neděle 23. července 2017

GGUT 2017 - pohádka s (ne)šťastným koncem

Natáhla jsem ruce k nebi a dotkla se mraků. Sevřela jsem je v hrsti. A trhla. 
Cpala jsem si mraky do pusy, hltala je, polykala. Srdce mi bilo jako splašené. 
Slunce se vyhouplo nad obzor. 
A já se s nohama víc na zemi než kdy v životě dotýkala nebe. Jako bůh An jsem v sobě pohltila celý svět v okamžiku, kdy on spolkl mě.

Jestli si někdo myslí, že heroin je návykový, měl by zkusit tohle.


GROSSGLOCKNER ULTRATRAIL 2017
110 k - 6500 m

O tom, jak o GGUT sním, jsem psala. Psala jsem i o tom, jak jsem se narychlo vloni přihlásila na zkrácenou, 50 km dlouhou trasu. Psala jsem o tom, jaké to bylo tu padesátku běžet. Psala jsem o tom, jak jsem se na celý GGUT přihlásila, o tom, jak se bojím a těším. A taky o tom, jak doufám. A protože je neděle po závodě, je načase napsat, jaký to celý bylo. A že to byl panečku den.
Do Niedernsillu jsme tentokrát přijeli o celý týden dřív. Hned v neděli jsme zvládli sebe i děti zlikvidovat na túře na Weissee, která se nejdřív zvrhla v lezení po žebřících a lanech s Madlenkou a pak ve snášení na střídačku jedný a druhý na parkoviště, neb jsme nestihli lanovku a museli dát těch 6,7 km na 1000 výškových metrech po svých. Rodiče roku. Párhodinový táhnutí skoro 16kilový Katky na ruce se na mně dost nepříjemně podepsalo a běhat jsem proto pak byla už jen jednou a jen na chviličku.
Máša čeká, až se k ní s Káťou dohrabeme


A pak tu byl pátek. Přiznávám se bez mučení, že jsem v poslední dny byla krajně nesnesitelná. Měla jsem takový nervy, že jsem nedokázala pořádně ani číst, spát nebo pracovat - zadělala jsem si tím pádem na krušný srpen, ale co se dá dělat. First things first - život je holt otázkou priorit, jak nás naučila kdysi jedna z reklam na jakési španělské auto.
Dopoledne jsme vyrazili hromadně do Kaprunu vyzvednout číslo, nechat zkontrolovat povinnou výbavu a vyfotit se u cílový brány, to kdybych se k ní náhodou už nedostala. 
Klepou se mi kolena... Mimochodem - povšimněte si mýho vytuněnýho dvacetilitráčku - fusekle na popruhy na silikonový láhve jsem přišívala cestou do Rakouska v autě - a fungujou skvěle!
 Ve frontě na startovní číslo prožiju malý infarkt, když chtějí po chlapíkovi přede mnou občanku nebo pas. Já s sebou, jak jinak, žádný doklad totožnosti nemám (to by fakt chtěl někdo dobrovolně běžet pod cizím jménem?) a jak se mi najednou hodí, že mě má T. zapsanou v občance. Mé zpanikařené vysvětlování, co moje jméno na rubu jeho zelený kartičky znamená, asi slečnu přesvědčí, že nefabuluju a tašku s číslem a tričkem mi dá. Chlapík mě posléze odchytává a já zažívám krátký okamžik slávy, kdy ve mně někdo pozná autorku mýho blogu. Takže Michale, moc mě těšilo a doufám, že jsme se neviděli naposledy!

Odpoledne balím. Je mi zle. Bolí mě žaludek, přijdu si strašně unavená a neumím si představit, že se postavím na start. Neumím si představit, že uběhnu byť jen kilometr. Posedne mě obsedantní představa, že se tam zabiju. Že někam spadnu. Že se nevrátím. Úzkostí nemůžu ani pít a jíst.
Ale poctivě si napytlíkuju oblečení, jídlo, supplementy, dvě čelovky, externí zdroje (dva! To abych neopakovala chyby z loňska), kabely ke všemu, co je třeba nabíjet, dva litry vody... A furt je v batohu místo!
 Už předem pobaveně pakuju svůj oblíbený token - buff z WS100, který mi dal HH poté, co se nám narodila Káťa. To aby mi připomínal, proč to dělám. A já ho pořád nosím a pořád mi připomíná, proč to vlastně všechno dělám. Bylo mi jasný, že mě čekají nevěřícné dotazy, zda jsem skutečně JÁ běžela Western States a že zase uvidím ve tvářích tazatelů znatelnou úlevu po ujištění, že kdepak, že to kamarád a že tohle byl dárek. Dočkala jsem se. Lidi prostě nezklamou.
Poprvý v životě chystám drop-bag. Dávám si do něj i věci na převlečení. Koneckonců vidět Kals a zemřít. To, že se chci dostat aspoň tam a že mi to bude i stačit, jsem totiž myslela naprosto vážně. Netušila jsem ještě, že všechny ty perfektně nachystaný věcí, který mi měly pomoct dostat se do cíle, ani nevytáhnu, že nakonec nevytáhnu ani ten pytel.
Večer je nečekaně teplo - přes 15°. Tom mě nakonec veze na start, Eva s Milanem, kteří s námi s jejich dětmi letos na dovolenou jeli, nám pohlídali holky, takže jsem nemusela složitě řešit, jak se dostanu na start. 
Tom mi odnese drop bag a rozloučíme se. Zmizí a já si najednou připadám jako na přehlídce Victoria's Secret. Všichni na mě čumí a podle figur ostatních kolem tu já fakticky nemám co dělat. Asi jako byste metráčka přihlásili na miss a oni ho omylem poslali do televizního finále. Téměř všichni kluci jsou hubení, svalnatí, šlachovití, ošlehaní (nejen vlastními) větry. Holky naprosto bez výjimky. A pak jsem tu já. Usedám na obrubník u parkoviště, drbu malýho pejska, kterýho má vedle mě rodina, která vypravuje maminku. "It's for a good luck!" směju se, když mě pejsek začne olizovat. Holku pak potkávám v závodě a "good luck charm" jejího psíka si se smíchem několikrát připomínáme. (Pro sichr pak na parkovišti podrbu všechny psy, co kdyby to fakt fungovalo!)
Po brífingu objevuju Pavla. Zdravíme se, rychle na něj cosi chrlím, nervy pracují. A pak už se odpočítává, výstřel, had se dává do pohybu a já s ním.

