úterý 16. května 2017

Za dámičku

(a nějaké to čtení, bez toho už to asi ani nejde)

Maruška mi v komentáři pod předposledním příspěvkem připomněla můj dávný slib, který jsem jí dala - taktéž v reakci na jeden z jejích milých komentářů pod nějakým dávným příspěvkem. Slibovala jsem jí, že jí dokážu, že běhat může jako dáma. Že fakt, že normálně nevychází jinak než v sukni a balerínkách není důvodem proto, aby v něčem hodně podobném nemohla vyběhnout.

Předesílám, že jsem módní negramot. Trendy mě nechávají chladnou v duchu oblíbené básničky mé puberty: Já mám holku frigidní, ta mě lehce uklidní, když je jen tak bez trička, mrazí jako chladnička! Inu i já zůstávám ve vztahu k módě kovanou frigidou. Neznamená to, že bych chodila jako hastroš (doufám!), jen si prostě vybírám to, co se mi líbí no matter what. Takže žádné aktuální běžecké hitovky nečekejte - nicméně doufám, že se někdo v módě sběhlý třeba najde a můj výběr doplní o to, co se teď nosí, případně se těším na tipy na věci a značky, které mi dosud unikaly.

Tílka, trička, mikiny - těch je opravdu nepřeberné množství a věřím, že i ta nejnáročnější dámička si mezi nimi vybere. Pár kliknutí myší a jsou tu hromady vrchních částí oděvu s různě velkými a tvarovanými výstřihy, upnuté nebo volnější, s různě dlouhými rukávy, v bezpočtu barevných kombinací, s nápisy - motivačními, reklamními i vtipnými.

Ale co dolů, když nechci elasťáky? Existuje šalamounské řešení a tím je běžecká sukně. Tu tvoří spodní elasťáky a - překvapivě - sukně.

V poslední době jsem si opravdu hodně oblíbila polskou značku Nessi. Její produkty jsou nesmírně barevné, a jelikož jsem si před pár lety vzala k srdci radu Štefana K., který tehdy na behej.com psal, že běžec by měl nosit barevné oblečení, aby na své okolí působil pozitivně, v jejich pestrobarevném oblečení jsem našla. Ono ostatně není moc dalších značek, které by je v barevnosti trumfly. Nutno dodat, že jsem před dvěma lety dostala na testování pro BB jejich dlouhé legíny a tílko a obzvláště první zmiňované už muselo být práno víc jak stokrát - barvy skutečně trochu vybledly, ale zdaleka ne tak dramaticky, jak by se dalo čekat (je to přeci z Polska!), švy drží a běhá se v nich pořád dobře (a tohle není žádná reklama, ani otevřená, ani skrytá, to je čistě moje zkušenost).

Tu nahoře jsem dostala od Běžíška a konečně jsem v ní i vyběhla - a zatím jsem z ní nadšená. U Nessi je jen třeba dát pozor na to, že jejich S je poměrně veliké, takže i mně je jejich eSková sukně skutečně velmi pohodlně.

Před pár lety měla v Salomonu vlastní řadu dámského běžecké oblečení ultramaratonkyně Anna Frost. Její sukně, tílka, kalhoty, trika a mikiny byly opravdu hezké - navíc v mých barvách, takže Aničko, palec hore, ale úžasné byly hlavně její šaty. To je totiž něco, co se moc často nevidí.

Mají jen jednu zásadní chybu - nejspíš už se nikde neprodávají. Ale třeba se pletu a budu jen ráda, když je někdo někde najde.

V poslední době hodně pošilhávám po značce Kari Traa (a nemá s tím nic společného fakt, že je její ambasadorkou mimo jiné i Zuzka Urbancová, jíž jsem věrná fanynka). Ta sice nemá v nabídce sukně ani šaty, ale má naprosto originální barevné kombinace a jejich koncepce je mi natolik sympatická, že jen co budu bohatá, hned si od nich něco pořídím.
"The art of not givin' a fuck" - heslo Kari Traa

Třeba tyhle... jak by se mohly někomu nelíbit?
Takže sukni máme.

Teď ty balerínky.

