědění. Po tom světle, jež není vidět a které nikdy nevyhasne. Jeho symbolem je tu rádio, neviditelný hlas, který může poznání zprostředkovat (a stejně tak může přinášet informace falešné, zkreslené, iluzorní, účelové).
Román je to velice silný a jeho poselství nemůže být aktuálnější. 
K audioverzi - nepříjemnému překvapení: Knihu načetl David Matásek a Tereza Vilišová. Už od začátku jsem si říkala, jestli je možné více než 600 stran knihy vměstnat do necelých deseti a půl hodiny, které audioverze má. Nechápala jsem, jak můžou čtenáři na databázi knih románu vyčítat rozvleklost, když mně přišel osekaný na kost. Ani slůvko navíc, místy naopak spíše zkratkovitý. A aby ne. Ve chvíli, kdy jsem si po skončení vzala do ruky papírovou verzi, jsem zjistila, že ta audio je totálně vykleštěná. Už delší dobu si říkám, jak se vlastně dozvím, jestli se jedná o zkrácenou verzi díla nebo o komplet celé? Proč to proboha prodejci audioknih nikde nepíší? To je přeci tak strašně zásadní informace! Ano, v Pánovi prstenů mi opravdu nevadilo, že z audioverze vypadl jeho Jar Jar Binks (přesně tak, čtete dobře, když budete poslouchat brilantní interpretaci Michala Dlouhého, budete ušetřeni Toma Bombadila!), ale tady mi to fakt hodně vadí! Takže velké mínus za neohlášenou zkrácenou verzi a za až hysterický přednes Terezy Vilišové, která zhruba od poloviny vyprávění četla každou scénu - často naprosto zbytečně - s takovou naléhavostí, že mě z toho až bolel žaludek. 


Muriel Barberry
S ELEGANCÍ JEŽKA
Všichni máme kamarády, kterých si vážíme a na jejichž názor dáme. Když vám někdo z té skupinky opakovaně doporučí nějakou knihu, nedá vám to a pořídíte si ji alespoň v audioverzi. Obvykle se shodujeme. Tentokrát jsme se totálně minuly. O krajně nepříjemné překvapení se mi postarala audioverze románu Francouzky marockého původu Muriel Barbery S elegancí ježka
Muriel Barbery je profesorkou filosofie. To je asi nutné říct hned v úvodu, protože to mnohé vysvětluje a mnohé pak ani není třeba rozebírat. Výstavba jejího románu, který má snad jen fanoušky a odpůrce, nic mezi, je prostá. Na pařížské ulici Grenelle stojí číslo popisné 7. Bydlí v něm zazobanci, politici, úspěšní obchodníci, slavný food kritik a taky domovnice, čtyřiapadesátiletá Renée. Ta je spolu s dvanáctiletou Palomou, dcerou jedněch obyvatel, ústřední postavou románu. Obě postavy si po kapitolách předávají role vypravěčů, zamýšlí se nad životem, pokládají si hluboké filosofické otázky, přemítají o společenském rozvrstvení, o kultuře, predestinaci, lásce, rodině a umění. 
Takže fajn, ne?
Ne.
Poprvé v životě se mi stalo, že jsem něco poslouchala ne nadvakrát, ale dokonce natřikrát, než se mi podařilo to přetrpět až do konce. Kdybych nebyla notorický dokončovač, dávno bych tuhle věc smazala z ipodu a už nikdy ji tam znovu nenahrála. Nevím, zda mě někdy při čtení/poslechu formálně natolik intelektuální knihy napadlo tolik sprostých slov. Nejde o to, že bych nerozuměla, o čem postavy mluví, jde o to, že jestli něco nesnáším, pak je to samoúčelná exhibice. A slepá adorace čehokoliv. V ježkovi se vám obého dostane vrchovatě.
Hlavní hrdinka Renée je extrémně nesympatická, nafoukaná, arogantní, závistivá, pseudohlubokomyslná a rádobyintelektuálská levičácká kráva, která by zasloužila nakopat do zadku (a to se ještě hodně ovládám). Paloma je proti tomu nafoukaná, arogantní, rádobintelektuální a pseudohlubokomyslná zazobaná levičácká pipinka, která by potřebovala dostat pořádných pár facek z každé strany. Jak je možné do románu, který má být kritikou předsudků a stereotypů narvat tolik předsudků a stereotypů, že by se z toho jeden poblil? Ano, hnusní, odporní boháči děsně vykořisťují chudáky pracující. Ti jsou samozřejmě charakterní a nezkažení, jsou to milí, vnímaví a čistí lidé, na rozdíl od těch debilních, pozérských pracháčů, kteří umí jen využívat a ničit. Navíc tu máme ve své neskrývané nekritičnosti legrační portrét podle autorky absolutně dokonalé a všemu a všem nadřazené japonské kultury, kterou povyšuje nad absolutně všechno. Taky jediný normální boháč je - víření bubnů, to by nikoho nepřekvapilo - Japonec! Katarze na konci knihy je pochopitelně dramatická a osudová. Jediné plus dávám za to, že si na samotném konci obě postavy připustí, co jsou (závistivá, zapšklá ježibaba a hloupá a rozmazlená holčička) a za skvělou interpretaci Taťjany Medvecké a Lucie Pernetové. 