Běžíme Kaprunem, lovím dech i rytmus. Kolem fandí lidi, kteří si počkali na start v jedenáct, lidi běží i jdou, takže aspoň pro začátek nejsem na úplným chvostu. Měla jsem si to víc užít. Cesta se záhy stáčí do lesa a stoupá vzhůru v prudkých, krátkých serpentýnkách. Jsem kdesi za půlkou rozsvícenýho štrúdlu. Přede mnou vyrovnaným krokem kráčí hubená holka, já se opírám o hole a funím, abych udržela krok a nezdržovala lidi na za mnou. Ona má hůlky v batůžku a kráčí ležérně s rukama sepjatýma za zády. V tomhle výjevu se krásně zmaterializoval rozdíl mezi Jimi a Mnou. Stoupání mi připadá nekonečný, potím se, mám žízeň, spala bych. To brzo. Konečně se dodrápeme na cestu. Lidi kolem práskají do koní a mizí. Většina z nich jde - a to tak rychle, že i kdybych dokázala běžet, neutekla bych jim. Odmítám se nechat takhle záhy nasrat a jdu si svoje. Dopředu jsem věděla a moc dobře si uvědomovala, že největší výzvou budu já sama, trať, síly, chuť a odvaha. A cut-offy. Jejich nastavení mi dávalo na srozuměnou, že na flákání nebude rozhodně prostor a že budu mít sakra co dělat, abych je stíhala. A tak šlapu, co to jde, jakmile je cesta trochu z kopečka, běžím. Potkávám se s prvním Čechem, Michalem z Tanvaldu. Chvilku běžíme spolu, povídáme si o závodech, kilometry plynou, metry taky. Záhy je tu Fusch s fontánou. Piju, dolívám vodu, za Fuschem vyndavám sluchátka a s hudbou v uších a hvězdami nad hlavou mi to krásně utíká na první cut ve Ferleitenu. Tam jsme byli s holkama v místním Wildparku před pár dny. Stan je postavený hned vedle závor na kraji vyhlídkový silnice kolem Grossglockneru. Dorážím s necelými 50 minutami k dobru na cut. Rychle něco málo sním, vypiju hektolitr teplýho čaje a rychle vyrážím. Lidi kolem prořídli. Mezi mé oblíbence, který jsem pak už bohužel přestala potkávat, patřil hlavně šedivák v kostkatý košili s krátkým rukávem a tváří Clinta Eastwooda. Propadla jsem se na ocas, kam patřím. Těším se na první horu, je mi zima, tak se zahřeju. Míjím Michala, který jde s nějakou holkou a volám na něj, ať kouká taky běžet, čert ví, kdy si pak zaběháme? Netušila jsem, jak pravdivý moje slova budou...
Překvapeně kousek od úpatí hory potkávám Jonase, kamaráda R. a V., který kráčí s nepřítomným výrazem zpátky do Ferleitenu. Na zlomek vteřinu zvažuju, že se zeptám, jestli je v pohodě, ale pak tu myšlenku zavrhuju. Určitě se ho na to ptalo už dost lidí, a když vzdáváte takhle brzy, v pohodě 100% nejste.
Cesta se zvedá a my stoupám po serpentýnách. Snažím se držet tempo, vím, že je za mnou relativně dost lidí a jsem tím pádem v klidu. Terén se mění a my začínáme šplhat po stezičce na Untere Pfandlscharte (2663 m). Když zakloním hlavu, kdesi daleko nad sebou vidím malinkatý světýlka čelovek. Je to šílený, protože jsou opravdu neskutečně vysoko. Začíná svítat. Brzy můžu vypnout tu svoji a nechat se pohltit nádherou vycházejícího slunce.
 Hluboko pod námi se klikatí řeka, podél který jsme teprve před chvílí běželi. Jdu s holkou od malýho pejska. Vypadá utahaně. Mně je docela dobře. Jasně, funím a nohy dostávají zabrat, jsem pomalá, ale jinak mi je fajn. Jsem venku. Jsem v horách. Je teplo. Ujídám průběžně něco málo ze zásob, piju. Myslím na Veverkovic "tady a teď". Zatím to všechno ladí.
Kousek pod vrcholem - když si fotku zvětšíte, uvidíte nahoře malinký lidi a nad nimi ještě menší lidi... a ještě menší...
Pak konečně přelejzám vrcholek. Za ním se objevuje kamenný pole a další vrchol na jeho konci pokrytý sněhem. Slibuju si, že se někde najím, jen co najdu šutr, kde si budu moct sednout. Ale nic takovýho kolem není. Místo toho začíná fičet a já si uvědomuju, že vůbec necítím, že držím hůlky. Místo snídaně vyndávám rukavice, buff a bundu. Tu zapínám ve chvíli, kdy dopadají první kapky. Zvedá se ledový vítr, žene proti nám déšť. V mé suprdupr bundě, kterou jsem si kvůli GGUT kupovala vloni, mi je krásně. O poznání hůř mi je v mojí nový, úžasný sukýnce, kterou jsem si kvůli GGUT kupovala  teprve včera. Na převlíkání ale není prostor a tak mířím ke sněhovýmu svahu. Nade mnou se potácí kluk bez hůlek, nechápu, jak to bez nich zvládá, protože mně to přijde celý děsně strmý a nebezpečný i s nima. Po chvíli ho předcházím a po pár (desítkách?) minut jsem konečně u chlápků hlídkujících nahoře. Nohy mám fialový, asi mi je dost zima. Dozvídám se, že je závod kvůli počasí přerušený.
Odtamtud jsme přišli...
...tam jdeme...
...a tohle tam uvidíme.
A tak nerušeně fotím, dokonce si i vrcholek točím. Přelezu přes sněhový pole, přehopsám kamenitou plošinu a vesele se pustím o závod dolů. Když přerušeno, tak se na druhým cutu na Glocknerhausu v klídku převlíknu, dám si jídlo a zahřeju se. Těším se.
Jako bych už nebyla dostatečně poučena - jakmile se na něco moc těším, bývá to debakl.
Na Glocknerhaus dobíhám se 40 minutami na cut a dozvídám se, že závod pokračuje dál. No, tak super, no. Tehdy ještě netuším, že cut se počítá ne od chvíle, kdy pípnete při doběhu, ale od okamžiku, kdy občerstvovačku opouštíte. A tak jím a piju a jdu dovnitř se převlíct na záchody. Stahuju přes zabahněný kecky sukni, boty jsou jak kdybych běžela čerstvě zoraným, podmáčeným pole (což jsem vlastně skoro udělala), tak je musím zout - nejdřív návleky, pak boty. Trvá mi to sto let. Natahuju tříčtvrťáky, šněruju se do bot. Konečně můžu odejít. Beru hole a zdravím právě doběhnuvšího Michala. Sešněruju zbytek kopce. Je 8:50. Deset minut do cutu. Dole je přehrada, jezero a z druhý strany propast šutrů. Přestalo pršet, tak si to všechno fotím. Jsem v klídku, nahoře byla hromada lidí, spousta namakaných kluků, co bych se nervovala?
Vysoko nad Glocknerhausem
Dole u přehrady
Však já se ty selfíčka jednou naučím fotit! Aneb Byl jsem zde, Fantomas!
Jdu, kousek popoběhnu po hrázi a pak je čas začít znovu stoupat, tentokrát na Salmhütte a poté na vrcholek Pfortscharte (2828 m), nejvyšší bod závodu. Kopec se - naštěstí pro mě - topí v mraku. Šlapu vzhůru, vidím kdesi vysoko nad sebou další barevný postavičky, to zas bude něco. Kousek za mnou se vyloupne kluk v oranžovým, jde vyrovnaným, pevným a rychlým krokem. Vysmátá ho pouštím před sebe. Ve chvíli, kdy mi ukáže vlaječky a fáborky mi úsměv ztuhne na rtech. Je to organizátor, která odznačuje trať a já jsem oficiálně poslední účastník, kterýho pustili z Glocknerhausu. Tyvole. Tyvole!
Snažím se přidat do kroku, omlouvám se, že jdu pomalu, ujišťuju se, že mám do 16:00 čas, abych se dostala do Kalsu. On mě uklidňuje, že je to ok, že je to můj závod a že skončit v Kalsu není ostuda a co že jsem běžela zatím nejdelšího? Že by mě to dvakrát povzbudilo se říct nedá. Kopec je prudký, celou dobu je vidět do čím dál větší hlubiny pod námi. Resp. naštěstí není. Výšek se totiž bojím pořád stejně a pořád mám závratě a dělá se mi z nich zle. Co teda dělám v horách? Ve chvíli, kdy se porůznu přelejzají větší a menší skály cestou, fakt netuším.
Chlapík, moje běžecké rande, jak ho záhy v duchu (a pak i nahlas) překřtím, jde vytrvale za mnou. Motivuje mě natolik, že záhy docházím další dva kluky. Oba jsou v pohodě, posedávají, vydejchávají se, já se kolem nich protáhnu a vysmátě jim sdělím, že teď jsou poslední oni, chachá! No. Jsou. Asi tak jednu zatáčku. Pak se hecnou, statnější zmizí, hubený Francouz vyšplhá jako Spiderman skálu těsně pod vrcholkem, před kterou se mi chce hrůzou brečet a křičet zároveň. Jenže za mnou je borec v oranžovým a nade stojí další tři a strach z ostudy (a připomínka mnohokrát opakovaný větičky z propozic, že hlavně nemáme přecenit vlastní síly! Je to technický! Místy hodně technický (!!) terén - počítejte s tím!!) mi nedovolí nic jinýho, než popadnout hole, zatnout zuby a nějak se vydrápat nahoru.
Francouz testuje moji psychickou odolnost - popoběhne, sedne na šutr, zavře oči a jen co se přiblížím, zvedne se a zase odběhne. Obcházíme celou horu po jejím obvodu, mírně stoupáme, sem tam je potřeba přelízt nějaký ty špičatý šutry. Dolů padák jako kráva. Mraky se trhají, objevují se okolní štíty, pod námi nerušeně hlídkují na hromádkách nor sysli. Mé běžecké rande jde vytrvale za mnou, mám pocit, že musím furt jít, když ho mám v zádech. Nakonec aspoň tahám mobil a omlouvám se, že musím poslat smsku domů, T. psal, co se děje, že jsem podle dat furt na Glocknerhausu?
Konečně se dostáváme na Salmhütte. Překvapeně sleduju, kolik běžců se v hospůdce uprostřed hor vysoko v mracích rojí. Rychle dolejvám vodu, propojuju hodinky se zdrojem, abych je dobila a mizím, než si ostatní uvědomí, že teď mají babu oni. Loučím se se svým rande, říkám, že se asi ještě uvidíme. On se na mě usmívá a odpovídá, že až bude tohle u konce, já rozhodně poslední nebudu. Je to jako kdyby mi řekl, že jsem ten nejúžasnější běžec na světě a najednou mám sílu. Utéct se pokusil i posedávající Francouz. Moc mu to ale nejde, říká mi, že ho bolí žaludek. To ho lituju. Nevím, jak vám, ale já nohy a vlastně celý tělo dokážu přesvědčit. Bolíte? Nechce se vám? No, to máte blbý, tak šlapeme. Ale žaludek, to je pěknej bastard, jak se začne vzpjačovat, je zle. Mluví cizí řeči a odmítá poslouchat.
Daří se mi předejít dobrých deset lidí. Šplháme na vrcholek sutí a bahnem. Ujíždí to, od bot kluka nade mnou padají šutry. Na vrcholku zůstávám stát. Tři organizátoři mají obavy, jestli jsem v pohodě. Směju se, že naprosto, jen mám hlad a něco si u nich sním. Je mi krásně. Po dvou nebo možná třech hodinách nejsem poslední. Chlapík mi nabízí svůj batoh k posazení. Házíme fórky. Času ale není nazbyt, jen se pro zajímavost ptám, kdy tam byli první. Prý ve 4:30. My máme něco po jedenáctý hodině. Pěkný. A dolů je to stejná suť a bahno jako nahoru. Ujíždí mi to. Bojím se pekelně. Kolem se prožene další Francouz, mladej, brejlatej a věčně vysmátej kluk, se kterým se budu pár hodin předbíhat. Zavěšuju se za něj, koukám, jak se na lopatu sedá a pamětliva hlášky Honzy Bartase z jeho posledního zápisku - kdo se bojí moc, leží, kdo se bojí málo, leží taky, se snažím najít tu správnou rovnováhu.
Výborná je obzvlášť ta rovná stopa dolů, kterou to pralo čelo závodu...
Můj nedobrovolný francouzský učitel seběhu sutí a bahnem
Vzhledem k tomu, že jsem najednou na pevný zemi a stojím, se mi to zjevně povedlo.
Sbíhám kopec, běžím, kde to jde, něco jako lana už mě nemůže rozhodit, krize zažehnána, teď to jde. Je to super až do chvíle, kdy na sloupku uvidím cedulku "60 km to go". Au. Au! Dostáváme se do údolí, vylejzá sluníčko, je mi vedro a blbě se mi v najednou panujícím dusnu dejchá. Na Lucknerhausu svlíkám bundu, buff měním za kšiltovku a zapomenuvši na nadcházející vrchol, který nás cestou do Kalsu ještě čeká, vyrážím s Francouzem, kterýho přestal bolet žaludek a vstal z běžeckých mrtvých vstříc polovině závodu.
Kopec mě nepříjemně překvapí. Dupeme serpentýnky vzhůru, opírá se do nás slunce. Francouz mizí. Konečně jsme nahoře a tam nás čeká další stoupání loukou. Je to krásný, nádherný výhled, jen by mi nemuselo být to zatracený vedro. Míjím Michala, toho, co jsme se viděli při vyzvedávání čísel. Nahoře se vydejchávám, fotím, připravuju se na seběh. A pak se snažím běžet, mám hodinu a půl na to, dostat se do Kalsu. To bude v pohodě.
Není.
Vůbec to není v pohodě. Seběh je nekonečný. Peru to tam pod tlakem, co mi nohy dovolí. Vidět Kals a zemřít!
Jak blízko se tomu dostanu...

