sobota 5. srpna 2017

Švadlenka Madlenka aneb nebojte se píchnout (a taky nějaký ty knížky)

Prožívám silnou pozávodní kocovinu. Opravdu silnou. Po každým velkým závodě, na který jsem se dlouho chystala, o kterém jsem dlouho snila, převracela ho v hlavě, představovala si ho celý hodiny a hodiny během tréninku (a upřímně - i mimo něj, ano, běžci jsou paka a Oldové a na běhání myslíme často. Hodně často), se nevyhnutelně dostaví prázdno. A otázka: a co teď? Co dál? Kam teď? Zatím to bylo jednoduchý - kam dál? No ke stovce. Do hor. Do vysokých hor. Na Grossglockner. Kam jinam? Jenže co teď? Co dál? Kam teď?
Jsou to tři týdny a mně se o těch horách pořád ještě zdá. A nejsou to vůbec ošklivý sny. Vůbec. Všechny pocity spojený s tím dnem v horách jsou úžasný a všechno zlý je zapomenutý a já si jen říkám, proč jsem trochu nepřidala? Proč jsem to nezkusila urvat? Proč...? (No, prostě proto, dělala jsem, co jsem v danou chvíli mohla a uměla, už jen to, že jsem zvládla z kopce podél lan běžet a ne jen jít je v mým běžeckým CV ku*va skok vzhůru (ta hvězdička je pro tebe, MM :-).)
Před třemi dny zveřejnil na svým blogu zážitky a video Pavel, se kterým jsme běželi B7. Snad se nebude zlobit, když sem to jeho nádherný video především z první části trati dám:
Připadám si jak po dechberoucím one night standu, kdy víte, že toho druhýho už nikdy neuvidíte a ani to nečekáte a stejně na to nedokážete přestat myslet (ne že bych s tím měla nějaký velký zkušenosti, ale tak hodně čtu, no...).
Ale nenadělám nic, čas letí jako splašený, čekají mě další bitvy, do nichž je třeba se vyzbrojit a vyjet se standartou a bradou vysoko zdviženou. Snad vám o nich budu moct brzy napsat víc.

Závod mi kromě spoustu zážitků a zkušeností pomohl prolomit jedno zásadní tabu: na výstroj a výzbroj se nesahá, neb co nezvládli borci v daných sportovních firmách udělat dokonale, to já bych mohla leda dokurvit. Jenže pak Honza píše o tom, jak si přešívá batoh a kluci v hospodě dávají k dobru celou řadu historek, kterak si na horolezení ušili snad všechno spodním prádlem počínaje a mačkami konče, a já tváří v tvář faktu, že budu bojovat o limit, a když půjde všechno ideálně, strávím v horách cca 28 hodin, ustupuji ze svého přesvědčení a začínám řešit, JAK proboha sbalím všechno, co bych mohla potřebovat? Anebo spíš DO ČEHO?
Po jedné z hospod zakupuji přes ebay extrémně výhodně starší 20litrový model od Salomonu, kterýžto měl Veverka Pražský ve stravovacím zařízení s sebou a já si ho tím pádem mohla vyzkoušet. Tam se jevil jako boží. Když přijde, je boží do chvíle, než s ním vyběhnu. Zděšeně zjišťuju, že i pro jedince s mojí ne dvakrát subtilní konstitucí je moc velký. I když všechno utáhnu na doraz, pořád mi hopsá na zádech, nepříjemně se mi zařezává do krku, prostě na výlet super, na třicetihodinový boj o život už méně.
Ale protože jsem geneticky spřízněný s lakomou Barkou, odmítám investovat do čehokoliv jinýho a rozhodnu se jít do rizika jako Nohavica v Milionáři. Má teorie pracuje s přesvědčením, že téměř prázdný batoh sedí na zádech podstatně hůř než batoh nacpaný. Naštěstí se ukáže, že tahle hypotéza byla správná a jakmile je sklenice (či v tomto případě batožina) zpola plná, sedí podstatně lépe. Při neplánovaný celodenní túře s dětma na Weissee mám dostatečný prostor si to ozkoušet v praxi.
Další potíží u batůžku jsou láhve. Neumím pít z camelbaku. Na tom se nic nezměnilo. Furt zoufale saju jako vzteklý novorozenec dožadující se mlíka a ono prd. Takže základním požadavkem na batoh byly kapsy na láhve dosažitelný z venku. Což sice jsou, ale to byste ho nesměli mít utažený na maximum... atd. Prostě ač hypermobilní, nedosáhnu na ně. A co s tím? Inu, když se v rodině rozdávaly talenty, trocha toho šicího od mé sestry odpadla, a když jde do tuhýho, jsem schopná si jehlou i nevypíchnout oko.
Padly na to elasťáky na podoma z lidlu, trocha barevný nitě, jedna výprava o nervy ("Nesahej na to! Polož to! Co to děláš? Ne-sa-hej na to! Co to děláš?!?...") s holčičkama do Stoklasy a o zábavu na cestu jsem měla postaráno:
Kdesi na rakouské dálnici
Z horní strany elasťáků, tam kde je guma, jsem vystřihla obdélníky a ušila z nich ponožky odpovídající velikosti půllitrových softflasků. Přidala jsem gumičku a ten plastový hajzlík, jehož název jsem už zase stihla zapomenout, a pak jsem to celý přišila na batoh. Překvapivě to drží a ještě větším překvapením je, že to a) funguje b) se z toho dá pít, aniž byste tu flašku museli vyndávat, což je tím pádem ještě lepší, než můj velmur a to už je co říct.
A tady jsou v akci. 