Boty jsou při běhání snad největší téma. Všichni neustále řeší, jaké boty si mají koupit, jaké boty si koupili, jaké boty mají jejich kamarádi a jaké boty si koupí příště. Obuvnická běžecká alchymie je vybavena vlastním slovníkem a běžci se podle druhu bot, které obouvají, dělí do několika skupin - máme tu běžce s botami tlumenými a s botami minimalistickými, máme tu běžce docela bez bot, máme běžce, kteří mají dvacet párů kecek - na každý druh tréninku a povrchu jiné a ještě docela jiné na závody, máme takové, co mají jedny a bohatě jim to stačí. Máme boty s vysokým dropem a s dropem nulovým, s drapáky jak kopačky a boty hladké jako dětskou prdýlku.
To nás ovšem ve chvíli, kdy jsme dámička a na autě nám jezdí barva (ergo: "Jaký máš auto?" "Červený!"), nemusí vůbec zajímat. Zajímá nás fakt, že nechce žádný blbý ády ani najky, nechceme na nohou kopyta. Chceme dámskou botku samochodku.
Tady ovšem narazíme na můj barevný a vlastně i keckový problém. Já totiž v těch keckách chodím i normálně, jasně, že ne do města, ale vzhledem k tomu, že většinu času trávím někde po lesích, hřištích, pískovištích a dalších -ích, a tak obvykle obouvám na běh už příliš sešlapaný boty, který ovšem ještě drží... Ale třeba tyhle, ty by přeci obstály i jako boty-boty, ne?
Anebo tyhle krásný F-Lite 250 od Inov8, to je přeci vyloženě hezká bota (ano, mám pro design Inov8 slabost, kdybyste si toho náhodou ještě nevšimli):
A co vy? Nějaké tipy pro dámičky, které nechtějí běhat, protože se odmítají vzdát svého statutu "vždy upraven"?

Zjevně čtu rychleji, než píšu, a tak se pohodlně usaďte, druhá část programu po přestávce začíná.


#3
Favel Parrettová
AŽ PŘIJDE NOC
Na útlou knížku Australanky s českými kořeny Favel Parrettové jsem se těšila od chvíli, kdy si ji Tom přinesl na překlad domů. Obvykle čtu jeho texty v sazbě, tentokrát nevyšel čas a tak jsem čekala a čekala...
A dočkala jsem se vyprávění plného lyrických, imaginativních obrazů z australské Tasmánie, kterou má asi většina z nás spojenou maximálně tak s tasmánským čertem a já jsem, nevím ani proč, vždycky myslela, že tam musí být strašlivé horko. Opak je pravdou... Vzduchu je v knize chladný a počasí lezavé, domy studené a život prostý, těžký a plný prostých radostí a bolestí. Je to život chudých, tvrdě pracujících lidí. Až přijde noc není tradiční vyprávění, jsou to obrazy vnitřního světa malé Isly a velkého Bo. A také Nelly Dan, která se ve stínu obřích ledovců zdá být jen malou, červenou lodičkou, a jež byla pro všechny námořníky, kteří se na ní - mnohdy i mnoho let - plavili, mnohem víc.
Pokud ke spokojenosti potřebujete, aby bylo řečeno A, pak B a nakonec C, aby vše bylo vyřknuto doslova a bez nosného příběhu pro vás není kniha knihou, pak se Parrettové vyhněte. Jestliže se rádi necháváte při čtení zajmout slovy, pocity a imaginací, vypravte se do daleké Tasmánie i o něco bližšího Dánska. Bude se vám tam líbit.

"V mrazu se těžko dýchalo, každý nádech pálil v plicích - pod promrzlýma nohama jsem cítila tvrdý kámen a beton.
Brávala jsem bratra za rukáv a táhla ho za sebou po liduprázdných ulicích Battery Pointu. Nejdřív jsme šli rychle. Všude vládl obvyklý klid - byli jsme tam sami. Námraza na oknech zaparkovaných aut, silná a neprůhledná.
Mona Street, Francis Street, Hampden Road. Na konci Kelly Street vedly schody do temnoty, zadní trakt Salamanky, zchátralý a pobořený. Hrany kamenů zakulacené, obroušené. Kamenná pevnost, brána, kterou jsme museli projít.
Utíkej, utíkej - Kellyho schody.
Některé schody byly ohnuté a flekaté. A ty skvrny připomínaly starou zaschlou krev, která časem vybledla do oranžova. Krví nasáklé kameny. Pokaždé jsme scházeli schod po schodu, co nejrychleji to šlo. Dolů, dolů a usilovně jsme se snažili nedívat se dopředu do tmavé uličky. V chladném dlážděném přítmí na úpatí schodiště nám přesto tahali duchové za šaty, snažili se nás popadnout za vlasy a kamennou ozvěnou nám šeptali.
Můžeš mi pomoct?
Vidíš mě?
Nenechávej mě tady.
Vždycky jsem bratra pevně chytila za ruku a běželi jsme a běželi, bez dechu, dokud jsme nevyběhli ven. Dokud jsme nebyli na druhé straně..."