Nemůžu, nemůžu a nemůžu. Jsem kdesi v lese pořád děsně vysoko nad Kalsem. Čas letí jako splašený. Cesta nás žene na nějakou posranou Rundweg, místo aby nás pustila dolů do vsi. Přede mnou nikdo, za mnou šedivák. Začínám kurvovat nahlas: "Fuckin' Rundweg! Fuck it! Fuck it twice!"
Chce se mi brečet. A seru na to. Seru na to na všechno. Píšu T., že nestíhám cut a že to balím. Že jsem hotová, bolí mě nohy, motá se mi hlady hlava, že se musím v Kalsu najíst, jinak se nehnu. Ujišťuje mě, že je to ok, ať tak či tak, ale ať makám, že už je to jen kilák. A já to jebu - slyšíte?! JE-BU! ostentativně jdu, i když by mi gravitace mohla pomoct aspoň klusat - jsme na kraji vsi, na asfaltu. Míjí mě borec bez hůlek, povzbuzuju ho, ať kouká makat. Sama jdu. Pak mi to ale nedá. Myslím na Radka, který to tu před dvěma lety musel zabalit kvůli kolenu. A kvůli němu a jeho kolenu běžím. Protože já pokračovat můžu. Jen nechci. A to je prostě málo. To na vzdávání se nestačí.
V Kalsu se zdržím 17 minut. Prý to byl jeden z nejkratších časů tam. Naleju do sebe trochu polívky, čaje, sním meloun, doleju vodu, dojdu si na záchod, přemáznu, kam si dosáhnu. Drop-bag plný pečlivě nachystaných věcí ani nevytáhnu. Zaplatím za to poměrně tvrdě, ale na tom teď nesejde. Mám pět minut do cutu. Musím pryč.
A tak jdu.
Živou mě nedostanou.

