neděle 2. listopadu 2014

Teplé papuče pro fajnšmekry

A když jdu do tréninku s chutí, tak je to vždycky lepší, než když jsem otrávený a budu dělat obličeje. Někdy je potřeba umět se "kousnout".(s. 64) Samonákladem letos nevyšla jen kniha o Danu Orálkovi, Jiří Šoptenko vydal stošedesátistránkový rozhovor s dobrým člověkem, který ještě žije.
Vlastíka Zwiefelhofera: Legendu českého běhu stejně jako zmiňovaný Dlouhý běh nenajdete v běžné distribuci a musíte si ho objednat přímo od autora (kdybyste to chtěli udělat, pokračujte sem). Nenechte se otrávit graficky slabším přebalem (vizuálně kniha vypadá, jako kdyby se přenesla strojem času z přelomu osmdesátých a devadesátých let), ani gramatickými chybami hned v úvodním poděkování. Kniha klame tělem a na to, že podle všeho text neprošel žádnou redakční úpravou ani jazykovou korekturou, obsahuje minimum překlepů a chyb - ty v poděkování jsou téměř jediné, což je obdivuhodné, protože i v profesionálně dělaných publikacích jich běžně najdeme výrazně víc. 

Vlastimil Zwiefelhofer se narodil v roce 1952 v Tajanově u Klatov. Jeho běžecká kariéra je
impozantní: čtyřikrát vyhrál Běchovice, kde i dlouhou dobu držel traťový rekord s časem 28:35,2 (z roku 1975) a devětkrát Velkou kunratickou. Jeho čas 10:58,9 zaběhnutý v roce 1979 dodnes nikdo nepřekonal. Stal se sedminásobným mistrem Československa v krosu (aneb jak dnes říkáme v trailu) a v sedmdesátém devátém také mistrně reprezentoval vlast na MS v krosu v Limericku, kde si doběhl pro úžasné šesté místo. Do historických tabulek je navíc zapsaný jako nejrychlejší československý maratonec všech dob s časem 2:14:19 (1979), kterým se kvalifikoval na OH v Moskvě o rok později.
Olympiádě jsem obětoval celý rok a spoustu lidí mi pomáhalo. A místo toho, aby to byl vrchol, tak to dopadlo nejhůře, jak mohlo. Je to smutné, ve sportu se však nedá vše dopředu naplánovat a pak na 100 procent splnit. Na olympiádu jsem odjížděl s pocitem, že jsem pro co nejlepší výkon udělal vše. Natrénováno jsem měl a odhodlání také, jenže jak bylo vidět, nestačilo to. Pro mne to byla jediná olympijská šance, nedělal jsem si iluze, že by mne mohli o čtyři roky později ještě poslat na olympiádu do Los Angeles. O olympiádě jsem později s nikým moc nemluvil a pokaždé jsem se z toho snažil vycouvat. (s. 103) Šoptenko decentně vede linii rozhovoru mapující Zwiefelhoferův život od narození až po jeho současné kantorské působení a aktivní účast na politickém životě rodného kraje. Trochu rušivě působí poněkud nešťastné členění na krátké subkapitoly s polopatickými názvy jako Trenér - pan Suchý nebo Vlastík kombajnérem. Ten z knihy vychází jako velice skromný, rozvážný, pokorný a vnímavý člověk. Takový, jemuž je i po pár desítkách let líto, že liščata, která jednou při tréninku objevil v lese a odnesl na odkojení jejich feně, se nepodařilo zachránit. Působí jako dříč, který uměl poslouchat dobré rady a který dělal to, co uměl a co mu šlo. Vedle úžasných výkonů, které ani po pětatřiceti letech neztratily na hodnotě, je velice zajímavá spolupráce s léčitelem farářem Ferdou a stravovací způsoby, na které dnes lepíme nálepku "bio". Podstatnou část knihy zabírají tréninkové deníky z nejúspěšnějších let a tabulky s výsledky a nechybí ani hromada dobových fotografií.
Povídání o jednom běžeckém životě a o životě po něm nemusí chutnat každému. Přeci jen tu chybí akce a drama (snad s výjimkou ceny fair-play), nejsou tu žádné převratné vědecké objevy nebo nové stravovací systémy. Ani velké a největší závody, jako ony nešťastné OH, nejsou popsány tak, že by tuhla krev žilách a vy jste nedočkavě hltali stránku za stránkou, abyste se dozvěděli, jak to bylo dál. Celá kniha plyne jako život sám a víc, než cokoliv jiného připomíná vrnící kočku usazenou na klíně za zimního večera, kdy se venku sype sníh a vy máte na práci maximálně tak odpočívat. Je to milé pohlazení, povídání, která ve vás nejspíš nezažehne vášnivou jiskru pro běh, ale pokud už váš oheň plápolá, přiloží do něj pár opravdu dlouze hořící briket. A už proto stojí za to ji číst.

7 komentářů:

  1. Moc pěkně popsané. Díky za tip.

    OdpovědětVymazat
  2. Diky! Urcite si prectu.. Jsou to neskutecny vykony a zaroven me u techto lidi vzdy oslovi a dojme ta pokora.. To si rikam -- Na to je dobry pamatovat..:)
    Jinak je skvele, ze jsi oprasila moto.. taky si ve chvilich nejvetsiho usili, vypeti, silenosti.. rikam..to pamatnou vetu z pahorku.. "zijem si jako na zamku.. at to trva vecne"! :).. I kdyz si ji rikam s tim, ze verim, ze i tak, pres ty zmatky, unavu.. je to valstne vsechno desne fajn..:)
    MSF! At se dari! 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak. Mně vždycky přijde, že čím jsou běžci lepší, tím jsou (většinou, znám i výjimky) pokornější. "Žijem si jak na zámku" mám jako heslo už od toho výběhu, kdy jsi mi ho řekl :-D Přijde mi, že na moji současnou situaci sedí jako příslovečná prdel na příslovečný hrnec, díky (nejen) za něj!

      Vymazat
  3. ...a šlo to "tenkrát" i bez garminů, mp3, hoka one, pětiprsťáků, sdílení na FB, .... lidi prostě běhali i bez přidaných "ochucovadel" ... , jak píše Honza - ta pokora - to je dobře si (občas) připomínat, hlavně když má člověk pocit jak moc je dobrej... :-)
    Tak sportu zdar!
    R.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jistě :-) (a to připomíná pokory, to není myšleno na mě, že ne?)

      Vymazat
    2. :-))) ne, na tebe určitě ne ! ...i když jsi samozřejmě dobrá ! :-)

      Vymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!