A nakonec o překvapení v jeho nejryzejší podobě.
Před zhruba dvěma týdny mi pod vyprávěním o GUTu přistál komentář od "Fialky". Holky, se kterou jsem notný kus běžela. Holky z Litvy, kterou jsem už nikdy neměla vidět.
Jenže život občas přináší parádní překvapení a naše cesty s Gintare, jak se Fialka jmenuje, se měly znovu zkřížit. Ta se totiž chystala strávit prodloužený víkend v Praze se svým dospělým synem a chtěla vědět, jestli bych si s ní nešla zaběhat? Na to existuje jen jediná odpověď.
A tak jsem s kamarádkou Evou a Gintare z Litvy běžela naprostým srdcem Prahy. Místy, které by mě nikdy nenapadlo probíhat - Pražským hradem, Kampou, Vyšehradem...
Výjimečné sobotní dopoledne pod modrým nebem. Občas stojí za to podívat se na své město očima turisty. Je totiž opravdu krásný.

pátek 17. února 2017

"Jsem čtverhran, stojím, ať vržen jakkoli."

Dante Alighieri
BOŽSKÁ KOMEDIE
#5
Božská komedie Danta Alighieriho je dílo, o kterém snad bez výjimky slyšeli ve škole všichni. Troufám si tvrdit, že však málokoho napadlo - nota bene v nějakých čtrnácti, patnácti letech, kdy se, tuším, Dante jako látka probírá - si ho doopravdy přečíst. Přijde mi, že takový je nelehký úděl velkých klasiků, výklad o nich se omezí na převyprávění obsahu, člověk si podtrhne názvy hlavních děl autora, když je šprt, zapamatuje si, i kdy žil, u zkoušení nebo v písemce to odpapouškuje a jde se dál. Proč něco takovýho číst? 
Pamatuju si, jak jsem se před pár (a jak tak koukám na datum vydání studie, tak už to je hezkých pár) lety zabrala do kritiky nového překladu Božské komedie na domovské iLiteratuře (ta studie rozhodně stojí za přečtení i dneska, takže povinně kuk sem) a říkala si: Tyjo, tak takhle to vypadá, když někdo doopravdy umí! a Tohle nestačí, chci vidět víc. Od knižní myšlenky k činům mívám často blíž než do lednice, ale když jsem pak ty nekonečné sloupce veršů svírala v rukou, odvaha mě opustila. Kniha se tak připojila k těm, na kterých poctivě utírám prach a pokaždé jim slibuju, že si je brzo, brzičko určitě přečtu.
Na Danta nakonec skutečně došlo. Jenže popis Pekla byl natolik sugestivní, děsivý, depresivní a svíravý, že jsem přečetla jeden zpěv (přičemž každý zpěv má pět stránek) a musela knihu odložit a strávit ho. Občas jsem zvládla dva, jindy i tři. Pak jsem na knihu dva měsíce nesáhla. Nakonec mi trvalo víc jak dva roky, než jsem se konečně dostala do správné nálady a dokázala se Peklem probrodit k Očistci a od něj už to šlo až na sám konec Ráje velice rychle. 
A jaké ve mně zanechala Komedie, která si později pro svou velikost vysloužila přídomek Božská, dojmy? V Mikešově překladu je to v první řadě téměř 650 stran hluboká studně plná kouzla českého jazyka v jeho nejryzejší podobě. To, jak se překladatel vypořádal s přebásněním originálu je dechberoucí a čtenář nestačí žasnout. Přesto, že se jedná o sedm set (!) let starý text, neztrácí nic na své působivosti. Díky preciznímu poznámkovému aparátu a perfektnímu průvodnímu slovu ke každé kapitole, je Komedie snadno přístupná i dnešnímu čtenáři. Právě bohatost doplňujícího textu spolu s cenným autorovým životopisem a barvitým popisem jeho doby (150 opevněných věží vysokých až 80 metrů ve Florencii konce 13. století... umíte si to představit?) a nádhernou statí o ženě-času v Dantově díle, tvoří z Mikešovy verze knihu, která by měla mít místo v knihovně každého, pro koho není literatura jen fastfoodem.




A co noha? Noha je můj wake up call. Poslední týdny a možná dokonce měsíce jsem těžko hledala motivaci a chuť běhat. Podle toho taky vypadal trénink, utrápený, utahaný, dvě volna týdně místo dřívějšího jednoho, nechuť cokoliv zkoušet nechuť do všeho. Hrozba několikatýdenního výpadku mi dala facku z každý strany. Tobě se nechce běhat? A co kdyby ti zakázali, opravdu zakázali, běhat? Co bys dělala? Dostala jsem fakt veliký strach. Bylo to stejný, jako když mi děti lezou pekelně na nervy, mám pocit, že je to všechno jedna velká marnost a pak si někde přečtu nebo se doslechnu o nějaké hrozném, tragickém příběhu a uvědomím si, jaké štěstí mám, že mám to, co mám. Na rtg samozřejmě nic není, kdyby bylo, tohle bych nepsala. Takže se mi fyzioterapeut může na ten bolavý nárt směle vrhnout. A já můžu běhat - můžu, ne - musím. Mám štěstí.  

úterý 14. února 2017

Putování časem i prostorem a držme mi palec (anebo radši všechny čtyři)