Nevím proč, ale měla jsem zafixovaný, že stoupání na Kalser Tauern je vlastně v pohodě, nic moc hroznýho. Snad proto, že jsem to přežila nebo že to vloni bylo míň hrozný, než jsem čekala, nevím. Každopádně jsem Rumuna bez hůlek, s nímž jsem od Kalsu šla, přesvědčila, že to v klídku zvládáme. Když pak přišly šutry a začlo být jasný, že to nebudu s prstem v nose, že to bude strašný boj a že ten boj o cut prohrajeme,  chtělo se mi brečet zoufalstvím.
Dlouho jsem myslela, že jsme poslední. Nakonec se za námi vyloupla postava v modrým, což mě uklidnilo. Rumun mi nakonec o kus utekl - posílala jsem ho napřed skoro celou dobu - přijel totiž vlakem z Vídně na start, v Kaprunu neměl ubytování, jen lístek na vlak na neděli v osm ráno, kam se chystal rovnou z cíle a do něhož se tím pádem potřeboval dostat. Držela jsem mu ohromně palce. Znovu jsem ho ale došla ještě před stoupáním, prý je o půl hodiny posunutý cut, to dáme! Já už to ale zabalila. Nohy bych přesvědčila, snad i záda a plíce, ale já už chtěla jen domů.
Začalo se šeřit, ochladilo se a stoupání bylo podstatně, podstatně těžší a techničtější, než jsem si pamatovala. Nahoře jsem se s Emilianem rozloučila, on do toho práskl a zmizel. Já mladýmu klukovi z horský služby řekla, že to dole balím. Najednou kolem proběhl chlapík v modrým. Chytla jsem se ho pamětliva sněhovýho pole, který mi vloni dalo zabrat. Jak jsem mohla vytěsnit ty strašný šutry? Jak jsem mohla zapomenout, jak dlouhý to na Rudolfshütte je a pamatovat si jedno ubohý políčko? Nevím. Netuším. Ale teď se zuby nehty držím chlapíka přede mnou. Najednou mě napadne, že to je přece Sam! Sam Straka! Nesměle za ním volám: "Same?!" Nic. Tak to jsem se spletla...
(Vsuvka: Strakovi totiž bydlí hned vedle nás. To se vám může stát jen u R.+V.)
Snažím se běžet. Jsem psychicky totálně rozložená. Vzteky makám, protože se bojím, že mi vypnou lanovku. Najednou mi podjíždí noha a já padám. Poprvé a rovnou zády na ostrý šutr. Bolí to. Brečím dovnitř. Vypočítám si všechny svoje neúspěchy z poslední doby. Rochním se v sebelítosti. Nadávám si za to. Rochním se ještě víc. Rituálně pálím kecky a dávám se na paličkování. Prostě normálka.
Konečně jsem dole. Přebíhám mostek a hrabu se vzhůru.
Organizátoři mi tleskají, fotograf mě fotí. Někdo mě plácá po rameni. Všichni si myslí, že pokračuju dál. Je 21:15, mám patnáct minut na cut. Ve chvíli, kdy říkám, že končím, se mi rozklepe brada. Utírám slzy. Pořadatel na mě vyděšeně kouká. Nemůžu mu ani říct, že mi nic není, protože bych se rozbrečela definitivně. Je mi to všechno líto. Tolik jsem se snažila. Tak moc. Jdu dovnitř. Je tam Sam. Jí, říká, že mám jít dál, že to už dáme, posledních 500 výškových metrů. Vrtím hlavou, kdepak, já už dneska skončila.Vzápětí mi to je líto, ale už nás ženou k lanovce, takže není čas to moc zvažovat. Končí nás dost, sváží nás dolů, kde na nás čeká bus, co nás odveze do Kaprunu. Mám vybitý telefon, nemůžu ani napsat domů a jsem tak hotová, že mi trvá sto let, než najdu zdroj a kabel. V kabince je nás šest. Smrdí to tam k zalknutí.