Závěr?
Nebojte se do toho píchnout. Já už si plánuju, jak by se mi šiklo batůžek přepažit a udělat si dvě 10litrový komůrky, abych nemusela vždycky, když něco chci, vyhrabat celý batoh (protože je to v souladu s Murphyho zákony vždycky na samým dně).

V mezidobí samozřejmě kromě spousty piv padly i nějaký ty knihy, tak jen pár, ať vás (opět) nezahltím.

#0 (40)
Michel Faber
FAHRENHEITOVA DVOJČATA
Michel Faber, v Holandsku narozený britský spisovatel, vešel do širšího povědomí českého čtenářstva svým historickým opusem Kvítek karmínový a bílý z viktoriánské Anglie, kterému navíc pomohlo promo v podobě předního českého překladatele, kterému trvala práce tak dlouho, že mu vydavatel hrozil odebráním rukopisu. Inu, překladatel nelenil, a protože mu na tomto díle natolik záleželo, práva na vydání českého překladu odkoupil. Tolik praví legenda. 
Kniha je to údajně velmi dobrá, já se k ní z nějakého vnitřního odporu, kterýžto mám tendence k téměř jakékoliv v dané době extrémně populární a zmedializované knize a priori cítit, nedostala. A pak jsem si při svém knihovním relapsu, odnesla domů Fabery hned dva, aniž bych tušila, jaký zajíc se v pytli nachází. A jelikož se o zajících ví, že mají sklony k rychlému množení, nikoho nepřekvapí, že se posléze ukázalo, že to není co kniha, to jeden příběh, ale že jsou to hned dvě sbírky povídek. 
A protože mám šťastnou ruku, sáhla jsem nejprve po té, která vyšla jako druhá a... A... Ano, pane Fabere, ano. Kdo umí, umí. 
Nutno zároveň říct, že tyhle povídky nejsou pro každého a finské podivno se tváří v tvář podivnu Michela Fabera může jít stydět do kouta. Všechna jeho vyprávění jsou do jisté míry znepokojivá a vzbuzují ve čtenáři celou škálu, obvykle ne zrovna příjemných pocitů. Autor dokazuje, že zvládá pracovat s takřka jakoukoliv kulisou - ať už místní, či dobovou a svá na výsost originální vyprávění bez začátků a konců zalidňuje tak rozmanitými charaktery, že by každý vydal na samostatný román. 
A je jedno, jestli zrovna vykresluje tíživou dystopii, sociální drama bývalé feťačky snažící se znovu sblížit s malým synem, partnerské vztahy - ty rodící se, fungující, zanikající nebo už dávno zaniklé nebo vztahy sourozenecké.
Suma sumárum se jedná o výborně přeložený výjimečný povídkový soubor pro každého, kdo se vyprávěním nechá rád vyvést z rovnováhy.

#-1 (41)
Michel Faber
NĚKDY PROSTĚ PRŠÍ
Koukám, že už jsem zase v mínusu... No, co nadělám.