V rozpuku puberty jsem usoudila, že pokud chci mít alespoň naději, že budu mít nějaký kamarádky, měla bych se začít chovat aspoň trochu, jako ostatní holky. Mimo jiný bych měla přestat číst Stephena Kinga a začít podle jejich vzoru se Stanislavem Rudolfem a Lenkou Lanczovou, abych s nimi měla nějaký společné téma. A tak jsem od Osvícení a To přešla k Oranžovýmu blues, Srdcovýmu klukovi a dalším skvostům žánrový literatury, kde byly všechny hrdinky štíhlý a krásný, poslouchaly "Pomaláče od Argemy" a nosily naprosto otřesný modely. Jo, myslím to smrtelně vážně. Když mi pak došlo, že starýho psa novým kouskům nenaučíš a že divná budu bez ohledu na to, kolik "lanczovek" budu mít v knihovničce, kolik kazet Rickyho Martina (který nebudu nikdy poslouchat) si přehraju a kolikrát půjdu do kina s holkama, který si u závěru Titanicu mohly oči vybrečet a ve mně to vyvolalo asi tolik emocí jako psí hovno před vchodem, nechala jsem toho. Od tý doby jsem přečetla už jen Deník Bridged Jonesový a Šťávu z mrkve (a pár dalších knih tohoto ražení, který svýho času četla má sestra a já tudíž taky, to aby mi něco neuteklo... to víte, někteří psi jsou tupá stvoření a musíte cvaknout víckrát než jim to skutečně dojde) a nadále se titulů umístěným v policích s krutě sexistickým označením "čtení pro ženy" vyhýbám obloukem a stydím se už jen za to, že by něco takového mělo být určeno mně jen proto, že mě příroda vybavila vaječníky místo varlat.
Kromě "ženské" literatury už cíleně nevyhledávám jen thrillery, detektivky, horory, obvykle ani životopisy a historický romány, nemám ráda romány válečný (obzvlášť ty z druhý světový), ačkoliv anebo možná právě proto, že jsem jich přečetla docela slušnou řádku. Jenže mám jistou mánii. Jsem notorický dokončovač. Když něco začnu, musím to za každou cenu dodělat. A když mi někdo daruje knihu, musím ji přečíst.
A když vám tu knihu navíc věnuje spřátelený překladatel a dokonce vám do ní napíše i věnování, není s definitivní platností jiná cesta.
(Ano, tohle všechno muselo zaznít, jinak byste totiž určitě nemohli minimálně dneska spát kvůli tomu, jak děsně byste si lámali hlavu s tím, kde se tu sakra vzalo tohle:)

Kody Keplingerová
OTKA
#2
Abyste nemuseli, jak jinak, pátrat - ta kamarádka je Martina Buchlová a díky ní mluví všechny postavy jako naprosto normální lidi...
OTKA, jak už na přebalu stojí, je akronym Ošklivé tlusté kamarádky, titulu, kterým se honosí ta, jež v partě holek hraje třetí housle. Je to ta nejmíň hezká, přes kterou se kluci dostávají do blízkosti těch hezčích. Zhruba tak nějak školní frajer vysvětlí hlavní hrdince její novou přezdívku, kterou jí právě  udělil na didžině ve studentským klubu.
První polovinu knihy jsem trpce litovala, že v do dobách, kdy jsem podobnou literaturu hltala, tu nebylo nic než fáčkem navoněný samice v koženkových kraťasech a kozačkách na pořádný platformě, tupý jak má rybička z LDT Hryzely. V porovnání s veledíly stárnoucí, leč (literárně) stále enormně plodné L.L., je prvotina (!) Kody Keplingerové inteligentní, zábavná a do jisté míry i reálná. Poslední adjektivum se však s postupujícím dějem vytrácí a naopak se začínají mohutně rojit žánrová klišé tak hutná, že navzdory mému obdivu vůči autorce a její schopnosti napsat v pouhých 17 (!!) letech plnohodnotný román pro mládež stejně starou jako ona sama, nevydá hodnocení na škále nula až pět na víc než dvě hvězdičky.
Totiž, přestože se kniha zkraje tváří jako originální, je nakonec všechno příliš snadné, černobílé a pohodlné: ošklivá a tlustá kamarádka ve finále vůbec není ošklivá a tlustá (navíc je chytrá, pohotová a spontánní), otcův návrat k alkoholu a s ním související agresivita jsou jen jednorázovou záležitostí (kterou samozřejmě sám ze svého popudu promptně řeší návratem k AA), absence matky hrdince nevadí, samozřejmě má dvě báječné, úžasné a upřímné kamarádky, ve škole jí to, jak jinak, jde, touží po ní bohatý školní playboy a nakonec o ni projeví zájem i intelektuálský spolužák, po němž roky slintá... Její přirozenost a nenucenost playboye od základů změní, zamiluje se do ní, ALE hodnému chlapci se srdce nezlomí, neboť ten, jak se ukáže, stejně stále miluje svou ex. Tenhle tradiční salát z naprosto standardních prvků zalijte zálivkou prvoplánových mouder o tom, kterak se všichni občas cítí jako otky a ty, co se tak necítí, to tak mají proto, že nemají kamarádky, že je špatné pomlouvat a dělat si závěry o lidech, které neznáme a bla bla bla. No, prostě suma sumárum: Jsem stará a na rozdíl od hlavní hrdinky skutečně cynická. Ale četlo se to dobře, a pokud máte tenhle druh literatury rádi, nudit se nebudete.