Na Mittlestation musíme přejít. Skoro nevstanu. Úplně dole lezu pomalu po čtyřech, sama sobě se hystericky směju a sděluju ostatním, že už jsem bála, že mě budou muset vyšťouchnout ven. Smrdutá pohřební atmosféra se při pohledu na naprcanýho kačera, v něhož jsem se během těch pát minut jízdy lanovkou změnila, odlehčuje.
V autobusu mě rozklepe zimnice, chce se mi zvracet, chce se mi spát. Smrdím tak, že nemůžu usnout. Píšu všem, kdo mě během dne povzbuzovali. Je to těžký psaní. Tome, Ritu, Evi, Ali, mami, Mílo a Evi, Péťo, Martine-Veverko - MOC vám všem děkuju, vaše zprávy byly úžasný a neskutečně mi celou cestu pomáhaly. Opravdu.
Bus se serpentýnama hrabe snad sto let. Nebe začínají pročesávat blesky. Upadávám chvílema do komatu, probouzí mě můj vlastní smrad. Celá se klepu. Začíná lejt. Během chvíle se venku rozpoutává peklo. V tu chvíli vůbec nelituju, že nejsem nahoře.

V Kaprunu mě při pohledu na finisherskou bránu přepadne děsivý splín. Splín všech těch jednaosmdesáti kilometrů a víc jak pěti a půl nastoupaných kilometrů, který mi v tu chvíli přijdou jako k ničemu. Není čas se litovat, protože se zvedá vítr. Během chvíle se rozpoutá peklo i v Kaprunu. Vítr mlátí organizátorům se stanem, menší brány lítají kolem. Beru si uvnitř drop-bag, stojím uprostřed jak tvrdý i, kolem postávají, posedávají a polehávají lidi a jejich rodiny. Já tam stojím s pytlem, čekám na T. a začínám vibrovat. Než se během pár minut objeví, klepu se tak, že mám co dělat, abych vydržela stát. Chce se mi křičet zoufalstvím. Odevzdává za mě čip, jdeme k autu. Chválí mě, říká, jak je rád, že nejsem nahoře a já konečně hystericky brečím. Brečím, protože mi to je tak strašně, strašně, strašně líto. Brečím, protože mi je děsně zle. Protože mi je zima. Protože jsem tam nechala všechno, absolutně totálně všechno a stejně to nestačilo.
Celý kolečko...
...a můj nedotažený pokus o jeho překreslení