I druhý, chronologicky první, povídkový soubor M. Fabera stojí rozhodně za přečtení. Po přečtení Fahrenheitových dvojčat jsem věděla, že Někdy prostě prší nebude krokem vedle. Autor se ve své tvorbě pohybuje na rozdíl od mnohých jiných směrem vzhůru a lituji jen toho, že jsem knihy nečetla tak, jak vznikly. V "Někdy..." se totiž teprve objevují náznaky toho, co mě ve "dvojčatech" naprosto uchvátilo - úsporně vykreslené emoce, mohutný tematický rozsah od enviromentální témat přes sociální kritiku, rodinné vztahy až po téma emigrace a úchvatná práce s jazykem. Povídky na malém prostoru opět dokáží ve čtenáři vyvolat celou škálu emocí, tíseň z očekávaného, neklid z nevyhnutelného, naději z možného. Pokud potřebujete, aby bylo řečeno A, B i C, aby měl příběh úvod - zápletku - rozuzlení a závěr, budete nevyhnutelně zklamáni. Faberovy povídky nejsou jako maso+příloha+obloha, jsou spíš jako položka na degustačním menu - rozhodně se nepřecpete, ale ono mísení chutí, ono testování palety, vás sice nezasytí, ale rozhodně vás může uspokojit výrazně více, než kačena se šesti (byť na ní také není nutně něco špatného). Navíc překladatelsko-redaktorské duo Janiš+Podaný se jako jako vždy starají o nejvyšší kvalitativní standard a i díky nim se kniha čte lehce a plynule. (Jen jedna hnidopišská poznámka - i ve "dvojčatech" se objevoval slovo miasma, kteréžto jsem neznala a musela se tudíž poradit se slovníkem cizích slov. A ten můj tvrdí, že toto slovo označuje nepříjemný pocit, nákazu či znečištění - a v obou sbírkách se objevuje spíše ve významu "směsi", tak nevím, zda je chyba na přijímači či na vysílači...)


#-2 (42)
Cheryl Strayed
WILD
Komu vadí, když jsem na knížky ošklivá, přestane číst.
Komu se Wild líbilo, přestane číst (nechci se hádat, na to je moc vedro).

Tahle kniha mě dlouhou dobu stejnou měrou odpuzovala jako přitahovala, a když jsem potřebovala novou knihu do čtečky, abych si ukrátila čas při uspávání harpyjí, byla volba nakonec jasná. Vždycky mám totiž rozečtenou minimálně jednu e-knihu a tu si šetřím skutečně jen na chvíle, kdy potřebuju číst potmě. Takže jsem se Cheryl strávila nakonec poměrně dost času. A celou tu dobu jsem se nedokázala rozhodnout, jestli mi přijde drsná a skvělá nebo debilní a sobecká. Nakonec musím říct, že jsem se nevyhnutelně přiklonila k druhé variantě. Ono totiž postavit si pseudoliterární kariéru na tom, že se veřejně přiznáte k tomu, že jste sebestředná, omezená, labilní a bezohledná slepice se sklony k závislosti, to může fakt jenom blbá blondýna (nic proti blondýnkám).
Wild má být kniha o mladé ženě, která se vyrovnává s traumaty (jež si většinou způsobila sama) tím, že projde část Pacific Crest Trail.
Cheryl se usilovně pokouší z knihy vyjít jako upřímná drsňačka (a mně je fakt fuk, kolikrát a jestli si na trailu klikala myšku...), ale pokud si někdo na podobnou cestu není schopný ani pořádně sbalit nebo se naučit používat kompas (!), nemá tam co dělat - představuje totiž riziko nejen pro sebe, ale i pro případné osoby podílející se na záchranné akci. Jenže to by drahoušek Cheryl nesměla být takový stupidní sobeček, aby si tohle dokázala uvědomit.
Co jinýho taky je, když o*uká všechno, co se hýbe, přestože má milujícího, chápající a podporujícího manžela? To je ale děvče charakter - co se třeba rozejít, než se nechám zbouchnout od feťáka? A kolik z nás ztratilo (nečekaně) rodiče a muselo se s tou situací nějak smířit a jít dál? Řešením asi nebude začít si píchat heroin, že jo - maminka totiž Cheryl sice vychovala tak, že by nikdy u nikoho cizího nevyryla nic do nábytku, ale že by ji naučila, že zahánět smutek buchnou není zrovna top nápad, na to už asi nedošlo...
Autorka se navíc považuje a krásku (ne, fakt nevypadá jako Reese Whiterspoon z přebalu), o čemž ji bez ustání ujišťují všichni, koho na své cestě potká. Kromě toho jsou z ní všichni úplně auf, protože, ó můj ty Tondo kolenatej, ona jde SAMA! Opakuje se to v knize tolikrát, že už jsem na božskou podstatu Cheryl měla dost velkou alergii. Protože - a co jako? Tak jde sama, no. Osobně spíš obdivuju všechny, kdo tohle dají s někým, aniž by se vzájemně nepozabíjeli - to musí být panečku ponorky... Kromě toho při každý příležitosti stezku opouští, nechává se hostit od cizích lidí, vozit autem a ulehčuje a zkracuje si to, jak jen může. Ve snaze se změnit a přestat chrápat s každým se téměř v samém závěru trailu zase vyspí s naprosto cizím chlapem, aby dospěla k závěru že: je v pohodě být tím, kým jsme!
Kniha navíc není ani tak o cestě jako takové nebo o tom, jaké to je, podniknout takhle dlouhý trek, je to spíš o tom, kterak autorka zvorala všechno, na co sáhla (ať už dřív nebo i během cesty samotný) a o jejím dost chudičkým vnitřním životě, kde se střídají akorát vzpomínky na rodinu, vzpomínky na chlapy, který vojela, vzpomínky na herák, myšlenky na chlapy, který by vojela a tak pořád dokola. Jo a taky přesvědčení, že je velká spisovatelka. Není.
Knížka není vyloženě špatná. Jsou to prostě zápisky bývalý trosky, která už nevěděla, co by a místo, aby si to dál proháněla žílou, se začala prohánět po lesích. Tak jako jo, no. Bestseller hodný zfilmování? Tak to fakt ne.