Když jste rodič a snažíte se vést děti ke knihám, občas se stane, že sáhnete tak trochu vedle. Výsledkem může být jímavý příběh z polského ghetta, který pod stromeček nadělila jedna má známá pětileté dceři nebo soubor pohádek O dívce a duši, kterýžto dostaly od Ježíška naše holčičky...

Martin Vopěnka
O DUŠI A DÍVCE
(POHÁDKY Z HOR)
#3
Nikdo nemůže čekat, že filosof, nakladatel a jaderný fyzik v jedné osobě napíše obyčejné, běžné pohádky. Podtitul knihy jasně vymezuje hřiště, na němž se všechny odehrávají a každá jedna je prosycena atmosférou opuštěného lesa po dešti, jeho melancholickou vůní, pocitem malosti a bezvýznamnosti a zároveň přináležitosti k něčemu většímu. Kromě kulis jsou pohádky propojené motivem Boha Stvořitele, laskavého, všeobjímajícího a vše moudře spravujícího. Některé motivy jsou příliš prosté a černobílé (Krkavec vypráví o dívce a duši), jiné jsou skvělou, mrazivou metaforou (Krkavcovo pobláznění nebo O medvědovi, který ztratil sám sebe - za mě spolu s Klíčením nejlepší pohádka z celé knihy).
Dohromady tvoří (oprávněnou) kritiku naší uspěchané, materialistické doby, která zapomíná pečovat o vztahy a duši svou i těch kolem. Knížka je krásná sama o sobě, neobvyklý formát a magické ilustrace japonské výtvarnice ji od ostatních pohádkových knih na první pohled odlišují. Přesto, že je v tiráži uvedeno "pro děti od 8 let", se ale nemůžu zbavit pocitu, že je to přeci jen spíše čtení pro dospělé. "Opatruj vzpomínku na svou družku a děti," volal za ním Život. "Nedokážu ochránit živé tvory od velkých trápení. Ani neumím říct, v čem spočívá můj smysl, když taková trápení přináším. A přece vím, že jsem smysluplný."



Jsou knihy, které máte doma dlouho. Víte o nich, přáli jste si je, přání bylo vyslyšeno a vy jste je dostali, a stejně kolem nich pořád chodíte a říkáte si "jojo, tebe si taky JEDNOU přečtu." Noční uspávání mě konečně (naštěstí pro mě) přivedlo ke kindle edition anglického překladu nádherných, přenádherných pamětí palestinského básníka Murída al-Barghútího, manžela známé egyptské spisovatelky Radwy Ašúr, autora knihy, která má k dnešní době tolik co říct, že z toho až mrazí. A přestože mi můj muž, který mi knihu věnoval, připsal k dárku "Některá místa je lepší vidět jen z dálky", až po přečtení Viděl jsem Rámalláh, jsem poprvé zatoužila se do Palestiny podívat.