V penzionu se konečně svlíkám, lezu pod horkou sprchu, lezu do postele, nechávám si udělat housku a mátovej čaj. Něco blekotám, T. mi vykládá, jak mě všichni sledovali a díváme se na výsledky. Podle všeho stáhli všechny zbývající lidi z trati. Najednou je fuk, že jsem nešla dál, stejně bych nedokončila. Od Sama se druhý den dozvídám, že je zastavili těsně pod Kapruner Törlem, otočili je a donutili slízt horu dolů a vrátit se přes celý kamenný pole na Rudolfshütte. Dokonce nepustili lidi ani z přehrady pod horou. Tam skončil Pavel.

Já na trati  nakonec strávila 22 hodin, 14 minut a 20 vteřin k tomu. Hodinky mi naměřily 89,37 km (oficiálně 80), 5573 nastoupaných a 4118 sestoupaných metrů.
Pro porovnání - čas vítězných mužů (neb doběhli nohou společnou a nerozdílnou): 15:03:45; čas vítězné ženy: 17:29:45; z 255 startujících mužů jich dokončilo 137; z 38 odstartovavších žen se jich do cíle dostalo 13.

Druhý den sčítám ztráty - puchýř - 3 ks; zlomený nehet - 1 ks; naražený záda - 1 ks; bebíčka - 5 ks; dvě popraskaný paty a toť vše. Jasně, bolí mě nohy, ale nic hroznýho. Kecky pálit rozhodně nebudu. Když si totiž vyberete ten nejlepší koníček rovnou, byli byste pitomci, kdybyste ho věšeli na hřebík.

(Ale za rok se vracet nebudu - tenhle nakousaný koláč strčím do pytlíku a uklidím do mrazáku na později - za pár let, až ještě něco naběhám a nalezu. Maminka mi vždycky říká, že zmrazený pečivo vydrží dlouho, a když ho vyndáte, chutná mnohdy líp, než začerstva. No a maminky mají přeci vždycky pravdu!)

53 komentářů:

  1. Tak jo. Nejenom, že jsem brečela jak želva nad tím, že už jsi fakt velká holka, která se nedá válcovat egem a dokáže včas ŽIVÁ skončit. Teď zase. Dvakrát:D
    Nechtěla jsem se opakovat, ale seru na to - jsi neskutečná nejšílenější osoba, kterou znám.
    Respect, sista!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :-) Za podporu i krásný komentář! :-)

      Vymazat
  2. Málokdy se mi u blogu stává, že tajím dech, jak to dopadne. Mistrovsky sepsané. Ultra mě nikdy nelákalo, ale teď...sakra zažít ten pocit. Velice motivační, díky!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za pochvalu a určitě to zkus, je to hezky česky lifechanging :-)

      Vymazat
  3. Ahoj Jitko, čekal jsem na tento článek, abych se dozvěděl jak jsi dopadla po té, co jsem tě viděl v Kals odcházet. Já si spočítal, že to tam pro mne končí, ale vůbec ničeho nelituji. Nešel jsem si tam pro trofej, ale pro další zkušenost. Letos je to vlastně můj druhý běžecký rok ;) ... Byl to pro mne ten nejhezčí den v horách a asi se ta vlastní zkušenost nedá jen tak přenést na druhé, ale pro mne to má nesmírnou cenu. Jinak o té bouřce mne upozorňovaly hodinky už v Kals. Zajímavé, že na Glocknerhouse mi nic neříkaly a přitom to tam kolem dunělo hromy a padaly mega kapky deště :)
    Ten poslední kopec před Kals mne dodělal. Slunce pražilo a já se nemohl pořádně nadechnout. Došla voda a začala se mi motat hlava, což vedlo k tomu, že jsem se pak cestou dolů furt válel a ohnul obě hole :)
    Byla to hustodémonskykrutopřísná jízda, prostě paráda a vím, že jednou to dám celé :D
    Hodně štěstí při další akci. Já letos už asi jen Jizerskou 50.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, doufala jsem, že napíšeš! :-) Škoda, že jsi v tom kopci neřekl, že ti došla voda - táhla jsem celý litr navíc a klidně bych se podělila. Na druhý běžecký rok jsi fakt hodně drsný týpek, klobouk dolů, před tvým výkonem! Určitě to dáš celý, o tebe strach nemám :-) Užij si Jizerky a ať to běhá!

      Vymazat
  4. Marně si snažím vzpomenout, kdy naposledy jsem při čtení chvilku ronil slzy, o větu dál se dusil smíchy a od začátku do konce byl napnutý, přestože jsem věděl, jak to celé dopadne... Máš prostě dar a opět před Tvým literárním talentem smekám :)
    Akce to musela být drsná a myslím, že můžeš být hrdá na to, co jsi tam předvedla.
    Ještě jsem chtěl doplnit, že bychom se tam za rok mohli potkat, ale to bys musela přepsat ten poslední odstavec :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-) Tvoje chvála se vždycky tak krásně čte, děkuju!
      A za rok budeš ITB barvy hájit s mnohem větší ctí než já, tím jsem si naprosto jistá - stejně tak vím, že si to ďábelsky užiješ a bude se ti to pekelně líbit!