Donia Bijan
THE LAST DAYS OF CAFÉ LEILA
Donia Bijan je jednou z mnoha íránských imigrantek do Spojených států, na rozdíl od většiny se vyučila kuchařkou v Paříži a dnes pracuje jako šéfkuchařka - spisovatelka. Její druhý román The Last Days of Café Leila u mě skončil v rámci posuzování, zda by jej stálo vydat v českém překladu či nikoli.
A dojmy z něj mám rozporuplné.
Obvykle při čtení rovnou vím - jasně, tohle se bude prodávat, ne, tohle nemá šanci. A tady vážně nevím. Na mě knížka působila jako takové neškodné vyprávění o třech generacích rodiny usazené v Íránu - o imigraci z Ruska, následném zapouštění kořenů, o situaci po Revoluci, o další vlně emigrace - tentokrát do USA a o návratu zpět. Autorka nakousně pár velkých a silných témat (smrt dítěte, tradice, brutalita ájatolláhovského režimu, odeslání dětí do zahraničí pro jejich vlastní dobro, útoky na ženy, segregace pohlaví, úmrtí rodiče, rozpad manželství, ztráta pouta s vlastním dítětem během jeho dospívání atd.), ale jejich potenciál je ponechává až trestuhodně nevyužitý a její vyprávění klouže (s výjimkou jedné, dvou silných scén) po povrchu. Jedno klišé se vrší na druhé a všechno nakonec v rámci možností dobře dopadne. Postavy jsou dost ploché a místy až nudné (ústřední hrdinka je zdravotní sestra, její manžel kardiochirurg - ona (jak jinak) zjistí, že ji celé roky podvádí se sestřičkami, odejde od něj, aby mu nakonec odpustila, neboť on si uvědomí, že miluje jen ji a blablabla - ono ve chvíli, kdy vám chlap 20 let zahýbá (a dělá z vás vola ve stejném špitálu, kde pracujete i vy) je přeci jasné, že stačí jedny psí oči a všechno je zapomenuto... (ehm); pubertální dcera je vzdorovitý fracek, který by zasloužil pár facek, ale pod vlivem íránského prostředí se promění v tolerantní a chápavou slečnu; sirotci jsou hodní, Íránci chudí, policisté agresívní, všechny vztahy jsou nějakým směrem vyhrocené, kulisy malebné...). Na mě je tu zkrátka příliš mnoho černé a bílé. Takhle nějak představuji "čtení pro ženy", které nechtějí vyloženě tupý příběh, ale zase ne nic moc extra těžkého, trochu toho dojetí, exotické kulisy, postavu, s níž se mohou ztotožnit - nebo si to alespoň tak nějak představuji. Plus tu najdete všechny oblíbené motivy rodiny, lásky, utrpení, odpuštění, vaření... Jestli bude časem i česky zůstává ovšem otázkou.

#2
Sarah "Scribbles" Andersenová
DOSPĚLOST JE MÝTUS
To se tak běžně stává, že jedete do obchoďáku pro prací prášek a vrátíte se domů se dvěma novými knihami... a bez prášku (vám snad ne?)

Sarah určitě nemusím představovat. Její kresba je specifická, jednoduchá a skvělá. A to samé platí o jejích - obvykle jednostránkových - příbězích, v jejichž pointách se mnozí (ne-li všichni) najdeme - stačí se nebrat moc vážně. Jediné mínus je značně omezený rozsah, 112 stránek je hodně málo a mnohé mé nejoblíbenější komiksy se tím pádem do výboru nedostaly...