Muríd al-Barghútí
I SAW RAMALLAH
#4
Ptal jsem se sám sebe, co je na Palestině tak zvláštního kromě toho, že jsme o ni přišli?
Je to země jako každá jiná.
Zpíváme o ní jen proto, abychom si připomněli, jak strašně nás ponížili, když nám ji vzali. Nezpíváme o nějaké posvátné věci nebo o minulosti, kdepak, zpíváme o naší sebeúctě, kterou s každým dalším dnem okupace zas a znovu pošlapávají.
Muríd al-Barghútí se narodil krátce před vznikem Izraele, v roce 1944 v palestinském Dér Ghassana poblíž Rámalláhu. Po šestidenní válce mu byl odepřen na dalších třicet let vstup do rodné země. Z Egypta, kde v žil se svou ženou a v té době devítiměsíčním synem byl v roce 1977 vyhoštěn a dalších 17 let se do země nesměl vrátit. Viděl jsem Rámalláh tak není pro mnohé možná překvapivě pamflet proti Izraeli, byť hořkosti se autor neubrání.
Vrah vás může uškrtit saténovou šálou nebo vám může zaseknout do hlavy sekeru, tak jako tak jste mrtví.
Knihu však tvoří především nádherné všelidské myšlenky o těžkém údělu nedobrovolného exulanta (tajná policie k němu přišla ve chvíli, kdy věšel synovy pleny, posadila ho do auta a odvezla na letiště, kde jej posadili na první letadlo...) a o návratu do rodné země po předlouhých třicet letech.
A teď přecházím ze svého exilu do jejich... domoviny? Mé domoviny? Na Západní břeh a do Gazy? Na okupovaná území? Do Judeje a Samaří? Na samostatná území? Do Izraele? Do Palestiny? Existuje na světě nějaká jiná země, která by měla takový zmatek ve vlastním jménu? Naposledy jsem měl jasno a všechno bylo jasné. Teď jsem zmatený a nic nechápu. Všechno je zmatené a nepochopitelné. 
Je to vyprávění o jednom životě vytrženém z kořenů, tolikrát přesazeném, že přestal vnímat jakýkoliv květináč jako svůj domov. Autor vzpomíná na přátele, kteří už nežijí, na bratra, jehož nečekaná a předčasná smrt je dodnes záhadou a která jejich rodinu zasáhla silou blesku (a mně dalo jeho otevřené a ve své upřímné strohosti srdceryvné vyprávění celého souběhu událostí představu o tom, co musela prožívat má sestra v hodinách a dnech po smrti našeho táty...). Ale není to jen smutná kniha, je to kniha o velké lásce, o lásce tak veliké, že i když ji dělí moře, oceány a celé kontinenty, nic ji nemůže vymazat. Je o schopnosti neztrácet naději a optimismus, o literatuře a lidech. O putování. O návratech. A o naději.