      Vymazat
  5. Krásný, moc jsem Ti fandil, z pohodlí domova to v jednu chvíli vypadalo, že už to jenom z kopce seběhneš do cíle. Určitě Ti tenhle Kaprun z mrazáku neuteče ani neuplave a připravíš se znovu a líp, budeš mnohem zkušenější. Těším se na vyprávění toho, co se na blog "nevejde" :-) tb

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To by mi v cestě nesměl ležet ten sestup na kamenný pole a výstup na posledních vrchol a sestup dolů a pak ještě celý kolečko kolem přehrady a hráz a... :-) Prostě pořád to bylo ještě 30 km do cíle a rozhodně se to nepodobalo mým cestičkám kolem přehrady u nás :-D Děkuju ještě jednou za podporu a na setkání se moc těším!

      Vymazat
  6. Jíti, nevím, zda lip behas cibpises, alenoboje je úžasné! Moudre ses tam v horách rozhodla, te tvé druhé noci dle popisu co by te cekalo jsem se bála za tebe😉

    OdpovědětVymazat
  7. Jíťo bravo, běhat, psat a užívat si to To je oč tu běží a tobě to jde skvěle, tak do toho :-) no a jsou i závody které se kvůli jedné bouřce neruší, časové omězení není a organizátor na tebe počká doma.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky a nápodobně! Jsem zvědavá na tvoje zážitky a fotodokumentaci :-)

      Vymazat
  8. Jako dost dobry! Docela posun od prvni dovoleny tady a prvniho nesmelyho probehnuti po udoli... Slibuju, ze uz budu drzet hubu a prestanu naseptavat. Hochkoeningman 2018?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ty bláho, úplně jsem se zasnila - to už je dva a půl roku, Káťa si tu u vás poprvé sedla, venku byly závěje a já tu opatrně pobíhala po protažených a prosolených cestách... :-) Hochkoeningman říkáš, jo? :-D

      Vymazat
    2. www.hochkoenigman.at - Esli pudes dlouhou, treba bych se nechala premluvit na tu nejkratsi :-). Pozdravy do Polabi!

      Vymazat
    3. Tak tohle už ale není jen výzva, nebo Výzva - to je VÝZVA!!

      Vymazat
  9. Nechám si o tom ještě povídat na živo! :-) musel to být neskutečný zážitek. A žes nedoběhla do cíle? Vono je taky občas dobrý mít rozum. Dneska jsi to nedoběhla, zítra to dáš. Jsou to přeci hory a ty na tebe počkaj.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To já ráda povyprávím, neboj :-) Neskutečný to bylo, čím víc času od konce uběhlo, tím víc mi připadá, že jsem přeci nic podobnýho nemohla absolvovat :-) A přesně tak, jsou tu tisíce let, tak ještě chvilku vydrží(m) :-)

      Vymazat
  10. :)... s nostalgii ctu..
    Ony ty prvni zazitky na ultra jsou casto ty nejsilnejsi.. Takove to znackovaci zelezo:)
    ... ktere se na tvoji kuzi pretavilo nakonec v sama pozitiva a socialni jistoty:). Vzdycky je dulezite se dostat v poradku domu!
    Vsemu zdar! Ultra a nasim snum.. zvlast! 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně proto, že to byla moje první stovka, jsem chtěla za (téměř) každou cenu dokončit - to abych neztratila odvahu do příštích podniků, abych se mohla tím cejchem chlubit, ale jak píšeš - nakonec je hlavní, že můžu běhat dál, že sice ten cejch stále ještě nemám, ale o chuť běhat a zkoušet to dál, mě tahle zkušenost nepřipravila - naopak!
      Ať máme dál odvahu snít velké snít a ještě trochu větší si je plnit :-)

      Vymazat
  11. Smekám! Smekám! Smekám! Nejen k tý náloži, ale moudrému rozhodnutí to zabalit včas než si zlámat nohy na šutrech a sněhu, které tam ve tmě a lijáku čekaly, byl to brutální terén. Gratuluji!!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc :-) Já právě z loňska věděla, co mě čeká dál a že to není "jen" 500 výškových metrů, jak říkal Sam (nebo 700, jak tvrdil kluk z horský služby), ale že to bude hodně technický, náročný terén, že ten výstup - a pak sestup, jsou drsný (a těch jsem se popravdě bála od chvíle, kdy jsem se přihlásila) a vůbec jsem netušila, jak budu vypadat druhou noc. Nakonec jsem byla na trati téměř stejně dlouho jako na B7, tak jsem si to zase neotestovala :-) ale i tady jsem už usínala za chůze a místy měla pocit, že šlapu do prázdna... A na to, abych riskovala, že někde zahučím, protože mě tělo prostě už nedokáže poslechnout, na to mám příliš mnoho závazků :-)
      A ty jsi fakt dobrá, žes to takhle by the way dala a ve velmi, velmi dobrým čase! Takže i já gratuluju!! :-)

      Vymazat
  12. Jsi skvělá!!! Nádherně píšeš, výborně běháš, klobouk dolů :-) Doufám, že se někdy proběhneme spolu :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky moc!! :-) To jo, mi utečeš, prosím tě - pár týdnů po třetím porodu běháš pomaluju rychlejc než já! ;-)

      Vymazat
  13. Jitko úžasný výkon ono i včas rozpoznat že toho človíček má dost je umění a Ty jsi to zvládla gratuluju. Zdeněk Strouhal.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc :-) Tohle se krásně čte - když se tvá slabost postaví jako svého druhu umění, hned máš menší pocit selhání a neúspěchu :-) :-)

      Vymazat
  14. Vsichni uz vsechno rekli..tak se jen pridavam k obdivu a uzasu! Nepochybuju o tom, ze to priste dotahnes do konce :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc :-) Třeba, snad, jednou...

      Vymazat
  15. Poplakala jsem si a zasmala jsem se... a neni to tím, ze jsem tyden po porodu!
    Perfetne napínavé sepsány. Muselo to byt opravdu brutální!!! Jsi skvělá!!