#1
Patrik Girgle
VERTIGO
Jsou knížky, které na mě v knihkupectví mrkají, kdykoliv tam vkročím (což je, přiznávám, dost často) a které mě vábí jako Sirény. Kolem Vertiga jsem chodila několik měsíců a nakonec jsem neodolala. A Vertigo je jako ony Sirény, zrádné, krásné na pohled a špatné uvnitř. Autor sice umně buduje tísnivou atmosféru hormony zmítaného dospívání, ale ve výsledku působí jako Petra Soukupová bez talentu. 
O co jde? Je to až trapně prosté: Dušanovi je sedmnáct, a tak jako spousta sedmnáctiletých kluků před ním i po něm, i on touží konečně zasunout. Jenže je romantik a intelektuál, taky pytlačí ryby a zamilovává se do dost divných typek. Nakonec se mu to samozřejmě podaří, ale vám to bude nejspíš jedno. Knihu nezachrání ani výpravy do budoucnosti, které nám v letmých výjevech osvětlí, co se s hrdiny stalo "pak" (rozuměj: po gymplu a po létech dravého kapitalismu), byť jí dost pomáhají. Ale jelikož jsou jen letmé, mohou ji podpírat jen... letmo.
Plytký děj bych knize i odpustila, stejně jako po tisící omílané téma rozervaného mladíka, kdyby přinášela v nějakém - jakémkoliv - směru něco nového, kdyby bylo její čtení zážitek. Jenže není. Hlavní postava jako by vyskočila z Džínového světa (nebo podobného titulu), ale na rozdíl od Johna se Girgle snaží tvářit jako autor pro dospělé. Výsledek je ve své snaze o uvolněnost toporný, o originální vykreslení sexuálních scény, oné směsi vulgarity a romantiky, legrační a o existenciální motivy hloupý. Postavy jsou šablonovité a některé vyloženě odfláknuté (rodiče, plejáda kamarádů s přezdívkami, v nichž se začnete ztrácet, protože jeden je jako druhý). Ne, závrať z tohohle Vertiga rozhodně nebyla příjemná. Kniha má navíc tu smůlu, že se mi ve čtení sešla s poslechem audioverze Fanánkova Tak to bylo, tak to je, které je vlastně takový jazykově brilantním a nesmírně zábavným Vertigem, v porovnání s nímž nemá Girgle absolutně žádnou šanci. 


Tak to bylo, tak to je
LOU FANÁNEK HAGEN
Taky milujete češtinu? Tu její úžasnou rozmanitost od božských složenin jako je hnidopich (ten, co píchá do hnid) nebo třasořitka (ten, jemuž se klepou hýždě), po její úchvatnou vulgaritu? A máte rádi Tři ségry? Opili jste se někdy? A dělali jste v pubertě bordel? Kývete? Tak nemá cenu nic dál číst - teda kromě týhle knihy. Anebo si, tak jako já, pusťte její audioverzi. Jestli jsem se u Ládíka Zibury při běhání smála, u Fanánka jsem prskala, chrochtala a hýkala. No jo, život je takovej a jinej nebude... A jako bonus se dozvíte, jak přišel Fanánek o nohu, co nosil za účes v patnácti, jak se mu dařilo s holkama, jak chutná v Tatrách trenčianský parek s fazuľom z plechovky, jak to vypadalo Na kovárně a Na bábě a kdo je to krmelec. 
(A to jsem si myslela, že jsem v dospívání byla hovado... nebyla, ježiš nebyla, byla jsem vzorná holčička v roláčku s aktovkou na zádech. Mami, přísahám, mohlo to bejt mnohem horší! :-) 

14 komentářů:

  1. Na těch všech fotkách v příspěvku ti to moc sluší :-)
    R.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No ty vado! :-) Ale upřímně bych brala radši tu blonďatou holku v těch modrých šatech... mít tak její nohy! To by mi to běhalo :-) :-)

      Vymazat
  2. Hele sukně super!!!! Ale ty boty, no.... furt moc sportovní :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, tak buď běhej bosa nebo se smiř s tím, že při sportu se nosí... no... sportovní vybavení :-) Na ryby taky nepůjdeš s mažoretkovou hůlkou a pletací přízí... ;-) ;-)

      Vymazat
    2. Anebo si prostě nechám to svoje chození a smířím se s tím, že mi holt 30 km bude trvat celej den a ne, ehm, pár hodin? (nebo kolik to trvá tobě?)