*
*
*
Včera zaznělo u mého fyzioterapeuta Martina, kam jsem zašla, protože se mi několik týdnů bolavý nárt začal ozývat nepříjemně při běhání, dvousloví, které jsem sice měla v hlavě, ale slyšet jsem ho nechtěla. Únavová zlomenina. Pozítří jdu na rentgen. Pak se uvidí. Držte palce, aby se na něm nic jako prasklá kost, nevidělo.

středa 1. února 2017

Hlavně už si nekupuj žádný knihy!

V polovině ledna jsem letěla na prodloužený víkend do Londýna. Brala jsem s sebou maminku, protože jsem chtěla. A bylo to super. Fičelo a byla kosa, přesně jak byste od lednového Londýna čekali. Temže plynula, chippy chutnalo, garmin mi naměřil, že jsme za tři dny nachodily skoro šedesát tisíc kroků, dvakrát nám skoro uletělo letadlo (ano, můj špíčkový (jak by řekl pan Kaplan) plán cesty měl pár zanedbatelných trhlinek) a všechny památky zastínily luxusní sekce v Harrods'.
Mám skvělýho muže. To říkám pořád, takže tohle tvrzení nikoho nepřekvapí. "Prosím tě, nechceš si teda připlatit normální kufr, když jsou tam ty slevy?" nadhodil pár dní před odletem. Mávla jsem rukou, že se mi to kdyžtak vejde do batohu. "Fakt si tam klidně kup něco na sebe. Vážně!" Komentoval moje balení jednoho trika, kartáčku na zuby a kostky mýdla. "Jenom si proboha už nekupuj žádný knihy!"
Skoro jsem poslechla.
Škoda, že se knihy nedají oblíct...
Na svou obhajobu musím říct, že Nix je Tomův oblíbený autor a A Confusion of Princes je dárek pro něj, Nisá'u l-karantíná je román o transkách v Káhiře a hlavně, když si můžete koupit novou arabskou knihu, tak si ji prostě koupíte, protože to není jako jít do Alberta pro housky nebo do Neoluxoru pro naprosto cokoliv, takových příležitostí je totiž málo, víme?! Our Lady of the Streets je třetí díl trilogie, o tý víc za chvilku, no a Stiletto má krásný přebal (tenhle pádný argument chápe každý milovník krásných přebalů).
Celá tahle hromádka je z ráje geeků, z dvoupatrového obchodu The Another Planet kousek od Britského muzea, plného (toho obchodu, ne muzea) merchandisu k naprosto všem fantasy a sci-fi filmům a seriálům, co vás jen napadnou, komiksů a knih a ó můj ty bože, podepsaných (!!) výtisků. Takže když můžete domů dovézt podepsaného (!!) oblíbeného autora, no tak to tam přece nenecháte, nebo jo?! (No jasně, že ne.)