    Co skvela, jsi úžasná! Poznat, kdy se na to vysrat je strasne těžký, těžší nez dokončit za každou cenu a pak umřít.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc a neblázni, největší výkon jsi v posledních dnech podala Ty! Ono to pořizování těch padesátek na ultra dá zabrat mnohem víc, než pak ty závody samotný ;-) Drž se, držte se a ať se dař!!

      Vymazat
  16. Klobouk dolů - přidávám se k davu obdivovatelů a věřím, že jednou tu bude obrázek celého "překresleného kolečka"!

    OdpovědětVymazat
  17. Já bych se na ty kopce bál :-) máš můj obdiv! Jak už tady psali matadoři ultra - jsou to zkušenosti a ty se nedají načíst ani koupit a hlavně jsou to zážitky, které ti nikdo nevezme .... ale to ty všechno víš, tak proč to tady píšu :-)))
    Ať ti to běhá!
    R.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale prd, ty jsi ale kecal! :-) Jasně, že by ses nebál nebo rozhodně mnohem míň než já - a přesně tak, tohle nám už nikdo nevezme, byť mám pořád ještě problém uvěřit, že jsem tam fakt byla ;-)

      Vymazat
  18. Tak to byl krásný dojemný příběh. I takovýto konec je vítězstvím! Gratuluji, jste borec!:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky a vykání určitě není potřeba - jak mi kdysi řekl jeden běžec staršího data narození během závodu: "Běžci a svazáci si tykaj!" ;-)

      Vymazat
  19. Wow, obrovská gratulace, jsi fakt dobrá! A jak to všechno umíš skvěle popsat, to se tak krásně čte. Ať ti to dál běhá!

    OdpovědětVymazat
  20. No tak jo, byl to neúspěch, nabila jsi si ústa, ale moc se mi líbí, že tě to nezlomilo, nevzalo ti to chuť bojovat, běhat, snít a plánovat "rozmražení pečiva". Jak říkal Konfucius "Náš největší úspěch není v tom, že nepadneme, ale v tom, že vždy vstaneme, kdykoli padneme."
    Moc obdivuji, jak tohle přísloví naplňuješ. :)
    Ať se daří!!! Ono to půjde!!!
    Mm

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ono je to asi o tom, že to za žádný neúspěch nebo nabití úst nepovažuju - nezranila jsem se a nepotřebovala jsem pomoc od ostatních ani od organizátorů. Nebyla jsem rozhodně ani v nejmenším nejslabším článkem, podle toho, co jsem viděla kolem sebe, jsem nakonec ani nebyla oním metráčkem na miss, takže nevidím důvod si nějak lát nebo se cítit zlomeně a nepatřičně. Už včera - třetí den, mě nebolelo nic a nemít za sebou celodenní návrat do Čech, mohla bych jít v klidu běhat - to je třeba zásadní rozdíl mezi tím, jak jsem se cítila po B7 a jak teď - byť parametrově a technicky byl GGUT podstatně těžší.
      Každopádně děkuju za pochvalu a jasně, že půjde, dokud bude chuť, není důvod, aby nešlo :-). Už začínám spřádat plány na příští rok ;-).

      Vymazat
  21. Jitu, přečetla jsem opět jedním dechem a jako bych to úplně zažila s Tebou. Hodně silný zážitek, který už nikdy nevymažeš a nikdo Ti ho nevezme. Ikdyž jsi nedokončila, jsi vítěz sama nad sebou určitě! A moc se mi líbí, že si tenhle sen necháváš na dalších pár let, protože sny se můžou snít, ale pokud to jde můžou se i splnit a Ty si ho určitě jednou splníš. Mimochodem úžasný fotky a moc ti to šluší!
    Jsem zvědavá co vymyslíš na příště!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky moc :-) Bylo to velký, bylo to krásný, stálo to za to! :-)

      Vymazat
  22. Jseš blázen, uběhneš 80 km a je ti to málo? :-D Klidně příště půjdu s tebou, abys neměla pocit, že jseš nejhorší :-) (Ten tvůj článek ve mně vzbudil chuť, jít si na pár těch kopců vylízt :-D )

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To víš, nejsem žádný troškař :-) A beru tě za slovo, uvidíš, bude to epický!

      Vymazat
    2. Jako to neříkej dvakrát, nebo příští rok jdeš se mnou 20km procházku, místo co bys běžela 100 :-D

      Vymazat
  23. Hehe. Jsem to přečetl jedním dechem. Byl jsem jenom na padesátce a furt si lámu hlavu, jak někdo může urazit v takovém terému přes sto kilometrů. Jste fakt dobrá! 80km je výkon. Byl jsem v noci na closing párty, když přijel autobus s těma co vzdali slouhpu trať. No, bylo to jako by přivezli vojáky z fronty, všichni se tak jako belhali, kulhali. :) Nic si z toho nedělejte, příště to dáte!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc za pochvalu :-) Já si vloni říkala to samý, jak někdo může? Dyť to přece... to přeci nejde! :-) A stačilo půl roku a už jsem se hlásila na celou, takže bych ti dávala taky pár měsíců :-) Jo a vylejzání z autobusu bylo pekelný - jak si v něm člověk nemůže ani pořád natáhnout nohy, tak kromě toho, že jsem se rozseděla, jsem začala mít křeče snad do každý části těla a do toho totálně zlomený duch, no, ulička hanby jak vyšitá :-D Ale bylo to nádherný - a už teď pošilhávám, kam příště, kam dám... :-)

      Vymazat
    2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
  24. Tohle je prej dobrý - http://zugspitz-ultratrail.com/, kdybyste se nechtěla vrátit.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To vypadá úžasně! :-) Děkuju za tip! Tolik nádherných závodů... těžký, přetěžký rozhodování to bude.

      Vymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!