středa 21. února 2018

O zlobě

Když člověk nemůže dělat to, co má rád, zlobí ho to. Nebo aspoň mě.
Měla jsem zlost, že jsem nemohla běhat.
Měla jsem zlost, že bez ohledu na to, kolik prášků a kapek a čajů jsem do sebe nacpala a nalila, mi nebylo vůbec líp.
Měla jsem zlost, že jsem sotva vydržela u práce.
Měla jsem zlost, že mi nic nešlo od ruky.
Měla jsem zlost, že jsem byla roztěkaná a nekonzistentní a vlastně na všech frontách, kterých mám standardně otevřeno tak o tři víc, než kolik je v mých silách zvládat, selhávám, protože nestíhám.
Měla jsem zlost, protože jsem zase neměla věci pod kontrolou.
A taky proto, že jsem měla konečně ten barevný tréninkový plán a jediné, co dělal, bylo, že na mě vyčítavě civěl ze dveří, jak to, že neplním předepsaný kilometry?
Vyběhla jsem totiž dvakrát a bylo mi hůř než předtím.
Do tý doby optimistický mudarrib mě začal honit k doktorovi. Žádný běhání. Na rentgen musíš jít, kašel dlouho táhne se ti, zápal plic být by to mohl, pravil jako mistr Yoda.
Nikam jsem nešla.
Ne proto, že bych byla tak paličatá, ale prostě proto, že jeden doktor na rok je na mě až až.
Nakonec se to všechno začalo lepšit.
Jenže jenom ve filmech máte umírající a po střihu nebo po pár efektivních záběrech už protíná cílovou pásku na čele pelotonu. V životě, aspoň tom mém, je to docela jinak.
Druhý pokud se rozběhat jsem vzala podstatně vážnější než ten první. Pomalu jsem tempem rychlé chůze v parodii na běh kroužila po nejrovnějším úseku parku, který jsem u školky našla. I mírný kopeček znamenal přechod do chůze. Kilometr mi trval i devět minut. Že to nezní jako velká sranda? No však tak nebyla.
Mezitím by se mi mělo ulevit, že ano. Už žádná zloba, protože přeci můžu běhat.
Jenže ani to tak rychle nešlo.
Ale i tohle se postupně začalo zlepšovat.
Alláh ma'a sábirín, cituji často soudruhy velbloudáře. Bůh je s trpělivými.
To je takové to naše trpělivost i růže přináší.
A není to tak, že bych byla zenový mistr, kterého už nic nevytočí.
Kdeže.
Ten ansámbl věcí a situací, kdy mě může čert vzít, se nijak nezmenšil.
Jen s tím, jak konečně zase - zatím pořád aspoň pomalu - běžím, se mi daří to rychleji hodit za hlavu.
Nechat to za sebou. Přestat se pořád na všechno a všechny zlobit.
Svět se vrací do rovnováhy. Aspoň ten můj.
Už bylo na čase.

#11
Mathias Énard
ULICE ZLODĚJŮ
Bezvýchodná životní perspektiva ve společnosti svázané striktními pravidly přiměje mladého Maročana Lachdara k útěku: nejprve od rodiny, poté pořád dál až do Evropy. Lachdar ale neutíká za konzumními požitky, jeho sny živí svoboda, literatura, láska. Román vyšel ve Francii roku 2011, kdy se přes Blízký východ a severní Afriku přelila vlna arabského jara, a dodnes je velmi aktuální. A také atraktivní. Možná proto, že namísto konfrontačního přístupu Énard pečlivě volí spíše smířlivý tón... CELÝ TEXT NAJDETE TADY (nebojte (bohužel?), nebudete přesměrováni na stránky pro dospělé, jen na web iLiteratury).
#12
Andrés Sanchez Robayna
V TĚLE SVĚTA
"...A byly to verše
(ne první, ale takové,
které pronikly do ryzího vědomí.)" (s. 162)

Málokdy se mi stane, že narazím na knihu, při které zapomínám dýchat, na knihu, která ke mně promlouvá tak zblízka, že se až srdce svírá. Imaginární svět Robayna, básník z Kanárských ostrovů. pevně svazuje s tím skutečným, z jeho obrazů kanárské krajiny sálá horko a tříšť mořské vody visí ve vzduchu a bez ohledu na to, kde jeho sbírku budete číst, budete teď a tam s ním a uvidíte slunce odpočívající v kočičích očích.

"Četl jsem a četl.
A v té četbě
se čas vracel
do pohřbeného kamsi
a do bezčasého času,
Ve tmě lampička
hotelového pokoje
střežila pouze
okamžik, jenž plál,
náhlý granát, a hasl.
A všechno byla četba.
Já sám byl čtený časem." (s. 166)

"A každou noc se utvářel, pomalu,
v rozechvění nebes, rukopis.
Noc plná živin, noc k pití litá,
temnota hvězdných hltů
v pohroužení. A hltal jsem
a pil tu knihu, ta písmena,
až jsem užasl na černém nebi
a dohmátl na žlutý blesk." (s. 172)