16 komentářů:

  1. Jsem moc rád, že píšeš, rád to čtu a hvězdičku jsem ocenil :)
    Na svůj seznam jsem si přidal Fabera, respektive Kvítek už tam mám, tak ještě alespoň ta Dvojčata. :)
    Wild jsem nečetl, to že jsi na ní přísná k tobě prostě sedí a je to dobře, nemůžou být všichni politicky korektní a slunéčkově vstřícní k blbkám. :).
    jen tak dál, ať se daří a budoucím snům a plánům zdar
    MM

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-) Děkuju za pochvalu a povzbuzení, pochopení pro mé nepochopení autorky Divočiny si velmi cením - od tebe zvláště - na DK mě dámy, slečny a paní, jež se v Cheryl, ó té statečné a krásné (které klidně mohla skončit jako chudák ta paní, co exla dva kiláky bokem od Apalačský stezky, protože se nedokázala vrátit a našli ji až od tři roky později...), sežraly skoro i s chlupama... :-)A Fabera si dej, já už se moc těším, až se otevře nějaký okýnku a já si ho načtu komplet :-)

      Vymazat
  2. Na tej fotce s baťohem, jak máš ten unavenej úsměv, ti to strašně sluší!
    A Fabera jsem přečetla komplet, zkus od něj Pod kůží. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju! :-) Skoro jako modelka, co? ;-) ;-) Pod kůží každopádně a už dlouho mě moc láká i Kniha zvláštních nových věcí.

      Vymazat
    2. Kniha zvláštních nových věcí je taky výborná (lepší než Pod kůží, ale nějak jsem předpokládala, že užs ji četla :-) )

      Vymazat
  3. Taky mi to nedá spát. Neustále vzpomínám na tento nádherný trail, byl to nevšední zážitek. Video potěšilo. Bude-li dobrá konstalace hvězd, příští rok bych rád opět na start :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem ráda, že to není známka úchylnosti, ale že to je v zásadě normální :-) já se teď nejspíš chystám sem: https://www.youtube.com/watch?v=s2fnd_kZrow kdosi z ITB posílal oběžníkem tip a já se asi tak trochu zamilovala (manžel je z té vidiny nadšen jako vždy, tak uvidíme, jestli dostanu propustku :-). A za rok jsem chtěla jinam, ale uvidíme, jestli mě ten pocit "zavěšenýho pytle" a nutnosti ho sejmou, nepřesvědčí to zkusit ještě jednou, do třetice :-)

      Vymazat
  4. :).. je to tam moc pekny -- i kdyz poradatele (aspon podle vsech moznych ohlasu) nemaji dobre promyslene varianty "B" (brod)..:)
    Takze GGUT jako takovy me primarne laka mene, nez hory ve kterych se beha, ale mam nejake napady, jak si pomoci.. Koneckoncu, kousek je detasovane pracoviste jednoho ze skalnich clenu iThinkBeer:), takze to vidim pozitivne:)
    Drzim palce, at se "kocovina" v dobre a dlouho trvajici pocity pretavi! Vsemu zdar, presivani a uprave batohu, zvlast! 12:)