Nezbývá než přiznat...
Tom Pollock
OUR LADY OF THE STREETS
#0 (opět)
Mrakodrapový trůn, jak se celá trilogie Pollockovy urban YA fatasy jmenuje, pro mě není jen tak ledajaká kniha. Proč? Protože jsem první dva díly, které vyšly v Pasece, překládala, proto. A jelikož se nijak extra neprodávaly (to ohavný provedení knihy s tím určitě nemělo nic společnýho...), překlad a vydání třetího dílu se neplánuje.
To, co je krajně nefér vůči čtenáři (jako u každé správné trilogie i tady končí první i druhý díl solidním cliffhangerem), je vrcholně sprostý vůči překladateli! Kromě autora je to totiž on, kdo s postavami a celým příběhem stráví nejvíc času. Po tolika týdnech a měsících, kdy jsem s nimi žila mám přeci plný knihomolský právo vědět, jak to s nimi dopadne, no ne? Takže chápete, že jsem tam tu knihu prostě nemohla nechat a nemohla jsem ji nepřečíst, když jsem na finále čekala přes dvě roky.
Přestože kvůli věku hlavních postav spadá Mrakodrapový trůn do škatulky young adult, je to především temná urban fantasy, která kritizuje změny v územním plánu Londýna, masovou, bezhlavou výstavbu v City a demolici staré zástavby. V prvním díle se na scéně objevuje Filius Viae, syn Bohyně města, která před řadou let zmizela a s ním celý "druhý" Londýn zalidněný úžasnými postavami (je tu duch odpadků Gutterglass, klér Bohyně navždy uvězněný v kamenných kůžích soch v parcích, v lampách tančící sodíkovky a čistozářní a pod zemí se prohánějí přízraky vagónů metra). Ti všichni stojí proti Reachovi, pánovi jeřábů a jeho ostnaté milence. K Filiovi se přidá Beth Bradlyová, sprejerka a průserářka, kterou doma drželo jen přátelství s Pen Khanovou. A když má Beth pocit, že ji Pen zradila na celé čáře, vrhne se po hlavě do nabízeného dobrodružství. Kniha vrcholí velikou bitvou, po které už nic nebude jako dřív... A jak to tedy bude? Ve druhém díle předává Beth otěže ústřední postavy Pen a ta se vydává do světa za zrcadlem, který je tomu našemu podobný, ale ve skutečnosti je úplně jiný. Vládne tam zrcadlokracie a lidé tam pro jakoukoliv asymetrii ve tváři klidně i zabíjí. Také druhý díl je napínavý, plný fantaskních obrazů a originálních nápadů, i v něm zaznívá sociální kritika a i on končí bitvou. Po ní zůstává Londýn v plamenech a čtenář s očima navrch hlavy.
A já konečně vím, jak to celé dopadne! Jenže jak napsat něco o třetím dílu a vyhnout se spoilerům? Tak alespoň takhle: Je to všechno, co byste od grandiózního finále chtěli. Všechny postavy se vrací na scénu, všechny otázky jsou nakonec zodpovězeny a v samém závěru čeká ta správná jiskřička naděje. Jako odpočinková četba pro ty, kdo nemají problém představit si věci za hranicemi běžných dní, super záležitost.