John Steinbeck
NA VÝCHOD OD RÁJE
Některé knihy asi není potřeba nijak zvlášť představovat. Předpokládám, že jsem jedna z mála, kdo Na východ od ráje nečetl. Audioverze v podání Pavla Rímského má přes třicet hodin a i když mi občas přišla dlouhá, byl to veliký zážitek.
Steinbeck mistrně zapsal kroniku jednoho místa a jednoho času, je to freska osudů, barvitá mozaika doby. Na východ od ráje má všechno, co má román mít, aby vás dokázal zcela ovládnout, uchvátit, vtáhnout do sebe a vy jste po celou dobu s hrdiny žili, dýchali, dívali se jejich očima a slyšeli jejich ušima. Jejich trápení vás budou drásat, budete je milovat i nenávidět, budete jim chtít pomoct, budete jim chtít napovědět, zatahat je za rukáv, zakřičet na ně, zatřást jimi. A celou dobu budete vědět, že vás nečeká žádný happy end, protože tahle kniha, ta je prostě příliš skutečná a život, to jsou spíš tisíce drobností, malinkých vítězství a drobných proher, než obří dramata vhodná spíš pro divadlo a současnými autory tak často rozehrávána jen na efekt. Tolik knih, které jsou dneska označovány za bestsellery, a které se na nás valí ze všech koutů internetu (a které jakoby v určitý okamžik četli téměř všichni), působí vedle skutečných literární děl jen jako mýdlová bublina - v jednu chvíli nádherně duhová a efektní, ale za okamžik - puf - a jako by nikdy ani nebyla. A bublina je jedna jako druhá. Jsou to deriváty románů jako je právě Na východ od ráje, jež v sobě skrývají naprosto jedinečnou výpověď - o jedné době a lidech, kteří v ní žili.

Timšel.

(Díky panu Rímskému za nádherný přednes. Jeho bych vydržela poslouchat i tři sta hodin.)

Ukázku si můžete pustit TADY - a zároveň si tam můžete knížka případně koupit.

A nakonec jedna literární pozvánka. Dorazily poslední autorské výtisky za loňský rok. 
Literární překlad je práce jako každá jiná. Většinou si nemůžete moc vybírat, co budete dělat a mezi tím lepším vám rukama projde i spousta toho horšího. Nazdar, vitamíne je útlá prvotina americké spisovatelky Rachel Khong, kterou mě bavilo číst a hodně bavilo překládat, byť jsem si u některých jazykových hříček musela slušně namáhat hlavu. Ale mě hraní se slovy baví, takže jo, tohle bylo fajn.
Pro mě je to krásné, lehkou rukou psané čtení o těžkých věcech. Nazdar, vitamíne není klasický příběh s klasickou zápletkou, kdo by to od knihy čekal, bude nevyhnutelně zklamaný. Vyprávění klouže jako kýl lodi po klidné hladině, voda pod ním je ale temná a svíravá. Objevují se tu naprosto zásadní otázky o mezilidských vztazích: lze odpustit? A lze zapomenout? A co když si ten druhý pamatuje docela jiné věci, než vy? Co když každý vidíte svět úplně jinýma očima než vaše okolí?
Není to kniha o Alzheimeru a není to prvoplánový, slzopudný doják. A není to ani třeskutá a vlastně vůbec žádná sranda, navzdory příslibu na přebalu. Je to možnost žít rok s vypravěčkou, které se nestane nic zásadního, která může být mnou nebo vámi, která vede obyčejný život, které někdo zlomí srdce, která má nemocného tátu a která se snaží nějak s tím vším žít dál a nedělá z toho vědu ani drama. A přitom se dívá kolem a píše si, co vidí a co se jí honí hlavou.
I kdyby pro nic jiného, tak pro - pro mě - zásadní myšlenku o rozdílnosti paměti a pro scénu na baseballovém hřišti, se tahle kniha stává nezapomenutelnou. Protože to je to, co nás dělá námi - vzpomínky. A když nám je někdo vezme... co pak? Co z nás zbude?

4 komentáře:

  1. To máš dobrý, že jsi dokázala takovou pozitivní přeměnu..:). To zase když mě něco tak silně štve (řekl bych to jinak, ale stálo by mě to "koně").. tak mi to bude vadí hodně dlouho..
    Bojům s viry a bakteriemi zdar! Taky mám někdy pocit, že v lednu-únoru mě to zasáhne pravidelně. Jediná šance asi pro mě v tomhle období je neučit a do práce-z práce jen běhat. No do příštího roku musím zvednou kilometráž, jinak to nevidím..:)
    Drž se! Máš skvělého trenéra, trenýrkový plán..Jaro za dveřmi, zase to poběží! Samé skvělé zprávy..
    12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale vůbec, já jsem vzteklá furt, jen prostě mám zpátky ten svůj ventil, kdy se tak nějak vyvztekám venku a domů už toho tahám podstatně míň. Většinu vypotím a zbytek se tak nějak vcucne, případně holt nějak pořád sluníčková maminečka a manželka jak ze žurnálu z 50. let. A pokud jde o psy a jejich natvrdlé páníčky, můj názor znáš. Když se kolem nich musím motat tempem osm na km, je to nicméně ještě větší voser, než při tempu pod šest :-D

      A já se snažím být po tvém vzoru velký optimista, toho srabu je všude až dost, ještě o něm číst ;-)

      Jinak děkuju a nápodobně!!

      Vymazat
  2. Nazdar, vitamínem, fakt stojí za precteni!!!! Díky za to😊

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc za chválu :-) Jsem ráda, že se knížka líbila!

      Vymazat

Omlouvám se za kontrolu, ale nějak se mi nepříjemně rozmnožil spam. Díky!