    OdpovědětVymazat
  5. chichi tak to jsem rada, ze to nemusim cist, ja se nasirala i u toho filmu, ale riklala jsem si, ze urcite prehanej a kniha je lepsi. evidentne neni :) nicmene otazka "a to jdete SAMA???" byla behem meho prvniho a jedineho thru-hike rozhodne ta nejcasteji a polozena. nevaham dokonce rict, ze to resil uplne kazdej. takze verim, ze to Cheryl trochu stouplo do hlavinky

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-D Film byl vykleštěná kniha - neodolala jsem a pustila si ho.
      Kde jsi šla? To bych si přečetla MOC ráda! Věřím, že by to mělo všechny aspekty, který Wild postrádalo... ;-)

      Vymazat
  6. sla jsem cestu SNP na Slovensku. jsem ted cerstve zpatky, neco malo napsat chci, ale zatim moc nevim co. proste jsem porad sla a bolely me nohy. to zas urcite bude muj leitmotiv :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Budu se těšit a mám velkou radost, že už zase skáčeš přes kaluže!

      Vymazat
  7. Knihu Divočina jsem nečetl, film jsem viděl dvakrát a asi bude lepší než předloha (na csfd.cz slušných 72%). No být na cestě 94 dní víceméně sám v tak drsný krajině, tak se stanu taky spisovatelem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nový fanoušek?
      Ano, jistě, vox populi vox dei. Na DK má kniha (o níž píšu, nikoli film, o němž nepíšu) dokonce extrémně vysoké hodnocení a ani to z ní nedělá dobré dílo. Cheryl, na rozdíl třeba od Jona Krakauera (předpokládám, že jsi četl, či alespoň viděl jeho skvělé memoáry Into the Wild), sama nebyla - neustále scházela ze stezky, při každé příležitosti se popovážela autem, jedla u cizích lidí, myla se u cizích lidí, spala u cizích lidí, na konci ještě nadšeně plánuje sbalení týpka na one night stand, což taky provede, přestože na trail vyrážela i kvůli tomu, aby se přesně tohohle chorobnýho návyku zbavila... Ale chápu, některým lidem tohle může připadat super a obdivuhodný. Mně ne. A jelikož tohle je můj kousek internetu, veřejného Hyde Parku, můžu si tu na svojí bedně stát a řvát, jak chci.
      Jestli ses vypravil na křížovou výpravu proti všemu, co jsem kritizovala, doporučuji ještě články o knihách Lizzy Hawker a Kiliana, dál se mi nelíbila Kniha vzpomínek od Coleman nebo jak se ta pani jmenuje, a Pán ohně od Maye. Taky jsem silně kritizovala překlad Oatmeala. Jo a samozřejmě Ultramaratonce Deana Karnazese. A taky nesnáším interpretace Jany Strykový, která mi zprznila poslech už celé řady knih + mě nenadchnulo hojně chválené S elegancí ježka (a asi by mě napadly ještě další, jsem poměrně náročný čtenář).
      Ale měl by sis uvědomit jednu věc: literární kritika tu není od toho, aby chválila nebo shazovala, literární kritika tu je od toho, aby hodnotila a své stanovisko musí umět odůvodnit i jinak, než "mně se to (ne)líbilo" a to je bezva, že je někdo tak gramotný, že dá dohromady dvě věty, zatleskejme mu! Tohle navíc jsou pouze mé hodnotící komentáře ke knihám, jež jsem četla, se skutečnými recenzemi, s těmi, za něž jsem placená, mají jen pramálo společného. Každý normální člověk, kterého literární recenze zajímají, si najde svého recenzenta, s nímž se v zásadě shoduje ve vkusu a jeho texty pak čte a může a nemusí se jimi řídit. Jsme tu od toho, abychom pomáhali čtenářům s orientací v záplavě titulů na knižním trhu, v redakci (ne, tím nemyslím tenhle blog) se navíc nebojíme ani návratů k titulům starším.
      Pokud tě to, jak píšu, vytáčí, není nic snazšího, než mě nečíst. V životě se musíme setkávat s hromadou pitomců, proč je ještě dobrovolně číst?!

      Vymazat
  8. Tady jsem si dovolil jen malou vsuvku se stejnojmenným filmem pro ty, kteří by knihu vůbec nečetli. Tak to prosím neber jako nějakou kritiku. Jasně byla to feťačka a davajka s hroznými osobními vztahy. Já tam na tom viděl tu pozitivní věc, že chtěla se svým životem naložit lépe. To, že u toho pořádně klopýtala (po tom jak žila) je vcelku logické. Ale copak se dneska nejvíc neprodávají extrémní story ať už ve filmu či knihách?
    Takže se nenech vytočit nějakým pitomcem a bloguj.

    OdpovědětVymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!