Aimee Benderová
ZVLÁŠTNÍ SMUTEK CITRONOVÉHO KOLÁČE
#1
Tahle knížka u mě skončila v rámci "Tak si za to vyberte nějakou knihu, jo?" nakladatelský praxe, kdy je podobným bartrem obvykle řešená pomoc s transkripcemi. Nic jsem o ní nevěděla, líbil se mi přebal a hlavně se mi ohromně líbil název. Knížku jsem spolkla bez kousání. Nakonec mi dýl než Zvláštní smutek přečíst trvalo najít si hodinu na upečení onoho citronového koláče z fotky (který je mimochodem moc dobrý!).
Umíte si představit, jaké by to bylo, kdybyste z jídla poznali, jak se všichni, kdo s ním od semínka přišli do kontaktu, cítili? A jaké by to bylo, kdyby se váš geniální, podivínský a samotářský bratr dokázal proměnit ve věci, aby mohl být docela sám? Neumíte? A chtěli byste? Pokud ano, zakousněte se do Aimeeina koláče. Je zvláštní a lehký, čtivý tak, že se až přistihnete, jak neslušně hltáte (třeba v autě a pak vám je, jako mně, zle) a nakonec vás nechá tak trochu prázdné a tak trochu plné (spoiler: Asi jako pokoj po Joeovi, ale s jeho židlí postavenou uprostřed). 
Atmosféra knížky mi připomněla letní podvečery na konci prázdnin, kdy už se blížila škola, do které se vám nechce, ale zatím, ještě chvíli, jste do ní nemuseli - ten lehký smutek nad uplynulým časem se tu vznáší nad všemi postavami, které by mohly a často i měly, ale nakonec to neudělají a neřeknou, protože takový je život. Spousta věcí tak zůstane nevyřčená, spousta emocí schovaná kdesi hluboko a ani celá láska světa občas nedokáže přenést ani přes kopeček za barákem. Díky absenci uvozovek a zdařilému překladu text plyne, jste postavám i dění blíž a blíž, až jste u nich docela blizoučko. Nechte si chutnat, jen vězte, že ta citronová kyselost nemusí šmakovat každému (já ji mám ovšem velmi ráda).

A běhání? Byli jsme na týden v Niedernsillu, je třeba to dál rozvádět?
Jako vždycky jsme bydleli u Romany a její rodiny v penzionu Gassner a jako vždycky to bylo skvělý.
Mrzlo, až praštělo a Rakousko si na nás nachystalo sedm dní sněhu a azurově modrého nebe.
Teploty v noci klesaly vesele pod mínus dvacet, ráno se držely na mínus sedmnácti, takže jsem běhala přes den a málo. Jednak abych nebyla dlouho pryč a druhak v tý kose prostě dlouho nevydržím.
Madlenka začala suverénně lyžovat, což nás naprosto odzbrojilo a já ve volných chvílích četla, pila spoustu piva a kochala se cestičkama ve sněhu a taky zimním Nagelköpflem, který je prostě úžasný v každý roční době.
Niedernsill z kopce
Nagelköpfl

Zapomenout v autě mokrý rukavice, když je v noci venku -25°C je MOC dobrý nápad - aneb jak porazit gravitaci!
Madlenka Wonnová

Nagelköpfl

Jo a konečně, téměř rok po odevzdání, na který bylo tlačeno tak, jako na žádnou jinou předchozí knihu, na níž jsem dělala, vyšel můj překladatelský opus magnum. S ničím jsem se tak nenadřela, výsledek ovšem, nutno říct, vypadá dobře.