      Vymazat
  3. Jitko, Kari Traa je má oblíbená taky. Ještě se tady neprodávala a já si už z Norska nechávala posílat věci. Jo a mají i sukýnky! 😉 A souhlasím, je potřeba se dělat krásnou!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Fakt mají? Jsem neviděla... naštěstí!! :-)

      Vymazat
    2. Pokud bys chtěla to chtěla změnit, tak se můžeš mrknout. Google umí v obrázkách sukně Karitraa pěkně představit. 😉

      Vymazat
  4. :).. Nesmis tak casto menit barvu vlasu.. Na nekterych fotkach bych te malem nepoznal! :)
    U me to bezecke "ko(s)micke" obleceni casto vyvolava jine asociace.. napriklad kdyz jsem nedavno mluvil k "podobne" oblecenemu individuu v Richmondu.. Tak jsem zjistil, ze se nejednalo o bezce, ale o bezdomovce, ktery se prave "oblekl" v nedaleke charite:).. Coz ovsem nemelo zadny vliv na muj vztah k bezeckemu obleceni.. Chybely mi tipy na dalsi doplnky.. cepice/celenky? Pravda je, ze muj syn, kdyz me obcas vidi vybihat, tak si neodepre poznamku, at si neberu celenku.. ze vypadam jak vypelichany vychodonemecky pornoherec z 80-let. :)..:)
    Vsemu zdar! Hlavne si na sobotu vem nejake ty spravne botky samochodky:), at se na Sutru dobre bezi..Z Los Alamos budeme sledovat fotky a posledni trendy v bezeckem outfitu -- nazivo:). At se dari!
    PS. Dik za Fananka! Je to luxus! 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jasně, tak ošklivá přeci nejsem! :-D
      A vy hoši máte holt tu smůlu, že chlap v elasťákách bude vždycky... chlap v elasťákách :-D S tím se nedá nic dělat. A čepice/čelenky - to je taková moje běžecká guilty pleasure, těch mám solidní zásobu :-)
      V sobotu budu hledat na rozpálené Babě útěchu v tom, že ty se v té daleké mexické pouští potíš 100% víc než já! Užij si to a těším se na zprávy z boje! :-)

      Vymazat
  5. Presne, Harapes (= chlap v elastakach na sedum) je proste divnej. A holka zas vetsinou hezka, zvlast jsou-li barevny. Ty Frostojc Mahakali saty sou vsude uz vyprodany, Vib je chtela na tenis a ho*no ho*no zlata rybko...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-) jojo, mamilové jsou prostě... no... zvláštní :-) A s šaty je to ovšem škoda - i když, předevčírem jsem je v Šárce viděla naživo a musela bych mít 40 kg jako jejich majitelka, abych v nich nevypadala jako jelito, tím jsem si teď už jistá!

      Vymazat
  6. Vždyť já běhám jenom v elesťákách ... jsem tedy divnej. :)
    V rámci sebeklamu se ale utěšuji, že to bude stejné, jako s minisukněmi na holkách, prostě buď na to postavu máš nebo to vypadá divně. A protože v elasťákách běhám, logicky z toho vyplývá, že na to postavu mám :) a o tom nebudeme diskutovat!!!
    Jinak musím říci, že ty šatičky a sukýnky jsou fakt super. Vypadá to strašně pěkně a když nějakou takovou běžkyni potkám, tak na ni mohu oči nechat. Takže Vás v tom podporuji, jen tak dál, rád se na Vás dívám ... tuším ale, že jsem tedy ve vašich očích ten divnej chlap v elasťákách co váš očumuje
    :)
    Mm

    OdpovědětVymazat
  7. Naseptavac: Ty ruzovy Kari Traa jsou ted v masivni sleve (€20)...
    Neodolala jsem a po osmi mesicich porusila nenakupovaci zavazek (na ruzovy teda neujizdim, ale mam jiny)
    Dik za tip!
    Lucie

    OdpovědětVymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!